Vítr se utišil, a protože nepadne jediné slovo a v krbu je místo praskajícího ohně jen pár žhavých uhlíků, na celou komnatu tíživě dolehne ticho. Co se pak odehraje, proběhne tak rychle, že se na ten přechod z jednoho stavu do druhého skoro ani nedokážu upamatovat. Přechody existují jen v knihách. V životě to vypadá vždycky jinak. Dveře do hradní síně se hřmotně rozletí. Objeví se Tomáš, bez přilby, bez brýlí, vytřeštěné oči. A pronikavě, vítězoslavně křičí: „Nic! Vůbec nic!“
Moc jasné to není, ale pochopíme všichni. A už se řítíme ke dveřím. Dorazíme k nim všichni najednou a strkáme se jeden přes druhého. Sotva vyběhneme ven, už zas leje. Jako z konve, ale nám to nevadí! Stojíme v dešti samý smích a křik, jen Fulbert se schová pod klenbou malých dvířek do věže, kde se k němu vzápětí připojí i Falvinka s Menou. Liják je ostatně vlahý, aspoň nám tak připadá. Řine se nám po těle a omývá staletou černou dlažbu pod našima nohama, až se celá leskne. Prýští z podsebití donjonu v drobných kaskádách na věkovité kvádry, kde se jednotlivé stružky po chvíli opět spojují s jeho hlavním proudem. Obloha je šedobílá, s lehkým narůžovělým odstínem. Už dva měsíce jsme ji neviděli tak jasnou. Miette si pojednou strhne halenku a vystaví dešti mladou hruď, hruď, jež nikdy nepoznala podprsenku. Směje se, podupává, natřásá se v bocích, paže nad hlavou, a jednou rukou si protřepává vlasy zdvižené k nebi. Přetrvat dodnes tradice prvotních lidí, roztančili bychom se i my. Takhle místo tance diskutujeme.
„To budeš koukat,“ křičí Peyssou, „jak nám teď pšenice poroste!“
„Déšť nestačí,“ řekne Meyssonnier. Ještě nevyrazilo ani stéblo, a nedá se říct, že bys málo zaléval. Chce to slunce.“
„Sluníčka ještě užiješ, až tě to bude mrzet!“ odvětí Peyssou, jehož naděje nezná od téhle chvíle hranic. „Déšť je vytáhne. Nemám pravdu, Jacquete?“ dodá a plácne hocha po zádech.
Jacquet přisvědčuje, že má pravdu, že se slunce jistě ukáže, ale herdu do zad si mu oplatit nedovolí.
„Bylo by načase!“ poznamená velký lučištník. „Červen, a zima jak v březnu.“
Déšť nepolevuje. Po prvních minutách třeštění jsme se všichni uchýlili do úkrytu, jen Miette pořád ještě tancuje a dokonce zpívá, ačkoli jí z úst nevyjde jediný zvuk, a Momo nehybně stojí pár kroků od ní s hlavou zvrácenou nazad, chytá déšť do otevřených úst a nechává si ho stékat po tváři. Minutu co minutu na něj Menou volá, aby se vrátil, že si něco užene (proroctví, které se dík Momovu železnému zdraví ještě nikdy nevyplnilo), a jestli neposlechne, že dostane kopanec do zadku. Ale Momo ani neodpoví, spoléhá na zaručenou beztrestnost, protože je od matky dvacet metrů daleko a spuštěný padací most mu poskytuje možnost vzít v mžiku do zaječích. S rozkoší polyká déšť a nespouští oči z Miettiných nahých ňader.
„Ale dej mu pokoj,“ zasáhne Peyssou. „Co pořád máš! Stejně mu kapka vody udělá jen dobře. Nic ve zlém, Menou, ale ten tvůj synátor smrdí jako tchoř. Chudák, až jsem z toho byl při mši celý nesvůj.“
„Když já ho sama neumyju,“ řekne Menou. „Znáš ho, jakou má sílu.“
„Zatraceně,“ spustí Peyssou – rozpačitě se však zarazí a mrkne po Fulbertovi, jehož se Falvinka právě vyptává na svého bratra, ševce v La Roque, a na vnučku Catie. „Teď si vzpomínám! Vždyť on se ten špindíra vlastně nekoupal od toho dne, co mě -“ už chce říci „praštili do hlavy“, ale v poslední chvíli se vzpamatuje. Bohužel pozdě, všichni jsme pochopili. I Jacquet. Jeho prostou tvář zaplaví výraz, až je ho člověku líto.
,Jedeš zpátky, Momo!“ křičí Menou v bezmocném rozčilení.
„Zpátky ho nedostaneš,“ usoudí Meyssonnier rozumně, „dokud Miette nepřestane s tím sprchováním. Div mu nevypadnou oči.“
Všichni se rozesmějeme. Až na Menou. Nahota v ní jako v pravé venkovance probouzí posvátnou hrůzu. Sevře rty a řekne:
„Ta holka je přece jen učiněná pohanka. Ukazovat takhle cecky kdekomu.“
„Ale jdi,“ odbude ji Colin, „vždyť je tady kromě Moma každý zná.“
Pohlédne při těch slovech vyzývavě na Fulberta. Ten je však ve Falvinčině zajetí a nic neslyší, nebo se tak aspoň tváří. Peyssou po mně vrhne tázavý pohled a znovu tím probudí mé obavy. Rozhodnu se dát věcem trochu rychlejší spád a odchod svatého muže uspíšit. Přivolám Miette a přikážu Menou, aby rozdělala v krbu pořádný oheň, ale rozumíš, Menou, doopravdy pořádný. Ale bodejť by teď taky šetřila, musí se přece usušit její syn! Miette už je totiž ve vší nevinnosti zpátky mezi námi, blůzku drží v ruce (aniž si ji Fulbert, jak vidím, troufne pokárat nebo na ni vůbec pohlédnout) a Momo s blaženou nadějí, jak se na ni dosyta vynadívá, až si bude sušit halenku u ohně, vklouzl samozřejmě dovnitř vzápětí po ní. Očekávání ho nezklame. Miette stojí u krbu, my okolo ní, všichni společné se smažíme u ďábelsky sálajících plamenů, až se nám z šatů kouří, a ďábel nás pokouší, jak se tak koukám, i v myšlenkách.
Miette na mne pohlédne a rozprostře halenku na nízkou stoličku, aby měla volné ruce, protože mi chce něco říci. Táhne mě stranou, chystá se na mne s výčitkami. Podvolím se. Spustí svou mimickou řeč. Držela mi židli, abych seděl při mši vedle ní, a dobře si všimla (prst pod oko), jak jsem v poslední chvíli uhnul do druhé řady (pohyb rukou, jako když plave ryba a v poslední vteřině změní směr).
Uklidňuji ji. Neutekl jsem před ní, ale kvůli Momovi, však dobře ví proč. Přisvědčí, že Momo doopravdy (nos ve skřipci mezi ukazováčkem a palcem). Je jí to divné. Líčím jí, jaké máme s jeho mytím potíže, jak ho vždycky musíme nečekaně přepadnout, kolik nás na to musí být, co to stojí energie a s jakou mazaností a silou dokáže Momo naše pokusy zmařit. Miette soustředěně poslouchá, dokonce jí to přijde k smíchu. A najednou se přede mnou postaví s rukama v bok, potřese černou hřívou a s rozhodným pohledem mi oznámí, že od nynějška bude Moma koupat ona.
Potom za mnou přijde Menou a tiše se zeptá, nemá-li uchystat „lidem“ něco k zakousnutí. (Na srdci jí leží, licoměrnici, hlavně syn, musí ho nakrmit, aby se „nezastudil“.) Odpovím jí taky polohlasem, že bych radši počkal, až kněz odejde, zatím ať zabalí Fulbertovi bochník chleba a kilo másla pro obyvatele La Roque.
Když konečné Fulbert v jedné chvíli vyjasnění usedne s křesťanskou skromností na svého šedivého osla a vydá se na zpáteční cestu, stojí u vstupní věže celý Malevil. Loučení je nejrůznějších odstínů. Z Meyssonnierovy a Tomášovy strany studené jak led. Z Colinovy na hranici impertinence. Já sám se rozloučím velmi vlídně, ale s nenuceným odstupem. Skutečnou srdečnost projeví jedině naše dvě staruchy, k nimž se aspoň pro tuto chvíli – přidají i Peyssou s Jacquetem. Miette k Fulbertovi nepřikročí a on jako by na ni zapomněl. Pohroužila se na dvacet kroků od nás do velice živého rozhovoru s Momem. Její mimiku sledovat nemohu, protože ke mne stojí zády, ale Momův obvyklý zvukomalebný způsob odporu mi jasně prozrazuje, že se jí tvrdě brání. Nevezme však do zaječích, jak to praktikuje s matkou a se mnou. Stojí před ní jako přilepený, fascinovaný pohled, tvář jako ochromenou, a jeho obranné reakce, jak se zdá, slábnou a řídnou.
Vrátím Fulbertovi s úsměvem jeho závěr od pušky. Zasadí ho zpátky a pověsí zbraň křížem přes prsa. Nepozbyl ani špetky ze svého klidu a důstojnosti. Než vsedne na osla, se smutným povzdechem nad chabou mírou lidského milosrdenství mi sdělí, že pokud jde o to darování krávy larocké farnosti, připadají mu mé podmínky sice hodné tvrdé, ale přistupuje na ně. Na mou odpověď, že podmínky nekladu já, se zatváří skepticky, a když se nad tím zamyslím, není se vlastně čemu divit, protože on sám je právě teď přijal, a se svými ovečkami se naprosto neradil. Říkám ovečkami, ne spoluobčany, to bych si nedovolil, mluvil přece o farnosti, ne o obci. Jedna věc je jistá: v La Roque rozhoduje o všem sám a stejnou moc přisuzuje na Malevilu mně.