„Totiž… V semináři nás bylo hodně,“ pousmál se Fulbert. „Všechny jsem neznal.“
„V prvním ročníku nebývá tak plno, A Serrurier byl navíc zjev, jakého si každý všimne. Metr devadesát čtyři a vlasy jak oheň.“
„Ale ano, ovšem, jak mi ho teď popisuješ…“ řekl.
Hovořil jaksi zdráhavě a očividně se mu ulevilo, když jsem ho požádal, aby nám pověděl, jak to vypadá v La Roque.
„Po tom výbuchu,“ povzdechl si zkormouceně, „jsme museli čelit velice bolestné situaci.“
„Bolestné,“ no ovšem. Jakživ jsem tohle slovo neslyšel od nikoho jiného než od kněží nebo lidí, co se po nich opičí. Patří u nich málem k řemeslu. A přes všechno nepříjemné, co v člověku vyvolává, jako by jim dokonce přinášelo jakési uspokojení. Slyšel jsem od někoho, že prý mladí knězi toho výrazu už neužívají. Je-li tomu tak, tím lépe. Připadá mi tak samolibé, že je nemohu ani cítit. Bolest – obzvlášť bolest druhých – není téma, aby je člověk vychutnával nebo aby sloužilo za ozdobu krasoduchům.
Fulbert nad svou „velice bolestnou situací“ rozkoší div neslintal. Spočívala v tom, že kdo katastrofu přečkali, museli pochovat pozůstatky mrtvých. My zažili něco podobného, ale slovo o tom mezi námi nepadlo.
Neušetřil nás jediného detailu. Abych obrátil list, zeptal jsem se ho, jak teď lidé v La Roque žijí.
„Dobře i špatně,“ řekl, potřásaje hlavou, a zvolna přejel svýma krásnýma melancholickýma očima po všech kolem stolu. „Z duchovního hlediska dobře, z hmotného dost špatně. Z duchovního hlediska musím říci,“ pokračoval s přivřenýma očima, strkaje si do úst tlustý plátek šunky, „že jsem velmi potěšen. Účastní se bohoslužeb s pozoruhodnou horlivostí.“
Vida, že se Meyssonnier a já tváříme poněkud udiveně (v La Roque měli totiž obecní správu v rukou socialisté a komunisté), dodaclass="underline"
„Možná vás to překvapí, ale v La Roque chodí nyní všichni na mši a k přijímání také.“
„A čemu to přičítáš?“ ozval se podrážděné Meyssonnier a svraštil obočí.
Seděl vlevo ode mne, když jsem na něj chtěl vidět, musel jsem otočit hlavu. Zarazilo mě, jaká přísnost čiší z jeho protáhlého profilu. Fulbertova slova ho musela pěkné rozčilit. Katastrofa sice obrátila vniveč jeho naděje, ale své uvažování o světě dodnes opíral o představu starostenských křesel jakožto předmětu úsilí spojených sil levice. Lehce jsem ho pod stolem kopl. Jsou chvíle, kdy je upřímnost na místě, a jiné, kdy se příliš nehodí. Má nedůvěra vůči Fulbertovi rostla minutu od minuty. Nepochyboval jsem, že má na pozůstalé v La Roque značný vliv, a vyvolávalo to ve mně obavy.
„Lidé se po výbuchu obrátili do sebe,“ prohlásil svým krásným, hlubokým a jaksi sebezálibným hlasem, „zpytovali svědomí. Po všem tom krutém utrpení, jak fyzickém, tak hlavně morálním, se začali zamýšlet, zdali je nestihlo prokletí za jejich mnohé chyby, hříchy, lhostejnost vůči Bohu a zanedbávání povinností – především povinností náboženských. Náš život se ostatně stal tak nejistým, že se obracíme k Pánu a prosíme za jeho ochranu přímo pudově.“
Jak jsem tak Fulberta poslouchal, vzklíčilo ve mně podezření, že onoho pocitu viny využil jako vody na svůj mlýn a dělal co mohl, aby ho u svých farníků ještě víc posílil. Cítil jsem, jak Tomáš po mé pravici neklidně poposedává. Z obavy, že vybuchne, poslal jsem i jemu pod stolem varování. V jednom bodě jsem byl neochvějně rozhodnutý: žádnou hádku s Fulbertem o náboženských otázkách. Už proto, že si svýma sametovýma, byť mírně šilhavýma očima, krásnou hlavou askety a hlubokým hlasem člověka, který je „jednou nohou v hrobě“ (přičemž druhou je samo sebou přisátý k zemi jako klíště) stačil během necelých dvou hodin získat srdce všech tří žen a hluboký dojem udělal i na Jacqueta, Peyssoua a dokonce Colina.
Když se všichni stolovníci sesedli po večeři kolem ohně, Fulbert sám od sebe znovu spustil o hmotných potížích v La Roque.
Zpočátku hleděli tamější lidé do budoucna optimisticky, protože oheň sice zpustošil celou dolní část městečka, ale dva velké obchody sousedící s Colinovým krámkem, koloniál a uzenářství, z jeho dosahu unikly. Všem nicméně brzo došlo, že se zásoby jednoho dne vyčerpají a nebude z čeho je obnovit, protože všechny statky v okolí městečka i se vším živým inventářem lehly popelem. Na zámku, jehož majitelé žili v Paříži, a se vší pravděpodobností tedy zahynuli, zůstalo několik prasat, jeden býk, pět jezdeckých koní a píce pro ně. Ušetřen zůstal sice Courcejac, maličká osada o šesti obyvatelích mezi La Roque a Malevilem, ale krom jediné krávy, která živila telátko, všechny ostatní zahynuly. Ztráta byla o to horší, že v La Roque zůstala naživu taky dvě nemluvňátka a jedna osiřelá holčička, sice dvanáctiletá, ale křehkého zdraví, jež vyžadovalo zvýšenou péči. Doposud je živili kondenzovaným mlékem z koloniálu, ale jeho zásoba už docházela.
Fulbert nevyvodil ze své řeči žádný závěr. Hleděli jsme jeden na druhého. A když nikdo ani nešpitl, obrátil jsem se na hosta s několika otázkami. Podle jeho odpovědí tušili obyvatelé městečka už od začátku, že na Malevilu někdo přežil, protože stejně jako La Roque a Courcejac i hrad je chráněn skálou. Jednou ráno asi před měsícem jim připadalo, že zaslechli náš zvon, což je v jejich domněnce ještě utvrdilo. Dověděl jsem se také, že na obranu vlastní asi deset loveckých pušek, „hromadu nábojů“ a nějaké karabiny.
Když se Fulbert opětně zmínil o jezdeckých koních, zbystřil jsem uši, ale ani necekl. Dobře jsem je znal. Prodal jsem je Lormiauxovým já sám. Lormiauxovi byli pařížská průmyslnická rodina, koupili za drahé peníze zchátralý zámek, vydali šílené částky na jeho zrestaurování a trávili na něm jeden měsíc v roce. Nicméně si vzali do hlavy, že si na ten měsíc zahrají na zámecké pány a budou jezdit na koni. Jezdili prachmizerně, ale přestože jsem je – ke své cti – přemlouval, aby si koupili nějaké obyčejnější koně, ne, kdepak, museli mít angloarabskou rasu, a hned v trojím vydání, protože sami byli taky tři. A já se na druhou stranu tenkrát před dnem D mohl přece jen dost těžko bránit, aby mi dali snobové vydělat. Kromě tří angloarabských valachů ode mne Lormiauxovi koupili taky dvě bílé kobyly, ale na ty ještě přijde řeč.
Neušlo mi, že Fulbert po všem svém tak ochotném řečnění odpovídá na mé otázky nápadně stručné. Usoudil jsem z toho, že líčením hmotné situace v městečku sleduje nějaký cíl, ale že mu ani jeho pozoruhodná sebedůvěra prozatím nepomohla shledat v sobě tolik odvahy nebo obratnosti, aby ho jasně vyjádřil. Zmlkl jsem a zahleděl se do ohně.
Po chvíli si Fulbert lehce odkašlal; ne snad z rozpaků, ale na důkaz, že už je jednou nohou na onom světě a činí mu jisté obtíže vrátit se mezi nás a starat se tu o pozemské záležitosti.
„Abych řekl pravdu,“ navázal na svá předchozí slova, „osud obou nemluvňátek a našeho nešťastného sirotečka mi působí velkou starost. Je to velice bolestná situace a nevidím z ní východiska. Neumím si představit, jak bychom je bez mléka dokázali udržet při životě.“
A zase pauza, aby ticho patřičně dolehlo. Nespouštěli jsme z něho oči, ale ústa jako by nám zamrzla.
„Vím dobře,“ ozval se znovu svým hlubokým hlasem, „že mou žádost, kterou se vám chystám předložit, budete považovat za troufalou, ale koneckonců situace je výjimečná, boží dary nestejně rozdělené a pro náš život, ba dokonce pouhé přežití bude nutné si připamatovat, že jsme všichni bratři a musíme si pomáhat.“