Tajemství se vyjasnilo. Jak se čtenář pamatuje, Wahrwoordovi žili na Rybníce v přesvědčení, že Birgitta pořád ještě bydlí s námi. V Miettině mysli omyl přetrval. Podle ní byl zkrátka Emanuel vázán srdcem jinde, o čemž jí domněle sám podal důkaz, když vůči ní tenkrát po návratu na Malevil projevil zdrženlivost. Birgittu však nikde na hradě nebylo vidět, a tak došla k názoru, že ji Emanuel drží pod zámkem, aby ji uchránil před našimi chtíči. Navíc jediný Emanuelův pokoj se zamykal, a protože nevěděla, že tam spím i já, tím spíš to potvrdilo její domněnku. Ani na vteřinu ji nezarazilo, že její teorie naráží na celou řadu konkrétních překážek. Pak bylo ovšem jasné, proč si Emanuela nikdy nevybrala: respektovala jeho imaginární žárlivou vášeň.
Buď jak buď, ještě ten den po večerním sezení svůj omyl napravila a já krom úlevy, kterou jsme pocítili jeden jako druhý, zažil navíc zlomyslné potěšení z pohledu na Emanuela opouštějícího hradní síň, s biblí v jedné ruce a s Miette, lze-li to tak říci, v druhé.
9
Fulbert nám přinesl dvě dobré zprávy. Pohromu přežili jak Marcel Falvin, bratr naší Falvinky, tak Miettina starší sestra Catie. A nedotčeno zůstalo i Colinovo instalatérství a zámečnictví na Příčné ulici.
U stolu jsem k Peyssouově živé nelibosti posunul Miette o jedno místo a našeho hosta usadil naproti sobě; ani ne tak k jeho poctě, jako spíš proto, abych mohl po libosti sledovat jeho prapodivnou tvář.
Nově příchozí měl husté, jemné černé vlasy bez jakékoli stopy po tonzuře na temeni. Na spáncích důstojně prošedivělé, vpředu, zkadeřené v měkkých, vznešených vlnách, vytvářejících jakousi helmici či hřívu, pod níž tím výrazněji vystupovalo široké čelo a neobyčejně působivé oči, jiskřící životem a mazaností. Panenky želbohu směřovaly každá trochu jinam, čímž jeho pohled nabýval znepokojivě křivého výrazu. A spodní část tváře naneštěstí končila tlamou, která onen výraz falše, sedící mu v očích vinou šilhání, ještě prohlubovala.
Ten kontrast však nebyl u Fulberta jediný. Například jeho ruce. Široké a silné, s prsty lopatkovitě rozšířenými. Ruce manuálně pracujícího, které jako by ani nepatřily téže osobě, člověku.s krásným, sladce jímavým hlasem a pečlivou výslovností.
Zrovna tak překvapovala i jeho podivně rozložená hubenost. Dvojice oblin pod očima, která nám u dětí připadá tak rozkošná a kterou nazýváme tváře – na rozdíl od mnohem méně poetického lékařského termínu Bichatovy tukové koule -, tedy ony tváře nebo koule, jak je komu libo, se u Fulberta rozplynuly tak totálně, že po sobě zanechaly podél nosu dvě dramatické propadliny, jež navozovaly dojem tuberkulózy v posledním stadiu a dodávaly mu klamného vzezření nemocného člověka nebo askety. Říkám-li klamného, má to svůj důvod: když Fulbert odjížděl z Malevilu, požádal mě jakožto člověk zvyklý žít z toho, co kraj dá, a „jako bratr“ (patrně ve jménu našeho společného otce na nebesích), abych mu postoupil (přesně tak to řekl) jednu ze svých košil, protože jeho už je příliš chatrná. Trochu mě sice překvapilo, že ono bratrství má jít pouze na můj účet, ale vyhověl jsem mu. Na místě se převlékl a odhalil přitom rozložitý a svalnatý, dobře živený, ba skoro buclatý trup, který nešel s jeho vychrtlou hlavou ani trochu dohromady.
Při svém prvním stolování u nás nicméně tvrdil, že je obojí, nemocný člověk i asketa. Nejprve nám svěřil, že „odjakživa žil z mála“, že nemá žádné „potřeby“ a že „chudobě už dávno přivykl“. Nějakou chvíli nato šel v důvěrnosti ještě dál. Sdělil nám, že má „zdraví podlomené nevyléčitelnou chorobou“, naštěstí ne nakažlivou (zřejmě pro naše uklidnění). Vlastně už je, jak pravil se skromnou prostotou, „jednou nohou v hrobě“. Cpal se ovšem za čtyři a svým krásným barytonem, který jen vibroval životní energií, nepřetržitě řečnil. Čas od času také mezi dvěma sousty mrkl vlevo po své sousedce. A když uslyšel, že je němá, jeho zájem jako by ještě vzrostl.
Pomalu mi nad ním začínalo leccos vrtat hlavou. Podle toho, co nám pověděl o svém životě předtím – a pověděl toho, alespoň zdánlivě, hodné, i když vesměs v obrysech dost neurčitých – proputoval celou střední a jihozápadní Francii, přičemž bydlel jednou u toho a toho faráře, podruhé u paní XY, jindy zas u řádových bratří v Z., a vždycky jako host. Osudný den ho zastihl v La Roque, kde přebýval už týden u tamějšího laskavého pana faráře, který před jeho očima odevzdal duši Bohu.
Náš milý Fulbert tedy neměl ani faru, ani vlastní domov? Z čeho ale žil? V jeho řečnění se vyskytovaly jen samé milosrdné dámy, které pečovaly o jeho potřeby (žádné přece neměl), zahrnovaly ho dárky a mohly se o něj potrhat. Při tomhle tématu si krasavec Fulbert, jak se mi zdálo, neodpustil trochu koketérie, bylo vidět, že si je svých půvabů vědom.
Na sobě měl tmavě šedý oblek, dost obnošený, ale velice čistý, jak se ukázalo, když z něho okartáčoval prach, košili vůbec ne s kolárkem, ale normálním límečkem, z něhož skutečné už málem lezly nitě, a tmavošedou pletenou kravatu. Ale hlavně mu na prsou, na černé stužce, honosně visel nádherný stříbrný krucifix, jaký by si podle mého soudu žádný kněz kromě biskupa nedovolil nosit.
„Když pocházíš z Cahorsu,“ řekl jsem (rozhodnut bez ohledu na jeho vznešenost pokračovat v tykání), „studoval jsi zřejmě v tamním semináři?“
„Ovšemže,“ odvětil a spustil těžká víčka přes šilhavé oči.
„V kterém roce jsi tam vstoupil?“
„To se mě moc ptáš!“ řekl s dobromyslným zasmáním, aniž zvedl oči. „Je tomu tak dávno! Nejsem už totiž žádný mladík,“ dodal koketně.
„Ale jen se trochu zamysli,“ řekl jsem. „Datum vstupu do semináře musí přece pro kněze něco znamenat.“
„To zajisté,“ odvětil Fulbert svým krásným hlubokým hlasem. „Je to jistý mezník.“
Když jsem nic neodpovídal, musel se nakonec přestat vykrucovat.
„Počkejme… To bylo tak v šestapadesátém… Ano, v šestapadesátém,“ opakoval po další chvilce duševního vypětí.
„Však jsem si to myslel,“ opáčil jsem honem s blaženou tváří. „Vstoupil jsi v Cahorsu do semináře ve stejnou dobu jako můj kamarád Serrurier.“