Meyssonnierovi se Fulbert hluboce protiví po obou stránkách: po stránce tak říkaje teoretické, jakožto představitel „náboženství, opia lidu“, a po stránce skutkové, jakožto člověk schopný tak bezmezného cynismu, že dokáže požadovat na druhém, aby mu zadarmo přenechal krávu. Dívám se na něj. Jak málo se změnil od obecné školy! Stále táž protáhlá, úzká tvář s útlým čelem, vlasy na ježka a šedivýma očima, které sedí blízko sebe, a kdykoli ho něco vzruší, začnou mžikat. Ode dne, kdy se stala ta věc, se jeho dlouhá tvář protáhla ještě víc, proto. že vlasy nepřistřihované už larockým holičem mu narostly silou zvyku vzhůru, úplně kolmo k nebi.
Dveře do hradní síně se otevřou. Miette. Mrknu na hodinky, deset dvacet pět. Pět minut. Příliš krátká doba, aby mohlo k něčemu dojít. I kdybych Fulbertovi přiřkl ty nejvyšší nebo nejnižší milenecké kvality. Jak se k nám Miette svou vlnivou, a přitom zcela nevyzývavou chůzí blíží přes ztemnělou síň, teplo, které vyzařuje její tělo a vysílá před sebou, nás obestře jako hřejivá vlna. Díky, Miette. Colinovi spadl kámen ze srdce, čtu mu to ve tváři, začíná se do ní opět vracet úsměv. Když už se náš velký lučištník nemůže dnes večer potěšit s Miette sám, aspoň že mu ji nikdo nepřebere.
Jsme v plném počtu a je to poprvé, kdy se valné hromady účastní i všechny tři ženy, Momo a „nevolník“. Začínáme se demokratizovat. Musím na to upozornit Tomáše.
Menou se sehne, aby víc rozdmýchala oheň, protože monumentální olejovou lampu jsme po večeři ze šetrnosti zhasli a máme teď světlo jen z krbu. Nepotřebuje pohrabáč ani kleště, šikovné jen sesune polena a plamen vyskočí. Jako signál pro Meyssonniera, který vzplane spolu s ním.
„Jen jsem toho farářa zmerčil,“ vybuchne a v hněvu přitom plete francouzštinu s nářečím, „hned mě napadlo, že nepřišel pro naše krásné oči. Ale něco takového by mě přece jenom nenapadlo. To je teda věc,“ rozhořčuje se, jako by pro nehoráznost Fulbertova požadavku nenacházel prostě výraz. „To je teda věc,“ opakuje několikrát za sebou a plácá se dlaní do kolena.
A zase spustí, zlostí bez sebe:
„Sedí si tu klidné na zadku jak zosobněný pánbůh a beze všeho na tobě chce krávu! Jako by řekl, dej mi kus chleba! Krávu, kterou sis vypiplal, po léta ji dvakrát denně opatřoval, když v zimě zamrzl kohoutek, vláčel jsi od kuchyně k chlévu vědra s vodou, abys ji napojil, solil prachy veterináři, nemluvě o lécích, a těch starostí se slámou a senem, když jich ve stodole ubývá a ty si děláš hlavu, jestli vydržíš do příští sklizně. Neříkám ani, co si s ní užiješ, když se otelí. A čeho se dočkáš?“ pokračuje rozezleně. „Přijde chlap, odříká pár otčenášů, a máš po krávě! Vrátili jsme se snad do středověku? Až tam jsme to dopracovali? Kněžstvo z nás bude ždímat desátek? Pročpak nás taky nezahnat do lesa na robotu, když jsme jednou v tom?“
Je to řeč bezbožná, ale zapůsobí i na věřící. Vzpomínka na vrchnost z našeho kraje dosud nevymizela a farářovu moc nevidí rádi ani ti, kdo chodí do kostela. Zatím však neotvírám ústa. Čekám. Nerad bych byl přehlasován podruhé.
„Ale jsou tam ty děti,“ namítne Colin.
„No právě,“ řekne Tomáš, „proč by je nemohli svěřit Malevilu? Neumím si dobře představit, že by se nějaká matka bránila odloučit od dítěte, když je tím může zachovat při životě.“
To nebylo špatné, Tomáši. Střízlivé a logické, i když možná ještě málo konkrétní, aby to ostatní přesvědčilo.
„Ale Fulbert říkal, že nechtějí,“ ozve se náš věčný bezmezný důvěřivec Peyssou.
Meyssonnier pokrčí rameny a rozhorleně prohlásí:
„Fulbert nám napovídal, co se mu hodilo do krámu!“
Teď to možná vzhledem ke složení posluchačstva trochu přehnal. Nařkl Fulberta nepřímo ze lži, a nikdo kromě Tomáše a mne zatím není v rozpoložení, aby podobný soud přijal. Dlouhou dobu nikdo nepromluví. Nesnažím se ticho nijak přerušit.
„Ale člověk přece jenom musí uznat, že to je špatné zařízeno,“ řekne konečně Menou, složí pletení do klína a dlaní je uhlazuje, aby se jí pořád nestáčelo do ruličky. „V La Roque jich je dvacet, a na dvacet hlav mají jediného býka a pět koní, to je věru nevytrhne.“
„Tak jim tu svou krávu dej, nikdo ti nebrání,“ ušklíbne se Meyssonnier.
To se mi nelíbí. Pozor. Slova jako „můj“ a „tvůj“ jsou velice nebezpečné pojmy. Ozvu se.
„S podobným způsobem řeči nesouhlasím. Nemáme tu žádnou Menouinu krávu, ani krávu z Rybníka, ani Emanuelovy koně. Je tu prostě malevilský dobytek. A malevilský dobytek patří Malevilu, čili nám všem. Pokud na to má někdo jiný názor, může si svůj kus nebo kusy dobytka klidné sebrat a jít.“
Vyjel jsem tak zhurta, že se po mém prohlášení rozhostilo poněkud stísněné ticho.
„Co tím chceš říct, Emanueli?“ zeptá se po chvíli malý Colin.
„Chci tím říct, že pokud se máme rozloučit s nějakým kusem dobytka, musíme o tom rozhodnout všichni.“
Řekl jsem „rozloučit“, ne „darovat“. Ten odstín nikomu neunikl.
„Člověk se musí vžít do jejich kůže,“ ozve se Falvinka. Obrátíme k ní užaslé pohledy, protože za ten měsíc, co je u nás, vytrpěla od Menou takových klofanců, že si většinou netroufá otevřít pusu. Povzbuzena naší pozorností, zhluboka nabere dech, aby ho protlačila hlubinami faldů, v nichž se jí ztrácí, a dodá:
„Když má na Malevilu deset lidí tři krávy a dvacet v La Roque ani jedinou, jednou z toho musí pojit závist.“
„Nepovídáš nic jiného, než co už jsem řekla,“ usadí ji Menou jedovatě.
Už mám Menouina terorizování dost, teď zas usadím já ji.
„To jsi řekla dobře, Falvinová.“
Lalokovité tváře se rozvalí do stran, všechno se v ní uvolní, s blaženým úsměvem se rozhlíží kolem sebe.
„Koně už nám ukradli,“ řekne Peyssou. „Nic ve zlém,“ dodá, když vidí, jak se chudák Jacquet na židli scvrkl. „Proč by nám nemohli ukrást taky krávu na pastvě?“
„Krávu?“ řeknu. „Proč ne i všechny tři? V La Roque mají pět koní, stačilo by pět mužů v sedle. Přiřítí se, naše hlídky srazí k zemi, a sbohem krávy!“
Jsem rád, že jsem se mohl zmínit o koních. Má to svůj důvod.
„Jsme ozbrojeni,“ namítne Colin.
Pohlédnu na něj.
„Oni taky. A líp než my. My máme čtyři pušky. V La Roque jich mají deset, A hromadu nábojů, abych ti citoval Fulberta. Což není náš případ.“
Ticho. S úzkostí si v duchu představujeme, jak by taková válka mezi lidmi z La Roque a námi asi vypadala.
„Nechce se mi věřit, že by v La Roque byli takoví,“ potřese Menou hlavou. „Jsou to přece našinci. Lidi jaksepatří.“
Ukážu jí na tři nováčky.
„Jaksepatří? Tihle snad nejsou jaksepatří? A viděla jsi to.“
„Od jednoho zkaženého jablka shnije celý košík,“ dodám v nářečí.
„Pravda pravdoucí,“ dosvědčí Falvinka, šťastná, že mi může laskavost oplatit a zároveň se bez nebezpečí postavit proti Menou. Ale Menou se ke mně připojí taky a s ní Colin a Peyssou.
„To máš pravdu, Emanueli,“ přidá se i Meyssonnier, zvedne oči k nebi a ukáže prstem k donjonu, aby snad nedošlo k nedorozumění. Opakuje po mně v nářečí: „Od jednoho zkaženého jablka shnije celý košík.“
Vidím, že se k němu Tomáš naklonil, aby si dal přísloví přeložit do francouzštiny, a že také přikyvuje. Magické kouzlo věkovitých stereotypů! Mé přísloví všechny sjednotilo. Fulbertisté a antifulbertisté svorně souhlasí. Lišíme se jen v názoru na to, koho má zkažené jablko představovat. Jedna strana si je personifikuje zcela přesně, druhá jen neurčitě.