Přiměl Meyssonniera, aby se dal společné s ním do výroby tří dalších luků. Chtěl, abychom měli každý svůj, a slýchali jsme ho, jak si stýská po své kovárničce v La Roque (zámečnictví spojené s instalatérstvím), kde by nám mohl vykovat hroty k šípům. Každý jeho nápad jsem jen podporoval; myslel jsem na to, že náboje jednou dojdou, a protože nebude z čeho je vyrobit, zůstaneme bez pušek, s holýma rukama ve světě, z něhož jisté nevymizí násilí jen proto, že doslouží střelné zbraně.
Od onoho rána, kdy nám Momo zvěstoval rozhoupaným zvonem narození Markýziných dvojčat, uplynul už měsíc. A jednou večer kolem sedmé, zrovna když jsem zamykal pokoj v donjonu, abych sešel s biblí pod paží do obytné budovy, právě v okamžiku, kdy ke mně Tomáš ze schodiště prohodiclass="underline" „Vypadáš jako učiněný světec,“ a já, otáčeje pravou rukou klíčem v zámku, obrátil k němu hlavu, abych mu odpověděl, ozval se zvon znovu. Ale ne tak burácivě jako minule, jenom dva dunivé údery a jeden slabší a pak ticho. Podivné, těžké. Ztuhl jsem. Momo to být nemohl. Nebyl to jeho styl. Znovu jsem odemkl, bibli položil na stůl, uchopil karabinu a Tomášovi podal pušku.
Pádil jsem beze slova k vstupní věži. Tomáš za mnou, ale venku na rovině mě svým rychlým běžeckým stylem okamžitě předstihl. Ve věži nikdo. Menou zřejmě chystala v obytné budově večeři a Momo se v naději, že něco oblízne, točil kolem ní. Ten večer měli spát ve věži Colin s Peyssouem, přes den tu však hlídkovat nemuseli. Zatímco Tomáš střežil venku vrata, probíhal jsem jednu opuštěnou místnost za druhou a uvědomil si, jak jsou naše bezpečnostní opatření nedostatečná. Na první hradby, mnohem nižší než druhé, by stačil žebřík, nebo i provaz s hákem. Přes příkop tu nevedl padací most jako u vstupní věže, ale jen obyčejný mostek, po němž se mohl kdokoli dostat až k hradbám a klidně je přelézt, aniž bychom, klidně usazeni kolem stolu v obytné budově, vůbec něco tušili.
Vyšel jsem z věže, šeptl Tomášovi, ať vyleze po schodech na hradby a shora, některým z otvorů v podsebití nad portálem ať si vezme návštěvníka nebo návštěvníky na mušku. Teprve když byl nahoře, došel jsem po špičkách ke špehýrce, tichounce ji na dva až tři milimetry pootevřel a opatrně k ní přiblížil oko.
Asi metr přede mnou, čili už na naší straně mostku, seděl obkročmo na velikém šedivém oslu asi čtyřicetiletý muž; zpoza levého ramene mu vykukovala hlaveň pušky na řemeni. Tvář měl temně snědou, tmavé vlasy, na hlavě nic, na sobě tmavě šedý, dost zaprášený oblek a na krku, jak jsem s podivením zaznamenal, stříbrný krucifix, jaký nosívají biskupové. Muž se zdál vysoký a statný. Z jeho obličeje vyzařoval naprostý klid a taky mi neušlo, že když zvedl oči k podsebití a zahlédl Tomáše, jenž ho odtud držel na mušce, ani nemrkl.
Hlučně jsem otevřel špehýrku až na doraz a hlasité vykřikclass="underline"
„Co chceš?“
Drsný tón na něj vůbec nezapůsobil. Aniž se zachvěl, pohlédl na špehýrku a řekl vážným, pevným hlasem:
„Především vám vidět do tváře. A za druhé bych rád dnes v noci přespal na hradě. Mám za sebou pořádný kus cesty a trmácet se v noci zase zpátky není právě lákavé.“
Všiml jsem si, že se umí vyjadřovat, hovořil dokonce s jistou vybraností a vyslovoval pečlivě a s přízvukem, který sice nebyl zcela zdejší, ale hodně podobný.
„Máš u sebe ještě nějakou zbraň kromě pušky?“
„Ne.“
„Uděláš líp, odpovíš-li po pravdě. Uvnitř tě stejně prošacujeme.“
„Mám kapesní nůž, ale tomu neříkám zbraň.“
„Na péro?“
„Ne.“
„Jak se jmenuješ?“
„Fulbert le Naud. Jsem kněz.“
Jeho kněžství jsem pominul bez komentáře.
„Dávej pozor, Fulberte. Odšroubuj z pušky závěr a strč ho do kapsy.“
Uposlechl bez otálení, jen s lhostejnou poznámkou:
„Jste nedůvěřiví.“
„Taky máme proč. Byli jsme už napadeni.“
„Teď dávej pozor,“ pokračoval jsem, „otevřu ti. Projedeš bránou, po deseti metrech zastavíš, ale slezeš, až ti řeknu.“
„Dobrá.“
Pohlédl jsem vzhůru.
„Tomáši, měj ho pořád na mušce.“
Tomáš přikývl. Vzal jsem karabinu do pravé ruky, odjistil, odsunul obě závory, přitáhl křídlo vrat k sobě a ukryt za ním čekal. Sotva Fulbert projel, zavřel jsem tak bleskové, až jsem vzal vraty osla po zadku. Skočil kupředu a vzápětí do strany, div že jezdec nevyletěl ze sedla. Koně v Porodnici se rozeržáli, osel vztyčil dlouhé uši, a ve chvíli, kdy Fulbert zastavil, nohy se mu lehce roztřásly.
„Slez,“ vybídl jsem ho v nářečí, „a podej mi závěr pušky.“
Uposlechl, nářečí tedy rozuměl. Strčil jsem závěr do kapsy. Všechna ta opatrnost mi tentokrát připadala skoro určitě zbytečná, ale nedůvěra má s jinými ctnostmi společnou jednu věc: je účinná jenom tehdy, pokud nepřipouští výjimky.
Tomáš, nečekaje, až mu řeknu, sešel z hradeb, vzal šedého osla za uzdu a odvedl ho do Porodnice. Viděl jsem, že snímá vědro z háku, aby mu dal napít. Zůstal jsem stát, než se vrátí, a obrátil se k Fulbertovi:
„Odkud jsi?“
„Z Cahorsu.“
„Ale zdejšímu nářečí rozumíš.“
„Všemu ne. Ve slovníku jsou určité rozdíly.“
Podobné věci ho nejspíš zajímaly, protože hned začal srovnávat některá slova z našeho nářečí s výrazy od nich. Hovořit uměl, to se muselo nechat. Mezitím jsem si ho prohlížel. Nebyl tak vysoký, jak se mi původně jevil, zdál se velký spíš zásluhou urostlé postavy a jakéhosi elegantního držení těla. Jeho tvář mi prozatím zůstávala záhadou. Nechal jsem ho dokončit ona filologická srovnání a pak se ho zeptaclass="underline"
„Přijel jsi z Cahorsu?“
Usmál se; dovedl se usmívat docela svůdné.
„Ne ne, jedu z La Roque. Když došlo k výbuchu, zrovna jsem tam byl.“
Zůstal jsem na něho civět.
„Copak v La Roque to někdo přežil?“
„Ale ovšem, pár lidí.“
A nenechávaje se vyvést z klidu, dodaclass="underline"
„Asi tak dvacet.“
Tomášova poznámka
V předchozí kapitole přešel Emanuel mlčením jednu tak důležitou věc, že jeho vyprávění na chvíli přeruším, abych je doplnil. Pročetl jsem pro jistotu i další kapitolu, zdali se v ní snad Emanuel k dotyčné okolnosti dodatečné nevrací, jak to někdy dělává, ale nic. Ani slovo. Jako by mu to vypadlo z hlavy.
Protože však jde o ni, totiž o Miette, chtěl bych nejdřív něco poznamenat. Doufám, že to po Emanuelových lyrických výlevech nebude vypadat, že ji tím chci připravit o poetické kouzlo. Ale Miette je docela běžné venkovské děvče. Zdravé a statné, to ano, a bohatě obdařené veškerými patřičné pevnými křivkami, jaké Emanuel tolik miluje. Ovšem hovořit o ní jako o nějaké krasavici mi připadá hodně přehnané. Není podle mne o nic krásnější než Renoirova myjící se žena, jejíž reprodukce visí Emanuelovi nad záhlavím postele, nebo Birgitta střílející z luku, kterou má na fotografii na psacím stole v naší ložnici, (Stejně je zvláštní, že se té fotografie po onom ohavném dopise, v němž mu oznámila svou svatbu, nezbavil.)
Nesdílím Emanuelův názor, ani pokud jde o Miettinu „inteligenci“. Narodila se předčasně a je od narození němá, což znamená, že v jejím mozku došlo k určitému poškození, které ji připravilo o řeč a druhotně i ochudilo její představu o světě. Netvrdím, že je snad idiotka nebo třeba debilní, Emanuel by mi obratem vyjmenoval řadu případů, kdy naopak projevila velmi jemný smysl pro mezilidské vztahy. Ale z toho ještě neplyne, že by byla „neobyčejné inteligentní“, jak mi Emanuel několikrát tvrdil (další ukázka přeceňování na sexuální bázi); do toho má daleko a nikdo mě o tom nepřesvědčí. Přes všechno jemné cítění je zároveň velmi prostoduchá. Postihuje skutečnost jen zpola, jako děti. Ostatek je vybájené snění, které nemá nic společného s fakty.