„Pomodlíme se, Emanueli,“ prohlásí po chvíli hlubokým hlasem. „Modlitby je člověku vždycky zapotřebí. A já budu prosit Boha především za to, aby ses nebránil přijmout na Malevil mého abbého, až ti ho pošlu.“
„To vůbec nezáleží na mně,“ opáčím živé, „ale na nás všech. O všem rozhoduje většina, a když mě přehlasují, podvolím se.“
„Já vím, já vím,“ řekne a zvedne se. Pohlédne na hodinky a dodá: „Je načase myslit na bohoslužbu.“
Vstanu také a sdělím mu, za jakých podmínek jsme ochotni darovat městečku krávu. Při mé zmínce o puškách mrkne po stojanu, který mi Meyssonnier instaloval v ložnici, zřejmě ho překvapí, že ho vidí prázdný, ale nic neřekne. Zato jakmile promluvím o koních, začne se škubat.
„Dva!“ zvolá rozhořčené. „Dva! To se mi zdá příliš! Nesmíš si myslet, Emanueli, že nemám o koně zájem. Naopak, požádal jsem Armanda, aby mě učil jezdit.“
Armanda dobře znám. Býval na zámku jakousi děvečkou pro všecko. Ale víc než po práci natahoval vždycky ruce po spropitném. Jinak to je potměšilý neurvalec. A jak jezdí, je mi známo. Na zámku mají tři valachy a dvě kobyly, ale Lormiauxovi (a když tam nebyli, tak Armand) jezdili zásadně jen na valaších. Kobyly jim naháněly strach, a vím taky proč.
„Mám na mysli ty dvě kobyly,“ řeknu. Jezdit na nich nikdy nikdo nedokázal. Taky jsem Lormiauxovým radil, aby je nekupovali. Armand ti to jistě říkal. Ale chceš-li si je nechat, prosím, je to tvá věc.“
„Ale dát je hned obě?“ řekne Fulbert! „Za jedinou krávu? A ještě k tomu pušky? Tvé podmínky se mi zdají hodně tvrdé.“
„Ty podmínky nekladu já,“ řeknu poněkud suše, „ale Malevil. Včera večer jsme se na nich jednohlasně dohodli a já v tom nemohu nic měnit. Jestli ti nevyhovují, nechme všechno plavat.“
Starý handlířský trik předstírat nezájem na dalším jednání na něj zapůsobí a otřese jeho sebedůvěrou. Už mu čtu z tváře, že ustoupí. Nechce se vrátit do La Roque s prázdnýma rukama. Pohlédne však jen na hodinky, omluví se a vyjde z pokoje.
Když osamím, napadne mě, že bych se měl na mši „vyšňořit“, jak říkávala matka. (Ach, toho ondulování, aby měly sestry pěkné kudrlinky!) Stáhnu jezdecké boty a rajtky a navleču svůj – řečeno s Menou – „pohřební oblek“. Pravda je, že v posledních dobách bývalo u nás na venkově pět pohřbů na jednu svatbu. Kraj se vylidňoval už předtím, než spadla bomba.
Jsem spokojený, i když ne docela. Ale bilance je každopádně velmi radostná. Zmařil jsem Fulbertovy machinace i jeho pokus o nátlak, k zpovědi jsem nešel, a přesto mě od přijímání určitě nevyhodí a ostatní také ne. Zabránil jsem tím, aby se na Malevilu přijímání vázalo na výslech inkvizitorského typu, jaký zřejmé zavedl v La Roque. Narušil jsem něco, z čeho by se v tak bezohledných rukách rychle stala nebezpečná síla, a povedlo se mi to, aniž jsem mu poskytl možnost vylíčit mě v La Roque jako bezbožníka nebo kacíře.
Jeden z nejdůležitějších bodů, jež si mohu připsat k dobru, je výměna krávy. Ani ne tak kvůli puškám, jako kvůli koním. Protože Fulbert mi kobyly dá, o tom nepochybuji. Je to sice člověk inteligentní, ale přece jen z města, chybí mu pud venkovana. Nechápe, že když od něho dostanu obě klisny a sám mám hřebce, získám tím současně i jediný hřebčinec v kraji. Nechápe, že až mu jeho tři valaši jednoho krásného dne pojdou, bude si muset pro nové koně přijít leda za mnou a že mi ke všemu přenechal monopol na chov koní v době, kdy kůň představuje velice významnou pracovní sílu a také sílu vojenskou. Čili se oslabil. A já svou sílu zvětšil. Z toho hlediska se tedy, myslím, nemám čeho bát. Jedině zrady. Když se uváží, s kým máme tu čest, nelze ji rozhodně předem vyloučit. Ještě teď vidím, jak se mu nenávistně zablesklo v očích při mé narážce na jeho falešné chování a noc strávenou s Miette. Nedalo se nic dělat, musel jsem odhalit karty, jít s nimi ven, na vydírání odpovědět vydíráním. Ale znám tenhle typ lidí: neodpustí mi to.
Vážu si kravatu a jsem už skoro hotov, když se do pokoje vřítí Tomáš. Obvyklý poklid je z jeho tváře tentam. Obličej má červený a rozechvělý. Beze slova projde za mnou ke své skříni, vytáhne odtud nepromokavý plášť, motoristickou přilbu, ochranné brýle, rukavice a Geigerův počítač.
„Kam se to ženeš?“
„Barometr klesá. Myslím, že bude pršet.“
„To není možné!“ vykřiknu a pohlédnu k oknu. Přistoupím blíž a otevřu je dokořán. Nebe, od rána šedivé, velice ztemnělo, a co hlavního, ve vzduchu je ona známá nehybnost a jakési čekání, jež vždycky předcházejí dešti. Ode dne, kdy spadla bomba, jsme ho toužebně přivolávali už tolikrát, že teď v jeho příchod nedokážu uvěřit. Otočím se a pohlédnu na Tomáše.
,A, k čemu ta výstroj?“
„Abych se přesvědčil, nebude-li déšť radioaktivní.“
Zírám na něj, a když jsem konečně s to promluvit, hlas mám tak bezbarvý, že ho nepoznávám:
„Bylo by to možné? Tak dlouho po té věci?“
„Ale jistě. Pokud je ve stratosféře radioaktivní prach, déšť ho strhne s sebou. Byla by to katastrofa, to si můžeš myslet. Chytila by to voda v naší vodárně, tvé zaseté obilí, a kdybychom se vystavili dešti, tak i my. Znamenalo by to konec, několik měsíců nebo let pozvolného umírání.“
Hledím na něj s vyprahlými rty. Tohle jsem si neuvědomil. Toužil jsem po dešti jako každý na Malevilu, aby pomohl zemi k novému životu. Nenapadlo mě, že by naopak mohl dva měsíce po bombě dovršit její dílo.
Pomalá, dodatečné načasovaná smrt. Hrůzná představa. Jsem v tu chvíli strachy málem bez sebe. Nevěřím v ďábla, ale kdybych věřil, jak se ubránit myšlence, že je člověk ďábelský tvor?
„Musíme se všichni shromáždit,“ pokračuje Tomáš horečně. „A hlavně lidi upozornit, aby nevycházeli ven, až začne pršet.“
„Ale shromážděni vlastně už jsou!“ řeknu. „V hradní síni, kvůli bohoslužbě.“
„Tak honem,“ opáčí Tomáš, „pojďme tam, než to začne padat!“
Takže se Tomáš přece jen zúčastní mše, napadne mě. Ale jen velice letmo, v takovou chvíli není člověku do ironie. Vyjdu za Tomášem ze dveří a na schodech v prvním patře mi teprve dojde, že jsem v pokoji vedle své ložnice nechal Peyssoua s puškami. Vrátím se pro něj sám, pár slovy mu vyložím situaci, a už se přes čtyři schody řítíme dolů. V přízemí cestou přes sklad zavolám na Meyssonniera, není ho však nikde vidět, Tomáš už ho zřejmě upozornil a vzal s sebou. Pádíme přes dvůr k hradní síni, dveře jsou otevřené, vběhneme dovnitř a Peyssou je za mnou zabouchne.
Okamžitě vidím, že jsou tu všichni, ale jak jsem vyjevený, počítám znovu a znovu, a pořád je nás jedenáct, o jednoho víc! Teprve když všechny přepočítám ještě jednou, dojde mi, že jedenáctý je Fulbert.
Tomáš už jim všechno řekl. Bledí a beze slova na mne upírají oči. Fulbert stojí sice zády k dílovým oknům, ale pokud rozeznávám jeho tvář, je bílá jak stěna. My sedíme z druhé strany klášterního stolu ve dvou řadách proti němu. Nevím, kdo měl ten nápad, že po stranách přenosného oltáříku postavil dvě mohutné svíce ze sklepa, ale myšlenka to je docela dobrá, protože obloha venku temní minutu od minuty, propouští už jen jakési sinalé světlo, jako by nastával konec světa.