V první řadě vedle Miette je volná židle, už si na ni málem sedám, ale vzápětí si všimnu, že bych měl po levici Moma, a jakkoli jsem rozčilený, obvyklý reflex neselže ani teď. Zamířím do druhé řady a posadím se vedle Meyssonniera. Místo mnou opominuté zaujme Peyssou, který vešel dovnitř za mnou.
V životě se snad žádná mše nesetkala s tak malou pozorností. Nepomáhá ani Fulbertův krásný hlas, nikdo ho nevnímá, nikdo neposlouchá ani repliky ministranta Jacqueta. Všechny oči se místo na kněze u oltáře upírají s nadějí a úzkostí na okna za ním. A náhle mi bleskne hlavou myšlenka, až mi na zádech vyrazí pot: co dobytek? Nám zbude přinejhorším vždycky víno. Ale dobytek? Čeho se napije, bude-li vodárna zamořená? A co půda? Kdyby ji pokryl radioaktivní prach a dostal se s deštěm do hlubin, kdo může vědět, kdy se koloběh jedu v úrodě zastaví? Žasnu, že se mi Tomáš se svými obavami nesvěřil. V jakém klamném bezpečí jsme žili od onoho osudného dne zásluhou jeho mlčení! Jedinou možnost přírodní katastrofy jsem viděl v nekonečném suchu, jež by vysušilo vodní toky a obrátilo půdu v prach. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že nositelem smrti by se mohl stát déšť, déšť, na který jsme čekali den za dnem od rána do večera.
Meyssonnier ke mně otočí hlavu, pohlédnu na něj a v očích mu nečtu ani tak úzkost jako nesmírný úžas. Ach, jak mu rozumím! My venkované sice taky někdy bručíme na špatné počasí, třeba když nám vinou mizerného června shnijí sena, ale dobře víme, že déšť je náš přítel, náš životodárce, bez něho že by nebylo úrody z polí ani ze stromů, nebyly by louky ani vodní prameny. A teď máme pochopit nepochopitelné: že déšť může ty, jež živí, také zabít.
Meyssonnierův pohled zaletí zpátky k oknu. Můj také. člověk by to považoval skoro za nemožné, ale temno venku ještě zhoustlo. Holý, zčernalý kopec na protější straně Rhunes, na jehož temeni se tyčí tři pahýly stromů, vypadá jako Golgota pod příkrovem tmy. Jeho obrysy, ozářené zezadu sinavým přízemním světlem, vykresluje proti černé obloze bělavá linka. Kopec sám je temně šedý, ale nad ním se kupí mraky černé jako inkoust, protkané jen tu a tam trochu světlejší šmouhou. Hrozivý obraz se mění každým okamžikem. Hledím na něj jako zhypnotizovaný. Je to zvláštní, nemodlím se, neposlouchám Fulberta, ale mezi zpěvem jeho slov a tím, co vidím, vzniká v mé mysli jakési pouto. Zapomínám v tu chvíli, kdo je Fulbert, vypadla mi z hlavy jeho lstivá faleš, zůstal pouze jeho hlas. Třebaže mši nesleduji, uvědomuji si, že ji ten falešný kněz slouží velmi dobře, s vážností a pohnutě. Neposlouchám ji, ale vím, o čem vypráví. O úzkosti staré dva tisíce let, stejné, jakou právě teď s očima upřenýma na okna prožíváme my.
Podle toho, jak jsou mraky černé a jak nízko visí, teď už nepochybuji, že se déšť opravdu spustí. Ale minuty, jež mu předcházejí, jsou nekonečné. Dává si pořádné načas! A čekání je tak mučivé, že si skoro přeji, aby už přišel, aby s námi skoncoval a Tomášův počítač aby nám oznámil rozsudek smrti. Mrknu po Meyssonnierovi, který sedí vedle mne, a zahlédnu, jak mu ohryzek na hubeném krku stoupá nahoru. Polyká slinu. A protože jeho židle stojí trochu víc vzadu než má, rozeznám i Tomášovu tvář. Vidím ho z profilu, právě s námahou pootevřel slepené rty a přejel po nich jazykem. Určitě nejsem sám, komu se bedra a dlaně zrosily potem. Jsme na tom všichni stejně. Mít jemnější čich, určitě bych ten pach úzkosti a potu, linoucí se z jedenácti nehybných těl, musel cítit.
Do uší mi pořád zaléhá Fulbertova mše, ale ne slovy, ta se ani nepokouším zachytit, jen zvukem. Teď mi však krásný, vážný hlas našeho hosta připadá jaksi naprasklý, roztřesený. No vida, přece máme, Fulbert a já, něco společného. Rád bych mu to řekl. Že všechno napětí a nenávist mezi námi ztratily smysl, protože přichází déšť, déšť, který nás usmíří. Jakým způsobem, všichni dobře víme.
Ale když propukne, je to jako elektrický šok. Ačkoli jsme ho čekali, všichni nadskočíme a pak se rozhostí ještě hlubší mlčení než předtím. Fulbertův hlas už ztratil skoro všechnu líbeznost, je chraptivý a nakřáplý, ale neutichl. Kurážný chlap, ten Fulbert, a zdá se, že mu nechybí ani víra. Později mě letmo napadne, nepramení-li jeho přetvářka nakonec z faktu, že se minul povoláním. Momentálně však mám v hlavě prázdno, jenom poslouchám. Déšť divoce bije do oken, tluče do nich s takovou zuřivostí a silou, že se v něm Fulbertův hlas chvílemi ztrácí, ale ne docela; i když mi připadá úplné slaboučký, slyším ho pořád, upínám se k němu, držím se ho jako nitě, jež mne vede tmou. Třebaže totiž obě okna pod náporem deště zbělela, setmělo se ještě víc, je černo jak nikdy. Hradní síň teď už osvětlují pouze dvě mohutné svíce, ale plamen mají komíhavý, protože vítr proniká okenními škvírami a pode dveřmi i sem. Fulbertův stín na zdi se zdá obrovský, chabé se tam blyskotá jen ostří zavěšených mečů a halaparten, všechno ostatní je ponuré, až mám dojem, jako by se všech nás jedenáct uteklo před smrtí, řádící nad námi a kolem nás, někam do katakomb.
Déšť na chvíli poleví, pak se obě okna rozsvětlí prvním bleskem a na východě za protějším kopcem zahřmí. Bouře u nás v kraji bývají děsivé, dobře je znám. Bojím se jich od dětství. Jak jsem rostl, naučil jsem se tu úzkost sice skrývat, ale přemoci ji nedokážu dodnes. A teď se ještě spojila s oním druhým strachem a celého mě tak roztřásla, že zatímco pozoruji klikatiny blesků osvětlujících tři pahýly na temeni kopce a čekám, kdy zahřmí, mám co dělat, aby se mi nechvěly ruce. A náhle se rozřádí vítr jako utržený ze řetězu. Duje od východu. Poznávám ho, jak se kvílivé hrouží pod polorozpadlou klenbu, kde jsem si chtěl kdysi udělat pracovnu, jak znovu a znovu otřásá dveřmi a okny a hvízdá v dutinách skály. Strhne se nový liják, vítr ho vrhá proti oknům jako tisíce oštěpů. Člověk má dojem, že skla musí každým okamžikem prasknout. Týž pocit má zřejmě Fulbert, který stojí zády k nim, protože vtáhl krk mezi ramena a nastavuje záda, jako by už už čekal nápor uragánu. Ale mezi dvojím nelidským zaburácením hromu vždycky ještě slyším jeho hlas.
Schovám ruce do kapes a napřímím šíji. Blýská se neúprosně a soustavně blíž a blíž. Hrom už neburácí, ale práská. Blesky ostřelují Malevil se zlomyslnou přesností dělových ran, jako kdyby se hrad proměnil v terč, k jehož zničení už chybí jen poslední zásah. Už nekřižují černou oblohu v podobě bílých klikyháků a zlomených šípů, rozsvěcují teď co chvíli okna ledovým, oslepujícím třpytem, po němž to vždycky mohutně a suše třeskne, jako když vybuchne granát. Je to zvuk takové síly, že ho uši sotva snesou. Člověk by se nejraději rozběhl, někam utekl, skryl se. Jediné, čeho se držím, je Fulbertův hlas, sice tenoučký a chvějivý jako rozkomíhané plameny svící, ale v krátkých okamžicích zklidnění mezi dvojím úderem hromu přece jen zřetelný. Slyším i něčí tiché úpění, ale když se nakloním kupředu, chvíli mi trvá, než pochopím, že to naříká Momo, velikou ježatou hlavu přitisknutou k Menouině křehké hrudi a chráněnou matčinými vychrtlými pažemi.
A náhle je bouře pryč. Někde v dálce ještě pohřmívá, ale ve srovnání s tím, co jsme právě zažili, je to zvuk málem uklidňující. Burácení slábne, ozývá se ve stále delších intervalech, vichřice však zato dostoupila vrcholu. Vynaložil jsem takové úsilí, abych přemohl třes, až mě z toho bolí krční svaly, paže i ramena. Snažím se je uvolnit. Neprší po kapkách, leje teď jako z konve. Okenní tabulky jsou pod jednou záplavou jak přední skla v autě nebo lodní okénka, do nichž bijí vlny. Hluk deště se změnil, už to není nepřátelské bubnování, ale řada temných úderů, jež přerušují Fulbertův vzdálený hlas a Momovo úpění jako rány sekyrou. Někdo mě šťouchne do lokte. Meyssonnier. Otočím se k němu. Něco mi říká, ale neslyším ani slovo, fascinovaně jen hledím, jak mu ohryzek na krku s bolestnou námahou stoupá vzhůru. Teprve když se nahnu, až mu přilepím ucho skoro na ústa, slyším: „Tomáš ti chce něco říct.“ Protože v tu chvíli zrovna stojím – mechanicky jsme napodobovali první řadu a vstávali a usedali podle nich, zpředu ho obejdu a přistoupím k Tomášovi; tak blízko, až se ho dotýkám. S obtíží rozlepí rty, přičemž mu mezi nimi zůstane viset vlákno husté, málem ztuhlé sliny, a řekne: „Půjdu se podívat, jen co přestane pršet.“ Přikývnu a vrátím se na své místo, udivený, proč si myslel, že mi něco tak samozřejmého musí oznamovat. Nečekám přece, že se vystaví dešti nabitému smrtonosným prachem. Že tomu tak je, o tom už teď vůbec nepochybuji. Vybičovaná úzkost ve mně zabila všechnu naději.