Přesvědčivější už snad být ani nemohu, říkám si, a v skrytu duše vychutnávám, jaký to je vrchol ironie: přemlouvám je k účasti na mši pomocí argumentu, že nebude „pravá“.
V tu chvíli někdo zaškrábe na dveře. Nezaklepe, zaškrábe. Strnu, pohlédnu na oba své hosty a pak na hodinky. Jedna hodina ráno. Zaškrábání se ozve do ticha znovu. Sáhnu k stojanu na pušky, který mi Meyssonnier přidělal na zeď proti posteli, vezmu karabinu, kývnu na Meyssonniera a na Tomáše, aby se také ozbrojili, odsunu závoru a na škvírku pootevřu dveře. Stojí za nimi Miette.
Usměje se na Tomáše, na Meyssonniera (prvního tu čekala, na druhého se podívá trochu překvapeně), a už ke mně hovoří. Rukama, rty, očima, obočím, trupem, nohama, dokonce i vlasy. Je to řeč zcela spontánní, něco úplně jiného než ruční dorozumívání hluchoněmých, jemuž se nikdy nenaučila a jemuž bych já stejně nerozuměl. Sděluje mi překvapivé věci. Když po večeři doprovodila Fulberta do jeho pokoje, chtěl na ní, aby za ním přišla, až všichni usnou („všechny“ znázorní kruhovým pohybem napřaženého prstu a „spaní“ sepjatými dlaněmi, složenými pod nachýlenou tváří). Je jí jasné, že se s ní chce pomilovat (což naznačí gestem až nepopsatelně bezprostředním). Spatřila u mne světlo (zvedne malíček levé ruky a druhou nad ním vykreslí aureolu, aby naznačila plamen), a vyšla tedy nahoru zeptat se, zdali souhlasím.
„Nemám námitky,“ řeknu nakonec. „Udělej, co sama chceš, Miette. Nikdo tě nenutí, ani v jednom, ani v druhém směru.“
„Dobrá, jdu tam,“ řeknou mi její pohyby, „ale jen ze zdvořilosti a laskavosti. Nadšená zrovna nejsem.“
„Nelíbí se ti?“
Zašilhá a sepne ruce (Fulbert), položí pravičku na srdce a pak si ukazováčkem téže ruky prudce zakomíhá před nosem. Nato vyjde ze dveří a zavře za sebou. Všichni tři jsme zůstali stát před nimi.
„Tak vida, co je to za chlapa,“ řekne Tomáš.
„Mohls to zarazit,“ řekne Meyssonnier se svraštělým obočím a tvrdým výrazem v tváři.
Pokrčím rameny.
„Ve jménu čeho? Naši zásadu přece znáš, může si dělat, co chce.“
Hledím na ně. Zuří a cítí se uraženi jako podvedení manželé. Je to paradoxní a dokonce trochu komické, protože mezi námi samotnými vlastně žárlivost nepanuje. Nejspíš proto, že všechno probíhá uvnitř skupiny, před očima a s vědomím ostatních. Nikdo nikoho nepodvádí a nikdo si taky nemůže užívat přespříliš. Naše uspořádání věcí má po jedné stránce naprosto uklidňující, institucionální charakter. Fulbert ovšem do skupiny nepatří a ke všemu se zachoval nanejvýš pokrytecky. Nemít v sobě Miette tolik slušnosti, upozorňují mě Meyssonnier s Tomášem, dokonce bychom se o jejím „cizoložství“ ani nedověděli. Toho slova sice neužijí – určitý smysl pro směšnost si přece jen zachovali, ale v duchu k němu nemají příliš daleko. Stačí vidět jejich nakvašené tváře.
„Sviňák jeden!“ uleví si Meyssonnier a nestačí mu francouzština, ještě to opakuje v nářečí.
Tomáš mu přitakává, pro jednou ho opustil jeho bohorovný klid.
„Ať je to jak chce, tohle nespolknu,“ prohlásí Meyssonnier výhružně, „hned ráno povím Colinovi a Peyssouovi, čím se Fulbert v noci bavil.“
Polekaně vykřiknu:
„To jim neřekneš!“
„A proč ne? Mají právo to vědět, nemyslíš?“
Pravda to je, i oni mají právo dovědět se, jak je Fulbert oklamal. Hlavně Colin, ten byl ošizen hned dvakrát.
„A řeknu to i Jacquetovi,“ dodá Meyssonnier, zatínaje pěsti. „Nevolník má stejná práva jako my.“
Abych zachránil aspoň něco, napůl se k němu přidám.
„Colinovi to pověz,“ řeknu, „ale Peyssouovi ne. S tím počkej, až bude Fulbert pryč. Znáš přece Peyssoua, byl by v stavu rozmlátit mu hubu!“
„A dobře by udělal,“ procedí Tomáš skrze zuby.
O Miette nepadne jediné slovo a vsadím se, že ji neodsuzují ani v myšlenkách, dokonce naopak. V přesvědčení, že prohnaný Fulbert zneužil jejího smyslu pro povinnost a pohostinství, spíš ji litují. A taky se vsadím, že kdybych teď navrhl, abychom okamžité probudili Colina, Peyssoua a Jacqueta, společně vtrhli k Fulbertovi a vyrazili ho i s oslem ze dveří, s jásotem by návrh přijali. Zažít tu scénu rozhodně nechci, ale vychutnávám ji aspoň v duchu. Představa šesti podvedených manželů, kteří se vřítí do pokoje a uštědřují výprask milenci své společné ženy, mě rozesměje.
„Tady není nic k smíchu,“ řekne přísně Meyssonnier.
„Ale pusť to z hlavy,“ řeknu, „běž si lehnout. Co se stalo, stalo se.“
Má otřepaná uklidňující fráze na něho nezabere. Vlastně bych měl říci „na ně“, protože Tomáš sice tolik nemluví, ale zuří stejně jako on.
„Nejvíc se mi hnusí pomyšlení,“ řekne Meyssonnier, „že se u chudáka děvčete pokusil zneužít jeho vady. Řekl si: je němá, nikomu nic nepoví.“
„A na mši zítra půjdu, na to vezmi jed!“ prohlásí po chvíli zvýšeným hlasem. „Už proto, abych si poslechl ty jeho žvásty o hříchu, když teď vím své! No, tak já jdu spát,“ dodá, protože si všiml, že se tvářím netrpělivě.
Nakvašeně vyjde z pokoje. Při svlékání úmyslné předstírám, že mi není do řeči, aby Tomáš znovu nezačal. Nedělám z věci drama. Už proto, že Fulbert není kněz. A proč by se ostatně skutečný kněz nemohl pomilovat se ženou? Že to chudák musí dělat pod pokličkou, je pro něj už tak dost velký trest.
Že nám Fulbert vyfoukl na jednu noc Miette, to mu za zlé nemám. Zítra jeho nočního dobrodružství bez obalu proti němu využiji, ale za jiným účelem. Je to podle mne totiž zcela nepochybně člověk bez srdce i smyslu pro spravedlnost a s Malevilem určitě nesmýšlí dobře. A já proti němu Malevil opět sjednotím. Opět sjednotím naše společenství, v němž dnes večer otázka náboženství málem způsobila trhlinu.
Zhasnu kahánek a vlezu do postele, ale stane se, co jsem čekaclass="underline" nemohu usnout. Ani Tomášovi se to nedaří. Slyším ho, jak se na pohovce převrací z boku na bok. Pokusí se zapříst hovor, ale zhurta ho odbudu. Když už nemohu spát, chci mít aspoň ticho.
10
Fulbert po snídani zpovídá ve „svém“ pokoji kajícníky a já se zatím vydám k Porodnici za Goliášem, abych s ním pokračoval v jezdeckém výcviku. Přes všecko mé úsilí ještě chvilku potrvá, než se z těžkého tahouna stane slušný jezdecký kůň. Nemá dost citlivou tlamu, pobídkám rozumí, jen když se mu chce, a zastavit ho není snadné. Taky mi vadí, že musím na jeho širokém hřbetě sedět nezvykle rozkročený a sevření pak nemívá patřičný účinek. Připadám si na tak těžkém hřebci jak středověký rytíř. Chybí mi jen brnění. On sám by je ani nepocítil. Tenhle mohutný hřebec by rozhodně unesl dvojnásobek, i trojnásobek mé váhy. Vládne neuvěřitelnou zásobou síly, a když se pustí do cvalu, mám vždycky dojem, jako bych se řítil do útoku. Hřbet mě, pravda, svou šíří až překvapuje, ale zato je pohodlný. Sedí se na něm ohromně dobře, pro dlouhou výpravu, při níž by nezáleželo na rychlosti, bych doporučil citlivým zadnicím jedině Goliáše.