Dosáhl jsem úspěchu a dál už mlčím. Rozhovor se pohybuje v kruhu. Diskuse vázne, ale jen ať klidně vázne. Začíná se dostavovat únava, cítím to z hlasů, postojů, všeobecné znervóznělosti. Všeobecnou únavu jen vítám. Počkám si.
Ale ne dlouho. Po jedné delší odmlce Colin řekne:
„A co ty, Emanueli, jaký ty máš názor?“
„Co já,“ odvětím, „přizpůsobím se tomu, na čem se dohodnete.“
Dívají se na mne. Má skromnost je zmátla. Až na Tomáše, v jehož očích vidím ironii. Ale slovíčko od něho nevyjde. Dělá pokroky. Naučil se větší opatrnosti.
Mlčím. A stane se, s čím jsem počítal.
„Ale stejně, Emanueli,“ řekne Peyssou, „něco si přece myslíš ne?“
„Inu,“ řeknu, „něco málo si myslím. Především si myslím, že s těmi nemluvňaty nás chce někdo vydírat.“ (Oním „někdo“ myslím samozřejmé zkažené jablko, ale ponechávám mu dosud neurčité obrysy.) „Dovedeš si totiž, Menou, představit“ (sklouznu do nářečí), „že držíš v náručí Moma, nikde ani kapka mléka, abys ho nakrmila, a ty odmítneš svěřit ho lidem, kteří mléko mají? A dokonce máš drzost prohlásit: nechci pro Moma mléko, ale krávu?“
Neřekl jsem nic jiného než před chvilkou Tomáš. Ale řekl jsem to konkrétně. Stejné květiny, ale svázané v jinou kytici. Trefil jsem hřebíček na hlavičku, čtu jim to ve tvářích.
„No budiž,“ pokračuji za okamžik, „až vyrazíme do La Roque, tohle si vyjasníme a zeptáme se matek, jak se věci doopravdy mají. Ale v jednom s vámi souhlasím: skutečnost je taková, že máme tři krávy a lidé v La Roque ani jedinou. Umíte si jistě představit, jak snadno je může někdo“ (pořád ještě blíže nepojmenovaný) „proti nám poštvat a nasadit jim do hlavy všelijaké myšlenky. A že budou asi vypečené, na to můžete vzít jed, protože Laročanů je víc a mají lepší výzbroj.“
Všichni mlčí.
Nakonec se ozve Peyssou, úplné už vyvedený z konceptu: „Podle tebe jim tu krávu máme tedy dát?“
„Dát!“ vykřiknu honem, „co tě napadá! Nikdy! Dát rozhodně ne. Meyssonnier měl pravdu, nezačneme jim přece sami od sebe platit nějaký desátek! Jako by to byla naše povinnost! Jako by město mělo samozřejmé právo dát se živit venkovem! To by ještě scházelo! Ostatně udělat takovou pitomost a dát jim krávu, jedině bychom se u nich připravili o respekt.“
Oči jim planou společně sdíleným rozhořčením. Mezi fulbertisty a antifulbertisty zavládla naprostá jednota. Opírám se o tisíce generací venkovanů, ti mi stojí po boku a povzbuzují mě. Cítím pod nohama pevnou půdu a odvážím se dál.
„Podle mého nám tu krávu musí zaplatit. A draho! Protože my po kupci nebažíme. Kupovat chtějí oni.“
Odmlčím se a mrknu na ně s mazaností, která jim má naznačit: nejsem nadarmo synovec koňského handlíře a sám taky koňský handlíř. Načež zvolna a co nejzřetelněji prohlásím:
„Za naši krávu od nich budeme chtít dva koně, tři pušky a pět set nábojů.“
Udělám další pauzu, aby jim přemrštěnost mých požadavků patřičně došla. Ticho. Živě se dohadují pohledy. Ne že bych dosáhl zrovna bouřlivého úspěchu, ale nic jiného jsem ani nečekal.
„S puškami bych tomu rozuměl,“ řekne Colin. „Teď jich mají deset, tři jim vezmeme. Zbývá sedm. My máme čtyři, s třemi od nich to dělá taky sedm. Síly budou vyrovnané. A získat náboje by bylo taky dobré, sami jich moc nemáme.“
Mlčení. Dívám se na ně. Vyrukovat s tím nikdo nechce, ale nejde jim na té směně do hlavy její první půlka Začíná mě zmáhat únava, ale přece jen se ještě trochu opřu do chomoutu a ujmu se znovu řeči:
„No ano, říkáte si: nač koně, máme jich dost i tak. Goliáše, Amarantu, Miláčka a navíc ještě Nezdaru. Koně mléko nenadojí, říkáte si. To je fakt, ale jen si trochu rozvažme, jak to vlastně s koňmi na Malevilu doopravdy vypadá. Nezdara je momentálně na nic. A Miláček taky, ta zas živí Nezdaru. Takže zbývají dva koně, jak k jízdě, tak na práci: Goliáš a Amaranta. A dva koně pro šest mužů schopných jízdy podle mého nestačí. Jednu věc si totiž uvědomte“ (nakloním se dopředu a zdůrazňuji každé slovo): „v dohledné době se bude muset naučit jezdit každý z vás. Každý! Řeknu vám proč: než se stala ta věc, každý kluk, dokonce i děvče, kteří neuměli sednout za volant, platili na venkově za chudáka. Dneska bude chudák ten, kdo nemá koně a neumí jezdit. V míru jako ve válce. Pokud by totiž došlo k boji, bleskový úder je možný jedině na koni, a když má navrch protivník, útěk zrovna tak. Od nynějška nahradí kůň všechno: motorku, auto, traktor i obrněný vůz. Bez koně jsi dneska nula. Mizerný pěšák, nic víc.“
Nevím, zdali jsem dokázal přesvědčit Menou a Falvinku. Muže ano. Nezabral na ně argument války, ale hledisko životního standardu. Definice chudáka jakožto člověka bez koně. Přesně tak, jako předtím platil za chudáka zemědělec bez traktoru. Rozmohla se u nás tehdy učiněná traktorová mánie! Každá desetihektarová usedlost musela mít traktor, ne-li dva! Hospodář se zadlužil koupí nového o síle padesáti koní a starou dvacítku si nechal na výpomoc. Jako soused! Nemohl přece zůstat pozadu! Ani když měl polí všehovšudy deset hektarů a zbytek zarostlý lesem!
Ale podobná mánie se přece jen někdy hodí, její zásluhou jsem nyní dosáhl, že místo traktoru stoupl v ceně kůň.
Hlasujeme. Souhlasí i ženy. Vydechnu úlevou a také únavou. Zvednu se, ostatní po mně, v nastalém šumu přistoupím k Meyssonnierovi a Tomášovi a tiše jim řeknu, že bych s nimi ve svém pokoji ještě rád mluvil. Přikývnou. Požádám ještě jednou o ticho a prohlásím:
„Mám v úmyslu účastnit se zítra bohoslužeb a jít k přijímání Pokud mi to ovšem Fulbert dovolí, protože zpovídat se nehodlám.“
Všichni zkoprní. Jedni se namíchnou (ale rozhořčení spolknou, protože se spolu za chvilku uvidíme u mne v ložnici), druhé to potěší. A nejvíc Menou; má k tomu svůj důvod. Než se stala ta věc, k smrti se totiž poškorpila s malejackým farářem, protože odmítl podat Momovi hostii, když se nevyzpovídal. Dělá si teď naději, že pokud mi Fulbert vyhoví, proklouzne vzniklou skulinou i její syn.
„Kdo z vás půjde ke zpovědi,“ dodám ještě, „a byly by mu kladeny nějaké příliš zvědavé otázky ohledně Malevilu,“ (stále dodržuji onen neosobní tvar) „udělá dobře, když si dá důkladný pozor na jazyk.“
Ticho.
„A jaké otázky?“ ozve se pojednou Jacquet; dobře se zná, jaký je slabý a lehko ovlivnitelný, a už má strach, že neudrží jazyk za zuby.
„No, třeba jak jsme vyzbrojeni, nebo taky jaké máme zásoby vína, obilí a masa.“
„A co mám říct, když se mě na to zeptá?“ doptává se Jacquet horlivě, div se nepřetrhne dobrou vůlí.
„Odpovíš: to nevím, musíte se zeptat Emanuela.“
„No, heleď,“ řekne čahoun Peyssou, papulu rozšklebenou od ucha k uchu, a položí mohutnou paži na Jacquetovo statné rameno. (Ode dne, kdy ho Jacquet praštil do hlavy, výborně si ti dva rozumějí.) „Abys měl jistotu, že nic nepopleteš, odpovídej tak na všechno. Fulbert se tě například zeptá: Synu, dopustil ses hříchu smilstva? A ty odpovíš: to nevím, musíte se zeptat Emanuela.“
Dáme se do smíchu. Smějeme se s Peyssouem, protože má ze svého žertu upřímnou radost, a smějeme se Jacquetovi i spolu s Jacquetem. Nevolník utrží pár štulců a je blažeností bez sebe. Na Malevilu přece jenom vládne jiné ovzduší než Na rybníce.
Zato když se za několik okamžiků sejdu s Tomášem a Meyssonnierem ve svém pokoji, atmosféra je dost napjatá. Obují se do mne, že jsem přistoupil na Fulbertovu hru (dokonce, ó hrůzo, půjdu k přijímání!), místo abych toho podvodníka vyhodil. Snažím se jim vysvětlit svůj postoj. V podstatě mi dělá hlavu možnost ozbrojeného konfliktu s La Roque. Nechci Fulbertovi poskytnout sebemenší záminku – ať už hmotnou nebo náboženskou, aby něco takového rozdmýchal. Proto jsem byl ochoten přenechat mu krávu, ale tak, abychom zároveň oslabili jeho palebnou sílu. A proto se také přidávám k náboženské víře většiny. Je to kompromis. Zrovna ty bys měl mít, Meyssonniere, pro nějaký ten kompromis přece pochopení. Tvá strana se jich svého času nadělala až až. (Meyssonnier zamžiká.) Ostatně Fulbert není vůbec kněz, dal bych za to skoro hlavu. Zrzavého seminaristu Serruriera jsem si sakumprásk vycucal z prstu, a Fulbert si na něj přesto vzpomněl! Zkrátka podfukář, dobrodruh, člověk schopný všeho. Tím ovšem nebezpečnější. Kdybyste vy dva s Tomášem měli rozum, přišli byste zítra na mši taky. Jelikož Fulbert není kněz, pravá mše to stejně nebude a opravdové přijímání taky ne, když nedojde k proměňování.