Obě okna jsou nepřetržitě zaplavována vodou, ale zvláštní je, že se zdají jasnější než předtím. Jako by nám sem svítila dešťová clona Za ní se nedá rozeznat vůbec nic, jen cosi neproniknutelně bělavého. Zmocnil se mě nesmyslný dojem, jako by celé říční údolíčko až k nám zalila potopa a všemi trhlinami podemílala skálu. S podivením zjistím, že mezi námi koluje sklenice plná vína a talíř, na němž jsou rozloženy kousky chleba. Zprvu mi vůbec nedojde, co to znamená, vidím jen Tomáše a Meyssonniera, jak jeden po druhém pijí, a teprve podle úžasu, který se mě zmocní, si uvědomím, že právě nevědomky přijali svátost. S radostí zřejmě uvítali možnost svlažit vyschlá ústa douškem vína. Ale zřejmě už také pochopili, oč jde, a hned se vzpamatovali, protože mi podávají sklenici i s talířem, a chleba se nedotknou.
Postřehnu, že vedle mne stojí Jacquet. Vida mé rozpaky, vezme mi talíř z rukou. Ve chvíli, kdy lačné zvednu sklenici k ústům, nakloní se a řekne mi do ucha: „Nech trochu pro mě.“ Udělal dobře, byl bych vypil všechno. Když se napiji a Jacquet mi podá talíř, zároveň se skývkou určenou pro mne rychle seberu i oba kousky svých sousedů. Čistě z obranného reflexu: nechci, aby Fulbert věděl, že dva z nás nepřijímali. Žasnu, že se takový reflex vůbec ozval a že ještě uvažuji, jak průběh věcí do budoucna uhladit, když jsem naprosto přesvědčený, že nikoho z nás už žádná budoucnost nečeká. Můj trik, provedený za širokými Falvinčinými zády ve skrytu před Fulbertovýma očima, Jacquetovi neušel. Pohlédne na mne, v naivních očích se mu mihne stín nesouhlasu, ale vím už, že nic nepoví.
Všechno se pro mne odehrálo v jakémsi mlhavém neurčitu, jako by mi déšť bijící do oken zaplavil i mozek. Mám zvláštní pocit, jako bych to už jednou viděl, jako bych celou tu scénu i podívanou zažil v nějakém předchozím životě: kalné světlo, okna zalitá vodou, trofeje zbraní na zdi mezi okny, neurčitá Fulbertova silueta a nezřetelný stín jeho vpadlé tváře, těžký klášterní stůl a my v jednom shluku za ním, tiší, shrbení, sžíraní strachem. Hrstka lidí ztracená v pustém světě. Jacquet se vrátil na své místo. Fulbert opět spustil svůj recitativ a Momo po odchodu bouře už nesténá, sotva však spolkl svátost, už zas schoval hlavu pod ochranu Menouiných hubeňoučkých, ale divoce odhodlaných paží. Je zvláštní, jak mi to všecko připadá známé, všecko, i celá ta rozlehlá, zešeřelá panská síň chabě osvětlená jen bledými okny a dvěma tlustými svícemi, v níž si připadám jak v kobce, kde bdíme na modlitbách u svých budoucích hrobů. Na Miettiných nádherných černých vlasech se v pološeru zaleskne trocha světla a mně se sevře srdce myšlenkou, že její příchod mezi nás byl k ničemu, že už se nestane pokračovatelkou života.
Mše končí, ale liják venku neustává. Okna se pod nápory větru sice neotevřela, ale trocha vody přece jen stekla po zdi na dlaždice a rozlila se tam do louží. Napadne mě požádat Tomáše, aby nad nimi přejel Geigerovým počítačem. Ale hned tu myšlenku potlačím. Připadá mi, že kdybych chtěl věci uspěchat, rozsudek by byl nepříznivý. Vím, je to ode mne pověrčivost. Ale nebráním se jí. Jaké drobné zbabělůstky sám sobě potají dovoluji, ačkoli se tak pyšním odvahou! Když jsem hodinu pravdy takto oddálil, obrátím se na Menou a klidným hlasem ji požádám, aby rozdělala oheň. Hlas ovládnout dokážu, zdání je zachráněno, podlehl jsem slabosti jen v nitru. Zatopit je ostatně potřeba. Od chvíle, kdy jsme se zas rozhýbali, je teprve cítit, jak nahlas poznamenám, že je v místnosti zima jak v hrobce.
Plameny vyšlehnou. Úzkostí oněmělí, shlukneme se všichni kolem ohně. Mlčení se mi zdá po chvíli nesnesitelné. Potřebuji trochu pohybu. Na pěnových podrážkách, které není na dlaždicích slyšet, přecházím tiše z jednoho konce síně na druhý. Přívaly vody na okenních sklech ve mně probouzejí dojem, že už tone v záplavě celý Malevil a za chvíli vypluje na hladinu jako archa. A jako bych se ze samého napětí a strachu potřeboval utéci do absurdna, v hlavě se mi rodí další stejně nesmyslné nápady. Například sáhnout do zbraní mezi okny a naráz všecko skoncovat mečem, který bych si vrazil do těla jako římský imperátor.
V tu chvíli vichřice zesílí a náhle je po dešti. Vítr ještě hvízdá a otřásá okny, ale jak už jsem patrně přivykl hřmotu vody na okenních tabulích, jen průtrž ustane, mám pocit ticha. Hlouček u ohně se otočí k oknům jako jeden muž, skoro jako řada hlav na jediném těle. Tomáš, aniž na mne pohlédne, vykročí ze skupiny, přistoupí beze slova k židli, kde nechal ležet svou výstroj, pomalými, zkušenými pohyby odborníka si oblékne pršiplášť, pečlivé zapne pásek, nasadí si ochranné brýle, po nich helmu a nakonec vklouzne do rukavic. Pak vezme Geigerův počítač, sluchátka nastavená na příjem si zavěsí na krk a jde ke dveřím. Vypadá ve svých motoristických brýlích, pod nimiž je mu vidět z tváře jen spodek, jako neúprosný robot, který bez zřetele na lidi prostě jen plní přidělený technický úkol. Nepromokavý plášť má černý, černou i přilbu a holínky.
Připojím se k hloučku u krbu. Potřebuji být mezi nimi, čekat spolu s nimi. Oheň skomírá, že ho není skoro vidět. Kdepak, aby jednou Menou zapomněla šetřit! Choulíme se kolem jejího skoupého plamínku otočeni zády ke dveřím, odkud nám má přijít rozsudek. Menou sedí na lavičce, Momo také, ale naproti ní z druhé strany krbu. Přejíždí střídavé očima od matky ke mně. Nevím, jakou představu vyvolává v jeho mysli výraz jako „radioaktivní prach“. Ale ať už je to jak chce, spoléhaje zřejmě i ve věci strachu na nás dva, bojí se jen což. Zbledl jak stěna. Upírá černé lesklé oči strnule do prázdna a třese se po celém těle. Nebýt toho, že jsme se my dospělí naučili kontrolovat, chovali bychom se stejně.
Tváře ostatních nejsou už jen bledé, ale šedivé. Stojím mezi Meyssonnierem a Peyssouem a náhle si uvědomím, že se všichni držíme jaksi ztuhle, přihrbeně, každý s hlavou k zemi a rukama zabořenýma hluboko do kapes. Fulbert z druhé strany vedle Peyssoua je taky všecek popelavý, a jak klopí oči, vytratil se mu z hubené tváře všechen život, takže ještě víc než jindy připomíná mrtvolu. Falvinka a Jacquet pohybují rty. Zřejmě se modlí. Na malém Colinovi je vidět stísněnost a rozčilení, zívá, neustále polyká sliny a dýchá, jako by mu ležel na prsou kámen. Jediná Miette vypadá skoro bezstarostně. Trochu neklidná je taky, ale kvůli nám, ne kvůli sobě. Dívá se střídavě hned na toho, hned na onoho a pokouší se o nesmělé konejšivé úsměvy; po našich olověných tvářích však jen sklouznou.