Falvinka se s těžkopádnou ohleduplností vytratí a pak si Miettiných mazlivých rukou a rtů musí užít ještě Goliáš. S lehkým zákmitem žárlivosti si mimochodem všimnu, že ho hubičkuje na tlamu, ačkoli nikoho z mužů na ústa nikdy nepolíbí. Když se s ním dost namazlí, postaví se přede mne a spustí svou mimickou řeč. Především mi sdělí, že se s ní (palec obrácený k srdci) ten (oči šejdrem a sepjaté ruce) doopravdy miloval (gesto, jež nelze popsat), tak jak si to myslela (ukazováček namířený k čelu). Velice se jí to nelíbilo (znechucená grimasa), obzvlášť s někým takovým (sepjaté ruce), ale ještě víc ji pobouřilo (rozzlobená tvář), že jí ten (oči šejdrem, sepjaté ruce) nabídl (dlaně vztažených rukou obrácené vzhůru jako podnos), aby s ním odešla (nohama napodobí chůzi, pravicí sevře čísi neviditelnou ruku) do La Roque (rozmáchne se paží do dálky) a tam mu sloužila (pohyby, jako když cídí a pere). Taková lumpárna! (zatne pěsti na kyčlích, svraští obočí, ohrne rty a dupe nohama, jako by zašlapávala hada.) Odmítla to (divoce vrtí hlavou) a odešla pryč (obrat o sto osmdesát stupňů, nepřátelská záda, rozhořčení vyjadřuje dokonce i zadeček). Udělala dobře?
Protože v ohromení nad Fulbertovou troufalostí neodpovídám, zopakuje poslední gesta ještě jednou.
„Ale ovšem, Miette, nemohlas udělat nic lepšího,“ řeknu a levou rukou ji pod záplavou krásných těžkých vlasů pohladím po šíji. Pravicí zároveň pobídnu Goliáše, který už nemůže vydržet na místě. Miette mě v chůzi okamžité zhubičkuje na tvář, jen tak v letu, kam se zrovna trefí, už to v jednu chvíli skoro vypadá na podobný polibek, jaký dopřála Goliášovi. Ale ne, už běží, aby pomohla v Porodnici. Právě odtud vyšla Falvinka, kymácí se v těžkých bocích jako mořský koráb a valí se k donjonu.
Tak se mi zdá, že tentokrát Fulbert přestřelil a věci se začínají obracet proti němu. Ale zapudím myšlenky na něho z hlavy a soustředím se na svůj úkol. Vyskočím do sedla a procvičuji s Goliášem kolem dvora trojí způsob kroku. Otěží ho pobízím jen při otáčkách a hlavně se snažím, aby klusal. Ostruhy mám bez koleček, užívám jich však jen velmi zřídka a bičíku skoro nikdy, ani když si hřebec začne stavět hlavu. Ne že by ho švihnutí snad bolelo, určitě je ani necítí, ale vypadá to, že je považuje za urážku. Zvládnout mohutného hřebce vyžaduje tolik síly, že jsem po půlhodině zbrocený potem.
Při jedné objížďce kolem dvora jsem koutkem oka zahlédl Jacqueta. Svěšené paže, dlaně pootevřené, těžká ramena vysunutá kupředu, mířil k donjonu. Jsem utahaný a Goliáš taky. Seskočím a vedu hřebce k Porodnici. Objeví se Colin; zatíná zuby. Vejde do boxu zároveň se mnou, a než odstrojím koně a položím sedlo s udidlem na pažení, beze slova si udělá z kusu podestýlky slaměný věchet a začne hřebci zuřivě třít boky, jež se lesknou potem. Vezmu si z velkého lučištníka příklad a začnu z druhé strany; s tím rozdílem, že já nezuřím. Chvílemi přes koňskou šíji po Colinovi mrknu a čekám, kdy vybuchne. A už to ze sebe sype. Viděl se s Meyssonnierem a Tomášem. Ukládali zrovna do skladu kořist z Rybníka a Meyssonnier mu pověděl o dnešní Miettině noci. Poslouchám ho. Naslouchat druhým je na Malevilu můj přednostní úkol. Když se vysoptí, nabádám ho, ať se hledí krotit. Přepadají mě obavy. Fulbertovo postavení se začíná naklánět až povážlivě. Napadá mě, že mi možná nezbude, než jeho porážku nějak zmírnit, abychom se nerozešli příliš ve zlém.
„Viděl ses už s Peyssouem?“ řeknu nakonec.
„Ne.“
„Tak až ho uvidíš, nic mu neříkej. Rozumíš, nic mu neříkej.“
Neochotně přikývne. Jdu zavěsit udidlo a sedlo do sedlovny a Fulbertův veliký šedý osel začne v tu chvíli hýkat, div nám neprasknou bubínky. Malý Colin vystoupí na špičky a nakoukne k němu do boxu. „No no,“ řekne pohrdavě, „copak se tak naparuješ, skrčku nafoukaný, myslíš, že jsi hřebec? Že jsou naše kobyly pro tebe, ty osle jeden? Co tě takhle popadnout a hodit i s tvým pánem do příkopu, co? Aby vám ledová voda zchladila zadky!“
Dám se do smíchu, jak krásné spojil dohromady pána s oslem, a směji se naschvál hodně dlouho, abych dal najevo, že ten záměr nelze samozřejmé brát vážně. „Ale to si piš,“ řekne Colin, vlastním žertem trochu uklidněný, „že mě u zpovědi neuvidí.“ Lehce ho třepnu po zádech a vykročím k donjonu, že se převléknu.
Před padacím mostem potkám Menou. Vypadá nějak ustaraně. Jen se u ní zastavím, zvedne ke mně svou umrlčí hlavičku s živé jiskřícíma očima a spustí: „Zrovna ti chci, Emanueli, povědět, co mi Fulbert po zpovědi řekl. Dělá prý mu hlavu, jak budeme plnit naše náboženské povinnosti, když nemůžeme chodit každou neděli celou tu dálku do La Roque, a tak prý uvažuje, že by jmenoval nějakého vikáře a poslal ho nastálo na Malevil.“
Zírám na ni s otevřenou pusou. „Hned mě napadlo,“ dodá Menou, „že ti to neudělá žádnou radost.“
Neudělá radost! Hodně mírně řečeno! Je mi až moc jasné, co se za Fulbertovou starostlivostí skrývá. Šplhám do točitých schodů v donjonu a skřípu zuby jako prve Colin, jenže z jiných důvodů. Když dorazím do prvního patra, otevřou se jedny z dvojích dveří a v nich se zjeví Fulbert; vyprovází zrovna Peyssoua. Jacquet stojí na chodbě a čeká, až na něho dojde.
„Dobrý den, Emanueli,“ pozdraví mě Fulbert poněkud chladně. (Ví už, že se nehodlám dostavit ke zpovědi.) „Mohl bych s tebou před bohoslužbou několik minut hovořit ve svém pokoji?“
„Počkám na tebe u sebe,“ řeknu. „Druhé patro napravo.“
„Tak dobrá,“ odvětí.
Srazil jsem mu trošku hřebínek, ale na důstojnosti mu to neubralo ani v nejmenším. Nesmírně vznešeným gestem pokyne Jacquetovi dovnitř.
Otočím se okamžitě k Peyssouovi:
„Udělal bys pro mne něco, Peyssou?“
„Ale s radostí.“
„Chci tě poprosit, aby ses usadil vedle v pokoji a vycídil tam pušky. Ale vyblejskat jak na vojně! Ať se to jen svítí!“
Vojenská řeč Peyssouovi sedí, ochotné přisvědčí a mně spadne kámen ze srdce. Ne kvůli puškám, ty jsou čisté i tak, ale že jsem Peyssoua až do mše stáhl z oběhu. Situace už je zkomplikovaná až dost, nepotřebuji mít na krku ještě problém s Peyssouem.
V pokoji stáhnu pulovr i nátělník a do půl těla nahý se dávám do pucu. Už dávno jsem nebyl tak ustaraný a nervózní. Musím pořád myslet na setkání jež mě čeká, a jako prve Colina, nabádám teď k umírněnosti sama sebe. Abych přišel na jiné myšlenky a dopřál si trochu potěšení, otvírám zásuvky a dlouho vybírám košili. Košile jsou můj přepych. Mám jich dobře dva tucty, vlněné, bavlněné, popelínové. Pečuje o ně Menou. Ani pomyšlení že by nechala „bůhvíkoho jiného“, aby je zapral nebo spálil žehličkou.