Noc strávím mizernou a druhý den mé za svítání probudí zvon z věže, vyzvánějící jak na poplach. Koupil jsem ten veliký kostelní zvon kdysi v dražbě a pověsil ho zvenčí na bránu, aby si přicházející návštěvníci a turisté mohli zazvonit. Jenže když se rozduní, nadělá takový randál – prý je ho slyšet až do La Roque, že jsem zavedl k vratům elektrický zvonek, dnes ovšem k nepotřebě.
Co se to mohlo stát, co má to mohutné a dlouhé vyzvánění znamenat? Vyletím z postele, v pyžamu vklouznu do kalhot, bosýma nohama do holínek, popadnu karabinu, s Tomášem, rovněž ozbrojeným, v patách seběhnu po točitých schodech do přízemí a utíkám přes padací most do podhradí.
Shromáždil se tam před Porodnicí už celý hrad, každý vymóděný, jak se honem dalo. Čili nic zlého, naopak šťastná událost:
Markýza z Rybníka právě porodila v jednom koutě boxu telátko a v protějším rohu teď přivádí na svět druhé. Momo, pověřen matkou, aby nám zprávu oznámil, v bouři svého nadšení usoudil, že důstojnosti chvíle bude lépe odpovídat, rozhoupá-li zvon. Pořádně ho sjedu. Připomenu mu, že jsem to několikrát výslovně zakázal. Pak se obrátím na Falvinku, abych jí ke dvěma telátkům od její krávy poblahopřál; jsou to jalovičky. Falvinka se nadýmá pýchou, víc než kdyby je porodila sama, a nepřestává kdákat v boxu s Menou, ačkoli pomáhat už tam není s čím, protože druhý potomek, kulatý, mokrý a dojemný, už je taky na světě. Kamarádi spolu s Jacquetem událost komentují, ale všechny přehlaholí Peyssou, který vzpomíná na různé vzácné, nicméně pamětihodné případy, ať už z vlastní zkušenosti nebo z doslechu, kdy kráva porodila dvojčata. Opřeni o dřevěnou přepážku, stojíme všichni u boxu, brady na příčce, Miette mezi námi.
Oblečená jen tak tak, rozcuchaná, rozehřátá spánkem. Srdce se mi při pohledu na ni rozbuší jako splašené. No budiž. Obdivujme radši jalovičky. Kůži mají mahagonovou a nejsou zdaleka tak malé, jak by člověk čekal.
„Koho by napadlo,“ poznamená Peyssou, „že ta stará vyklopí dvě. Nebyla o nic nakynutější, než kdyby měla mít jedno.“
„No ba, už jsem viděla tlustší krávy než tahle,“ přisvědčí Menou.,A ona ti nadělí hned dvě, jedno hezčí než druhé. Člověk se až diví, kam se do ní ty jalůvky vešly.“
„To si můžeš gratulovat,“ řekne Peyssou Falvince (vlastně nevím, proč se všichni koříme Falvince kvůli krávě, která ve skutečnosti už patří Malevilu, ale možná bychom jí tím rádi vynahradili Menouino přivítání). „To si myslím, Falvinová,“ pokračuje Peyssou s lichotivou vážností, „že s takovouhle krávou, co ti rodí dvojčata, na trh nepospícháš. Ale prodat za týden tahle dvě telata, přišla by sis dobře na šedesát tisíc. A toho mléka, co bys ještě nadojila. Taková kráva má cenu zlata. Nemluvě o tom, že ti může nadělit dvojčata klidně i podruhé.“
„A komupak bys teď asi ty jalovičky prodával, vrtáku?“ řekne Colin.
„Povídám to jen tak,“ odvětí Peyssou se zasněnou tváří, oči přivřené. V duchu před sebou nejspíš vidí vzorovou stáj v nějakém lepším světě, zařízenou se vším všudy na elektřinu a vyhrazenou čistě pro chov krav rodících dvojčata. Docela kvůli tomu zapomněl koukat po Miette. Je ovšem pravda, že následkem včerejšího hlasování se na ni dnes díváme jen kradmo. Každý se bojí, aby si o něm ten druhý nemyslel, že své pěšce postrkuje příliš horlivě.
V duchu bilancuji: Princezna, Markýza a tahle právě narozená dvojčata, pojmenovaná v zájmu doplnění šlechtického almanachu Hraběnka a Baronka. Ano! Ještě jsem zapomněl, že Na rybníce zůstala Černá, sice méně aristokratická, zato však bez telete a se struky plnými mléka. Malevil má tedy pět krav, jednoho dospělého býka a býčka Prince. Toho si necháme také, bylo by příliš riskantní spoléhat na jednoho jediného samce. Pokud jde o koně, jsou tu tři kobyly: Amaranta, Miláček a její kobylka Nezdara; a hřebec Goliáš. Prasata nepočítám, máme jich teď tolik, že je ani nemůžeme všechna odchovat. Při pomyšlení na to množství dobytka mám hřejivý pocit bezpečí. Trochu ho brzdí jen obava, aby pole neodmítla dobytek nadále živit a s ním i nás. Je zvláštní, jak současně s penězi zmizely i všechny nepravé potřeby. Uvažujeme jen v pojmech obživy, půdy, stáda a zachování rodu jako v biblických dobách. Například Miette. Hledím na ni úplně jinak než kdysi na Birgittu. U Birgitty, jako by se to rozumělo samo sebou, jsem sexualitu a její poslání navzájem odděloval, kdežto v Miette vidím jedině ženu ploditelku.
I se dvěma vozy jsme stěhovali Rybník celé čtyři dny. Když si naříkají na stěhování městští lidé, nemají tušení, kolik věcí, vesměs potřebných a většinou těžko uskladnitelných, se za jediný lidský život nahromadí na takovém hospodářství. A navíc samozřejmé dobytek, píce a obilí.
Teprve pátý den jsme se konečné mohli vrátit na políčko v Rhunes a pokračovat v orbě. Poprvé jsme přitom uplatnili nová bezpečnostní opatření. Jacquet oral a my jeden po druhém s karabinou v ruce střídavě drželi stráž na pahorku na západní straně Rhunes. Pokud by hlídka spatřila jedno či více podezřelých individuí, rozkaz zněl vystřelit do vzduchu, ale neukázat se: Jacquet by se stačil rychle vrátit s koněm na hrad a my bychom mezitím dorazili na místo v silnějším počtu a s puškami – včetně Wahrwoordovy nyní třemi, s karabinou čtyřmi.
Výzbroj věru chudá. Tehdy mi vytanul na mysli Wahrwoordův luk, který se v boji nablízko osvědčil jako značné hrozivá i přesná zbraň. V teorii lukostřelby, sportu zdaleka ne tak prostého, jak by člověk na první pohled myslel, mě vzdělala Birgitta. Provázen všeobecnou nedůvěrou, začal jsem tedy na cestě k prvním hradbám trénovat. Chtělo to trochu vytrvalosti, ale nakonec jsem začal dosahovat slušných výsledků a vzdálenost postupné zvětšoval. Když mi přálo štěstí, dokázal jsem na čtyřicet metrů umístit do terče jeden šíp ze tří. S Vilémem Tellem bych se byl ment nemohl, dokonce ani s Wahrwoordem, ale lovecká puška by na stejnou vzdálenost možná nedokázala ani tolik, vždyť broky se od padesáti metrů výš nesmírné rozptylují. Taky jsem žasl, s jakou silou se šíp zabodává; někdy držel v tlustém pletivu terče tak pevně, že jsem ho musel tahat oběma rukama.
Mé výsledky probudily v kamarádech ducha soutěživosti a cvičná lukostřelba se stala naší oblíbenou zábavou. Colin se mi brzo vyrovnal, ba docela mě předstihl. Na vzdálenost šedesáti metrů umísťoval své tři šípy pravidelně do terče a dokonce se začal trefovat blíž a blíž ke středu.
Z nás pěti (s Jacquetem šesti, ale tomu jsme ještě střílet nedovolovali) byl Colin zdaleka nejmenší a nejkřehčí. Jeho drobné proporce nám byly odedávna tak běžné, že jsme je považovali skoro za jakousi součást jeho podstaty a říkali mu malý Colin dokonce i před ním. Protože se tomu pojmenování nikdy nebránil, nepřišlo nám vůbec na mysl, že by mu mohlo vadit. Teprve když jsem viděl, jak ho nesmírné blaží, že nás s lukem v ruce předčí, najednou mi došlo, jak bolestně asi odjakživa nese svou subtilnost. Luk byl větší než on sám. Ale když ho držel – a držíval ho často, protože začal trénovat nejpilněji z nás všech – byl král. V poledne po obědě sedával u jednoho z dvou dílových oken v hradní síni a louskal malou lukostřeleckou příručku, kterou jsem koupil na Birgittino naléhání a nikdy neotevřel. Z malého Colina se zkrátka stal náš velký lučištník. Začal jsem mu tak doopravdy říkat a neušlo mi, jak mu slovo „velký“, byť užité v přeneseném smyslu, dělá dobře.