Může to vypadat, jako bych Miette neměl rád. Naopak, pro mnohé si jí velice vážím. Je velkomyslná, dobrák od kosti, a není v ní ani špetka sobectví. Věřit na podobné nebezpečné žvásty, řekl bych, že je svou podstatou světice, až na to, že svou šlechetnost uplatňuje na poli pro světici ne zrovna obvyklém.
Druhý den po oné debatě, kdy byl Emanuel se svou teorií mnohomužství přehlasován, panovalo na hradě jisté napětí, každý si totiž v duchu kladl otázku, kdo se asi stane Miettiným vyvoleným „manželem“ (podle Meyssonniera) či „partnerem“ (podle Emanuela). Jak Emanuel správné poznamenává, každý z nás se bál vůbec na ni jenom pohlédnout, aby to nevypadalo, že chce urvat vítězství pro sebe. Jaký rozdíl proti předchozímu večeru, kdy jsme ji beze studu doslova hltali očima!
Těžko říci, co si Miette o naší náhlé zdrženlivosti myslela. Oči má jako dítě, „průzračné a nevyzpytatelné“ (citát z Emanuela, ale praví to až v příští kapitole). Nicméně, abych pověděl všechno, čahoun Peyssou, který je z nás nejotevřenější, při druhé stěhovací výpravě na Rybník rezignovaně poznamenal, že jak tak „na ni“ kouká, vybere si jasně Emanuela Byl u toho, jenom Colin, Meyssonnier a já, nováčkové zrovna v obydlí troglodytů chystali své saky paky. Se smutkem u srdce jsme všichni tři přitakali: bylo to skutečně jasné.
Přišel večer. Po večeři se pokračovalo v četbě z bible, která si získala tři nové horlivé posluchače, ale zato kamarádi, obávám se, jí mnoho pozornosti nevěnovali. Emanuel seděl u krbu, střídavě opřený zády o jednu či druhou obrubeň, a Miette uprostřed půlkruhu židlí, tvář a tělo dočervena ozářené tancem plamenů. Dobře se na ten večer pamatuji, vzpomínám si, v jakém jsem byl – vlastně jsme byli – napětí a jak mě Emanuelův hlas, i když vřelý a příjemně zbarvený, svým pomalým rytmem dráždil. Nevím, zdali to bylo únavou po celodenní práci nebo z té rozčilující nejistoty, či zda snad příšeří mezi námi probudilo jakési spojenectví, ale všechna zdrženlivost, do níž jsme se po celý den nutili, náhle padla. Viseli jsme očima jenom na Miette, která si tu zcela nenuceně seděla, oblá, jako by ji vysoustružil, a pozorně naslouchala četbě. Přitom se ale netvářila, jako že nic netuší. Občas k nám zalétla pohledem, a jak se zkřížil s naším, usmála se. Podělila úsměvem poctivě každého z nás. Byl to sice úsměv pořád stejný, ať platil tomu nebo onomu, ale velice přitažlivý, v tom má Emanuel pravdu.
Po skončení sedánky Miette zcela bez rozpaků vstala, vzala za ruku Peyssoua a odešla s ním.
Peyssou byl myslím doopravdy rád, že už je oheň zakrytý popelem a v hradní síni tak málo světla. A ještě šťastnější byl, když se k nám mohl otočit zády a schovat tvář. Zůstali jsme užaslí a beze slova sedět před krbem. Menou nám zatím zapalovala kahánky a brumlala cosi neuctivého o těch, kdo zůstali na ocet.
Tím ale ještě všechna překvapení neskončila. Příští večer si Miette vybrala Colina. Popozítří mne. Čtvrtý den Meyssonniera. Pátý Jacqueta. Šestý se vrátila k Peyssouovi. A pokračovala tak pořád ve zmíněném pořadí, jako by pro ni Emanuel neexistoval.
Nikomu do smíchu nebylo, ale situace nicméně hraničila s groteskou. Zesměšněn se cítil každý z nás. Hlasatel mnohomužství zůstane při praktickém uplatňování vlastních zásad na vedlejší koleji. A neoblomní zastánci monogamie beze studu svolí podílet se o jedinou ženu.
Jedna věc byla jasná: Miette jednala jen o své vůli, o našem dohadování nic nevěděla a s nikým se také neradila. Dala se všem prostě z dobrosrdečnosti, protože jsme po ní všichni velice toužili. Jí samotné totiž milování mnoho neříká. Když se uváží, jakým způsobem do něho byla zasvěcena, není ani divu.
Pokud šlo o volbu partnerů, zakrátko jsme postřehli, že nás bere zkrátka po řadě, jak sedíme kolem stolu. Jenom jedno zůstávalo nepochopitelným tajemstvím: proč nevyzve nikdy Emanuela, ačkoli ho zbožňuje?
Že ho zbožňuje, a to zcela otevřeně a beze studu jako dítě, bylo totiž víc než zřejmé. Jen vešel do hradní síně, měla oči jen pro něj. Kdykoli promluvil, visela mu na rtech. Když odcházel, vyprovázela ho pohledem. Člověk si ji uměl docela dobře představit, jak mu koupe nohy v drahých voňavkách a svými dlouhými vlasy je otírá. Nebudiž to přirovnání bráno jako důkaz, že začínám podléhat náboženské atmosféře našich sedánek. Vypůjčil jsem si je od malého Colina.
Když přišla potřetí řada na mne, rozhodl jsem se přijít věci na kloub a Miette v důvěrném ovzduší jejího pokoje vyzpovídat. Jenže rozhovor s Miette není snadný; ovládá sice v gestech i mimice natolik široký rejstřík, že se dokáže docela dobře vyjádřit (krom toho dovede psát), ale člověk těžko může být tak nevkusný, aby jí vyčetl mlčení jako jiné ženě, i když tuší, že mlčí schválně. Sotva jsem Miette položil otázku, proč si až do dneška nikdy nevybrala Emanuela, ztuhla v tváři a jen vrtěla hlavou zprava doleva. Zeptal jsem se jí několikrát, pokaždé jinak, ale jinou odpověď jsem z ní nedostal.
Zaútočil jsem tedy odjinud. Nemá snad Emanuela ráda? Ale ano, horlivě kýve hlavou, víčka něžných očí se jí rozmžikají, rty má pootevřené, dychtivou tvář. Rychle se vrátím ke své otázce: tak proč? Zavře oči, ústa, a zas jen vrtí hlavou zprava doleva. Tudy cesta nevede. Vstanu, vyndám z kapsy saka sešitek, kam zaznamenávám vydané a vrácené nářadí ze skladu, a v šerém světle lampičky napíši na jeden list tiskacími písmeny: PROČ NE EMANUEL? Podám notýsek i s tužkou Miette. Položí si ho na zvednutá kolena, chvíli cucá tužku, načež s pilným soustředěním napíše: „Proto“. Po krátkém zamyšlení udělá za oním „Proto“ dokonce tečku, patrně abych pochopil, že víc z ní nedostanu.
Tři dny nato, čistě náhodou, konečně její důvody, či vlastně důvod, odhalím. Je totiž jen jeden.
Jelikož Emanuelovi pořád straší v hlavě otázka bezpečnosti, rozhodl uložit všechny tři pušky, karabinu, náboje i oba luky včetně šípů v naší ložnici; pokoj teď pravidelně zamykáme a klíč schováváme do jedné zásuvky ve skladu, o které víme jen my dva a Meyssonnier.
Chtěl jsem se odpoledne převléknout – po první jezdecké lekci s Emanuelem se ze mne pot jen řinul – a zašel si do skrýše pro klíč. Byl jsem utahaný a točité schodiště v donjonu je dost krkolomné; šel jsem proto nahoru jen zvolna. Opíraje se levou rukou o kamenný sloup, kolem něhož se schodiště vine, došel jsem do druhého patra a nad schody se zastavil, že si vydechnu, ale na druhém konci rozlehlého nezařízeného sálu, za nímž leží oba pokoje, ke svému úžasu spatřím Miette, jak tiskne ucho na klíčovou dírku našich dveří a očividné se snaží ze všech sil něco zaslechnout. Já ovšem spolehlivé věděl, že v pokoji nikdo není, protože Emanuela jsem právě opustil u Porodnice, a před půldruhou hodinou, kdy jsem si tu byl obout jezdecké boty, jsem krom toho vlastnoručně zamkl.
Zamířil jsem k děvčeti a vykřikclass="underline" „Ale Miette, copak tady děláš?“ Škubla sebou, vztyčila se, zrudla a vyplašeně se rozhlédla, jako by chtěla vzít do zaječích. Skokem jsem byl u ní, uchopil ji za zápěstí a řekclass="underline" „Ale jdi, Miette, co bys tu chtěla slyšet, v ložnici nikdo není.“ Pohlédla na mne tak nevěřícně, že jsem vyndal klíč z kapsy, odemkl, a nepouštěje z ruky její zápěstí, vtáhl ji násilím dovnitř. Zprvu se bránila, jak mohla, ale jen stála v pokoji a uvědomila si, že je doopravdy prázdný, úžasem ztuhla jako solný sloup. A jako by neslyšela, že se jí na něco ptám, se svraštělým obočím otevřela šatník; rozeznala zřejmě Emanuelovy šaty od mých, protože mé nevšímavě přešla, kdežto po Emanuelových něžně přejela dlaní. A když postupně zotvírala všecky zásuvky v prádelníku, tvář se jí začala pomalu rozjasňovat. Nakonec se s jakýmsi tázavým výrazem obrátila ke mně, udivenému, co má to prohledávání znamenat, a když jsem nic neříkal, namířila pravý ukazováček k pohovce pod oknem a pak na má prsa. Přikývl jsem. Užasle se rozhlédla po pokoji a v tu chvíli spatřila na Emanuelově stole fotografii Birgitty, jak střílí z luku; chňapla po ní pravičkou, a upírajíc na mne doširoka otevřené oči, začala s ní šermovat a levou rukou na ni přitom ukazovala. Nevím, jak to dokázala, ale vším tím chováním, držením těla, sklonem hlavy, výrazem tváře a pohyby rukou mi nakonec ne snad položila otázku, protože ze rtů jí nesplynul jediný zvuk, ale předvedla ji mimicky, zahrála mi ji, málem vlastně zatančila. A byla to otázka tak jasná, že mi skoro připadalo, jako bych ji doopravdy slyšeclass="underline" ale kde ta Němka tedy je?