Jacquet s Momem právě čistí boxy, a jak se chystám osedlat Goliáše, všimnu si, že Momo už zase naložil Miláčkovi dvakrát tolik slámy než druhým dvěma koním. Ne že by ti dva přišli zkrátka, ale Miláček jí má zbytečně mnoho. Obořím se na Moma, není-li mu hanba takhle nadržovat jednomu koni a zároveň plýtvat slámou; na můj příkaz musí polovinu steliva odklidit. Pohrozím mu, že přistihnu-li ho ještě jednou, nakopu ho do zadku.
Je to hrozba čistě mechanická. Zdědil jsem ji po strýci, ale v praxi ji, stejně jako on, nikdy neuplatnil. Člověk by myslel, že proměnou v čirou teorii musela ztratit všechnu účinnost. Ale na Moma, který ji dodnes chápe jako krajní výraz rodičovské nespokojenosti, pořád ještě do určité míry platí. Jsem sice o několik let mladší než on, v jeho očích jsem však spolu se strýčkovým majetkem zdědil i strýčkovu otcovskou moc nad ním.
Čtu mu levity a při tom jako každé ráno procházím všemi boxy, abych se ujistil, že automatické napáječky v pořádku běží. Ještě štěstí, že je na Malevilu rozvod vody zajišťován samospádem, protože být odkázáni na čerpadlo, zůstali jsme úderem osudného dne nejen navždy bez elektřiny, ale tím i bez vody.
Jen vstoupím do boxu k Amarantě, klisna se mnou začne jako obvykle laškovat, šťouchá mě hlavou do zad, klade mi vlhké nozdry na šíji, kouše mě do rukávů. Jen ruce jí chybějí, aby mě mohla lechtat. Koutkem oka přitom číhá po slepici, jež se k ní do boxu zatoulala, jak jsem nechal za sebou otevřená dvířka. Naštěstí jsem slípku zmerčil první, důkladným plácnutím po zadku zatrhnu Amarantě úmysl vyrazit z ní kopytem duši a zvrtačelou opeřenou nešťastnici postrčím nohou k východu.
Skočím se mrknout i na Fulbertova velkého šedivého osla, nebo spíš na jeho vědro s vodou; je totiž ustájen v boxu, který jediný nemá napáječku. Protože u něho obchůzka končí, naberu potom do dlaně – z obavy před špičatým zobanem vlastně do staré rukavice – pár zrnek ječmene, a kde se vzal tu se vzal, rázem mi sedí u nohou náš havran. Ví bůh, jak dokázal vystihnout tu pravou chvíli. Chvilku mě ve své oblíbené póze starého lakomého hrbáče s rukama složenýma na zádech podezíravě obchází, pak zamává křídly, usadí se mi na levém rameni a začne mi zobat z dlaně; koutkem čilého oka mě přitom bez ustání pozoruje. Sezobe snídani, ale hned neodletí, sedí mi na rameni, ještě když vcházím do boxu ke Goliášovi, abych ho osedlal. Ke Goliášovi, ano, neříkám k Amarantě, protože do jejího boxu mě náš Kra dosud nikdy nedoprovodil. Taky jedna věc, nad kterou žasnu: jak mohl poznat, že je Amaranta sice hodná k lidem, ale nebezpečná pernatcům?
Ve chvíli, kdy navlékám Goliášovi udidlo (Kra se mu zatím prochází po širokém hřbetě), přijde Menou podojit Černou, a aniž na mne vidí, začne si mi z vedlejšího boxu stěžovat, jak je na všecko sama. Upozorním ji, že dost dobře nejde, aby Falvinka s Miette myly a utíraly v hradní síni včerejší nádobí a zároveň dojily v chlévě krávu, a že jedna a táž ruka je ostatně pro krávu lepší. Mou poznámku vystřídá nejprve ticho, načež se v Menouině boxu rozbrblá proud nesrozumitelného žehrání, v němž rozeznávám slova jako „slabost“, „pěkná děvka“ a „stehna“. Není těžké dobrat se podle nich celkového smyslu.
Když pořád mlčím, Menou zvýší hlas a přejde k dalším stížnostem. Přede mnou se Falvinka tváří, jako by z jídla sotva uzobla, a potají se zatím láduje (rád bych věděl, jak to dokáže, když má Menou všechny klíče u sebe). Už teď je jak bečka, a jestli se nepřestane pořád takhle cpát, těžko se dočká nějakého stáří. Tady Menou na okamžik odbočí, aby mi připomněla, že nám hnedle dojde mýdlo a cukr, takže až povedeme krávu do La Roque, musíme si tam o ně říci. A hned se zas vrátí k svému oblíbenému tématu, totiž představě Falvinčina brzkého konce, jehož podobu mi líčí už předem: hrůzná smrt zadušením následkem přežranosti.
Goliáš už je osedlaný, vyvedu ho ven a přitom poznamenám, že už je Falvinka tady. Jen tak, abych té nekrománii učinil konec, protože v sousedním boxu je Jacquet, který všechno slyší, i když jak vím, babičce nic neřekne. Falvinka však doopravdy přichází a hrne si to plnou parou přímo ke mně; chce mi předvést svou pracovní horlivost, a než nasednu na koně, taky si se mnou maličko popovídat. Jen se pozdravíme, hned začne sténat a naříkat nad počasím a já naříkám spolu s ní. Ode dne výbuchu je nebe neustále šedivé a zimavé, bez deště, bez jediného slunečního paprsku. Jestli to tak bude pokračovat, všechno všudy zajde, říká Falvinka. Může si to odpustit, myšlenka na zmizelé slunce a na déšť, který stále nepřichází, projde každému z nás hlavou stokrát za den. Neseme v sobě tuhle úzkost ode dne pohromy.
Z Porodnice vyjde Menou a stroze Falvince přikáže, aby pokračovala v dojení. „S Černou jsem hotová,“ sdělí jí suše, „čeká ještě Princezna. Ale nezapomeň, že je tady Princ, nesmíš jí vzít víc jak dva tri litry. Já jdu za Fulbertem.“ A zamíří pryč. Hubená a pohrdavá. Hledím za tím drobným, droboučkým ranečkem kostí, jak se vzdaluje, jak si to na svých velikých šlapkách energicky cupitá k donjonu, a v duchu se ptám, z jakých hříchů se taková Menou může asi zpovídat, pominu-li sem tam nějakou tu sprosťárničku vůči Falvince.
Falvinka, ještě zadýchaná spěchem, sleduje můj pohled.
„Když se nad tou Menou zamyslíš,“ prohlásí, „učiněná pápěrka. Nějakých čtyřicet kilo, a to jí ještě přidávám. Prostě kde nic, tu nic. Když si člověk představí, že by na ni padla nemoc a doktor“ (kde by se vzal?) „jí nařídil dietu, z čeho by zažívala? Taky už není nejmladší. Proti mně má šest let navíc, a v našem věku není šest let žádná legrace. Nechtěla jsem ti to ani říkat, Emanueli, ale připadá mi, že sešla už jen za tu dobu, co jsem na Malevilu. Někdy bývá duchem nepřítomná. Pamatuj si, co ti povídám, ta jednou skončí pomatená. Třeba tuhle: něco jí tak trošku povídám, a ona mi ani neodpoví. Hned jsem poznala, že se jí myšlenky rozutíkaly.“
Pod záminkou, že chci trochu provést Goliáše, aby se rozhýbal, než na něj nasednu, odvedu rozkládající Falvinku od Porodnice, protože Momo na rozdíl od Jacqueta nepoví, co neví. Dokonce se v tom s chutí vyžívá. Nesmlčí nic a ještě věc vylepší, nebo spíš přibarví na černo, a jeho lesklé tmavé oči jenom číhají, jak se ten druhý otráví. Já ovšem pomatený neskončím: poslouchám Falvinku a na znamení pozornosti občas něco zamručím. Není to poprvé, kdy mi ta či ona z našich dvou staruch věští brzký skon své kolegyně. Zpočátku mě to bavilo. Ale teď, abych řekl pravdu, si spíš smutně říkám, jaký je člověk podivný živočich, když může s tak lehkým srdcem přát bližnímu smrt.
Vedu Goliáše za uzdu, a když se s ním a s udýchanou Falvinkou, která se po mé levici snaží udržet se mnou krok, vracím od vstupní věže k druhým hradbám, spatřím na padacím mostě Miette. Jde ke mně. Leží mezi námi ještě čtyřicet metrů, a jak se k sobě blížíme, je to velice pěkná chvilka. Miette má na sobě opranou modrou halenku, spravovanou a zmačkanou, ale čisťounkou a vzdutou, až radost pohledět, a modrou vlněnou sukénku, taky už notné zašívanou, která jí sahá nad kolena a odhaluje nohy bez punčoch, obuté jen do gumových botek. Nohy i paže má nahé, statné a červené. Není vůbec zimomřivá, kdežto já si ke starým jezdeckým kalhotám navlékl svetr s rolákem, a i v něm se málem klepu zimou. Vlny bohatých vlasů, velice podobných babiččiným, jenže černých jako uhel, se jí rozlévají po ramenou; přistoupí ke mně, s láskyplnou něhou na mne upře sladké oči zářící živočišnou nevinností a políbí mě na obě tváře. Přitiskne se ke mně v tu chvíli celým tělem, ale ne pro vlastní potěšení: čistě proto, aby je způsobila mně. Jsem jí za tu velkodušnost vděčný, protože vím stejně dobře jako všichni na Malevilu, že jí samotné rozkoš nic neříká. Kdyby někdo otevřel její prostinké srdce, vsadím se, že by tam dokonce našel jakýsi úžas nad tím, proč jsou muži tak posedlí ohmatávat osoby jejího pohlaví.