Jen dopnu poslední knoflíček, někdo klepe. Fulbert. Jacqueta zřejmě rychle vyprovodil. Vstoupí, oči mu padnou na otevřené zásuvky a právě v tu chvíli se odehraje výše zmíněná epizoda, kdy mě „bratrsky“ požádá o košili.
Nadšený zrovna nejsem, ale vyhovím mu. Každý máme nějakou tu slabost: já si potrpím na košile. Je ale pravda, že z té jeho, nemá-li jinou, opravdu už lezou nitě a člověk mu přímo čte ve tváři, jak je šťastný, že ji může hned na místě vyměnit za jednu z mých. Jak už jsem říkal, pohled na jeho svlečené tělo mě přivede v úžas. Trup má na rozdíl od vychrtlé tváře doslova vypasený. Ale svaly mu nechybějí, jsou jen skryté jako u černošských boxerů. Falešný skrz naskrz, klame dokonce i vzhledem.
Zdvořile mu přenechám křeslo u psacího stolu. Zdvořile, ale hlavně vypočítavě, protože na pohovce mám světlo v zádech a Fulbert mi nevidí tak dobře do tváře.
„Díky za košili, Emanueli,“ pronese důstojně.
Dopíná si límeček, váže pletenou šedivou kravatu a přitom na mne upírá vážný pohled, jehož vážnost současně zmírňuje medovým úsměvem. Fulbert je člověk velice inteligentní. Dokonce rafinovaný. Určitě vycítil, že něco neklape, že jsou jeho plány ohroženy, že pro něj znamenám jisté nebezpečí: jeho pohled se podobá dlouhému tykadlu, jímž obezřetně přejíždí po mé osobě.
„Dovolíš, abych ti položil několik otázek?“ řekne posléze.
„Prosím.“
„V La Roque mi říkali, že prý jsi v otázce víry dost vlažný.“
„Ano, býval jsem vlažný.“
,A že prý vedeš ne zrovna příkladný život.“
Zbaví větu ostří lehkým úsměvem, já však mu na úsměv neodpovím.
„,Ne zrovna příkladný život, co se tím v La Roque rozumí?“
„Ne zrovna příkladný, pokud jde o ženy.“
Rozvažuji. Nerad bych bodnutí jen tak přešel. Ale taky bych nerad, aby došlo k výbuchu či roztržce. Hledám nejpřijatelnější odpověď.
„Sám dobře víš, Fulberte,“ řeknu nakonec, „jak je pro muže v plné síle jako ty nebo já těžké obejít se bez ženy.“
Zvednu při těch slovech oči a pohlédnu na něj. Ani nemrkne. Zůstane úplně nepohnutý. Dokonce až moc. Ve jménu své „neúprosné choroby“ a „jedné nohy v hrobě“ by se měl proti životní síle, kterou mu přičítám, ohradit. Znamená to, že ho v mé větě upoutalo něco jiného než pravě tenhle aspekt.
Zničehonic se usměje.
„Není ti, Emanueli, proti mysli odpovídat na mé otázky? Nerad bych, aby to vypadalo, že tě zpovídám proti tvé vůli.“
Ani teď mu úsměv neoplatím. Řeknu s poněkud chladnou vážností:
„Nevadí mi to.“
„Kdy jsi byl naposled u svatého přijímání?“
„V patnácti letech.“
„Měl prý na tebe značný vliv tvůj strýc, protestant.“
Na tohle mu neskočím! Podezření z kacířství energicky odvrhnu:
„Strýček byl protestant. Já jsem katolík.“
„Ale stal ses dost vlažným.“
„Ano, býval jsem.“
„Už nejsi?“
„Měl bys to vědět.“
V mé odpovědi není ani stopa přívětivosti a krásné šilhavé oči trochu zamžikají.
„Pokud tím narážíš na svou každodenní večerní četbu Starého zákona,“ pronese nejhlubším hlasem, jakého je schopný, „musím ti, Emanueli, říci, že sice uznávám čistotu tvých úmyslů, ale nepovažuji takovou četbu pro tvé společníky za příliš vhodnou.“
„Vyžádali si ji oni sami.“
„Je mi známo,“ odvětí podrážděně.
Nic na to neřeknu, nežádám na něm ani vysvětlení. Ostatně je znám.
„Mám v úmyslu,“ pokračuje, „vysvětit někoho z La Roque na vikáře a s tvým svolením ho jmenovat na Malevil.“
Pohlédnu na něj s předstíraným úžasem.
„Ale počkej, Fulberte, jak bys mohl vysvětit někoho na kněze, když nejsi biskup?“
Pokorně sklopí oči.
„V normální době samo sebou nemohu. Ocitli jsme se však v mimořádných podmínkách. A církev musí pokračovat dál. Co by se stalo, kdybych zítra zemřel? Bez následovníka?“
To už je taková nestoudnost, že mu ji nedaruji. Nasadím úsměv.
„No ovšem,“ řeknu a pořád se usmívám. „Ovšem. Chápu, že na seminář v Cahorsu není momentálně ani pomyšlení, ať už by tam chodil Serrurier nebo ne.“
V tu chvíli se prozradí Tvář zůstane sice nepohnutá, ale v očích se mu na nepatrnou půlvteřinu zableskne. Pohled sice kratičký, ale dost děsivý. Začišela z něho na mne divoká vznětlivost a stěží zadržovaná nenávist. Vycítil jsem také, že před sebou nemám zbabělce. Jakýkoli otevřenější výpad by neváhal vrátit.
„Jistě víš,“ pokračuje naprosto klidně, „že v prvotní církvi volilo biskupy shromáždění věřících. Mohl bych se docela dobře odvolat k tomuto precedentu a nechat si svého kandidáta schválit věřícími v La Roque.“
„Na Malevilu,“ přeruším ho suše. „Věřícími na Malevilu, protože by sloužil bohoslužby tady.“
Přejde mou námitku mlčením. Vrátí se raději na pevnější půdu.
„Všiml jsem si,“ pokračuje s vážnou tváří, „že ses nepřišel vyzpovídat. Znamená to, že se stavíš zásadně proti zpovědi?“
Už zas ta snaha chytit mě do pasti kacířství!
„Ale vůbec ne,“ odvětím rázně. „Jde spíš o to, že mně osobně zpověď nepomáhá.“
„Že ti nepomáhá?“ vykřikne s obdivuhodně zahraným výrazem pohoršení.
„Ne.“
A protože mlčím, dodá o něco mírnějším tónem:
„Vyjádři se, prosím tě, přesněji.“
„No, i když jsou mi hříchy odpuštěny, prostě si je vyčítám dál.“
Je to ostatně pravda. Mé svědomí je skutečné utvářeno tak nešťastně, že se nedá vyprat. Už v patnácti letech jsem se konkrétně přesvědčil, nakolik je pro mne zpověď k ničemu, a dodnes jsem na to nezapomněl. Můj tehdejší čin byl sice dětinský, ale velmi krutý, a výčitky svědomí nijak příliš neutichly ani po dvaceti letech.
Myšlenky se mi trochu zatoulaly, nicméně slyším Fulberta, jak odříkává řemeslné kněžské fráze. Připadá mi, že do nich vkládá značný zápal. Když si začne laik hrát na kněze, je papežštější než papež.
Fulbertovi zřejmé neušlo, že ho poslouchám jen jedním uchem, protože najednou ztichne, jako by uťal, a jen dodá:
„Zkrátka a dobře, zpověď tedy odmítáš.“
„Ano.“
„Pak ale nevím, budu-li tě moci připustit k přijímání, jak sis přál.“
„Proč?“
„Není ti jistě neznámo,“ řekne s krátkým šlehnutím v medovém hlase, „že k přijímání může jen člověk ve stavu milosti.“
„No, podle mne trochu přeháníš,“ namítnu. „Ještě než došlo k té věci, bylo ve Francii dost kněží, kteří už přijímání na zpověď nevázali.“
„Nečinili správně!“ prohlásil Fulbert úsečně.
Sevřel rty, oči se mu rozjiskřily. To mě podržte! Tenhle podvodník je navíc taky fanatik. Podivuhodné. Integrista fascinujícího stylu.
Vyloží si mé mlčení špatně a honem mě pospíchá zaskočit:
„Nežádej na mně nemožné, Emanueli. Jak bych ti mohl podat hostii, když nejsi ve stavu milosti?“
„No dobrá,“ řeknu a pohlédnu mu do očí, „tak se tedy spolu pomodlíme k Bohu, aby nám ji ráčil seslat. Mně po všech těch letech, kdy jsem žil stranou svátosti, a tobě po tvé dnešní noci na Malevilu.“
Je to nejtvrdší rána, jakou mu mohu zasadit, aniž tím vyvolám otevřenou roztržku. Fulbertovo sebevědomí však musí být přímo neuvěřitelné, protože ani nemrkne a neřekne jediné slovo. Tváří se dokonce, jako by nic neslyšel. V jistém smyslu ho usvědčuje právě to, že mlčí, protože kdyby chtěl vypadat nevinný, musel by po mně chtít vysvětlení, co jeho „nocí na Malevilu“ vlastně myslím.