Fulbert nám pak uštědří jeden malý proslov o dešti seslaném evidentně prozřetelností, ježto nám přinesl spásu zrovna ve chvíli, kdy jsme očekávali své zatracení. Za řeči vztáhne před sebe rozpřažené ruce a několikrát za sebou je zvedne a spustí. Neměl jsem to gesto příliš rád už u Pavla VI., ale u Fulberta mi už vůbec připadá jako karikatura. Jede přitom po nás svýma krásnýma šilhavýma očima z jednoho na druhého. Dobře si zapsal za uši, jak různě se tu k němu kdo choval, a nic nezapomene.
Skončí kázání, vyzve nás k modlitbám, nezapomene ještě připomenout svůj úmysl vyslat na Malevil vikáře, načež nám požehná a odjíždí. Colin za ním s nezdvořilým prásknutím okamžitě zavře těžká, železem pobitá vrata. Udělám jen jazykem „ts, ts“, neřeknu však slovo. Nezbude mi k tomu ostatně ani čas, protože Menou poplašeně zavřískne:
“Kde je Momo?“
„Ale však se neztratil,“ uklidňuje ji Peyssou. „Kde myslíš, že by měl být?“
„Viděl jsem ho před chvilečkou u Porodnice,“ řeknu, „něco tam rozkládali s Miette.“
Menou je bleskem v Porodnici a už volá: „Momo! Momo!“ Nikdo tam však není.
„Počkej, teď si vzpomínám,“ řekne Colin. „Před chvilkou jsem tvého Moma viděl utíkat k padacímu mostu. S Miette. Drželi se za ruce. Málem jak dvě děti.“
„Rány Kristovy!“ vykřikne Menou. A už taky běží a my napůl se smíchem a napůl udiveni za ní. Máme, jak je vidět, Moma přece jenom rádi, protože jsme se rozdělili v čety, že prohledáme celý hrad, jedni sklep, druzí dřevník, další přízemek obytné budovy. Pojednou mi svitne v hlavě, co měla Miette v plánu, a vykřiknu:
„Pojď se mnou, Menou! Já ti povím, kde máš syna!“
Táhnu ji k donjonu. Ostatní spěchají za námi. Zastavím se na rozlehlé chodbě v prvním patře přede dveřmi do koupelny, chci je otevřít, je však zamčeno. Zabuším na těžkou dubovou výplň pěstí.
„Momo? Jsi tam?“
„Áe dábedéde zága!“ zavřeští to z koupelny.
„Je tam s Miette,“ řeknu. „Hned tak nevyleze.“
„Ale co tam s ním provádí? Co s ním provádí?“ běduje hlasitě Menou.
„Určitě nic, co by bolelo,“ řekne Peyssou.
Rozřehtá se na celé kolo, vrazí Jacquetovi herdu do zad a plácá se do stehen. A ostatní totéž. Je to zvláštní. Na Moma nikdo z nich nežárlí. Momo je člověk z Malevilu, to je něco jiného. Patří sem. Je jeden z nás, i když trochu slabší na hlavu. To se proste nedá srovnávat.
„Koupe ho,“ řeknu. „Vím od ní že se k tomu chystala.“
„Měl jsi mi to povědět,“ řekne vyčítavé Menou. „Byla bych na něj dávala lepší pozor.“
Hlasité protesty. Nebude přece Miette bránit, aby jí syna vykoupala. Vždyť ten její Momo smrdí jako starý kozel! Bude pro všechny jen dobře, když ho Miette vydrbe. Nemluvě o tom, že by se do něho mohla dát taky nějaká nemoc! Nebo vši!
„Momo vši jaktěživ neměl,“ namítne Menou dotčeně, což je ovšem lež a nikoho tím taky nepřesvědčí. Bledá a hubená pobíhá přede dveřmi do koupelny sem a tam jako kvočna, které se zaběhlo kuře. Zaklepat na ně nebo na Moma zavolat si před námi netroufá. Ostatně moc dobře ví co by jí odpověděl.
„Tihle cizáci,“ ulevuje si zlostně. „Však jsem si říkala hned první den, že z nich nepojde nic dobrého. Divoch a křesťan pod jednou střechou, to přece jen nejde dohromady.“
Falvinka už odevzdaně nastavuje hřbet. Sveze se to na ni. Spolehlivě. Jacquet je kluk, toho Menou nechává na pokoji. Za Miette zase stojí příliš velká síla. Kdežto ona, chudák, nemá v nikom zastání.
„Cizáci?“ řeknu přísně. „Kdes to vzala? Falvinka je přece tvá příbuzná!“
„Vypečená příbuzná!“ procedí Menou zaťatými zuby.
„Však ty nejsi o nic lepší když už to chceš slyšet,“ řeknu v nářečí. „Už toho nech a běž radši Momovi pro kus čistého prádla. A taky bys mohla sáhnout do zásob a dát mu jiné kalhoty, tyhle už se na něm div nerozpadnou.“
Když se dveře od koupelny konečné otevřou, jsem už v ložnici, kde smontovávám pušky a rovnám je zpátky do stojanu, ale Colin pro mne zajde, abych o tu podívanou nepřišel.
Momo sedí na proutěném sedátku zabalený do modrožlutě květovaného koupacího pláště, který jsem mu koupil krátce předtím, než se stala ta věc. Rozzářené oči, úsměv od ucha k uchu, čistotou přímo svítí a Miette, obhlížejíc své dílo, stojí za ním. Momo je k nepoznání. Kůže mu zesvětlela o několik odstínů, je oholený, ostříhaný, učesaný, a protože na něj Miette vylila celý flakón Chanelu zapomenutého ve skříni Birgittou, trůní na sedátku navoněný jako koketa.
O něco později mám ve svém pokoji dost důležitý rozhovor s Peyssouem a Colinem. Oba se pak vydají na obchůzku do údolí Rhunes. Peyssou zřejmě s pošetilou nadějí, že pšenice v tu ránu vyžene klíčky. Ale možná je to u něho jen reflex rolníka, který si jde po bouřce prostě obhlédnout pole, aniž tím cokoli určitějšího sleduje.
A já se odeberu do hradní síně. Prokázaná neškodnost deště a odjezd o něco méně neškodného Fulberta mě zvesela naladily. Mířím k Menou a přitom si hvízdám. Je sama, ale vidím jí jen záda, sklání se právě nad nějakým kastrolem.
„Tak copak nám chystáš dobrého, Menou?“
Odpoví, aniž se ohlédne:
„Nech se překvapit.“
Pak se otočí, lehce vykřikne a oči se jí zamží slzami.
„Já myslela, že to je tvůj strýček!“
Hledím na ni dojat.
„Zrovna takhle vždycky vešel,“ řekne, „hvízdal si a povídá, tak copak nám, Menou, chystáš dobrého? I ten hlas měl stejný. Až to se mnou zamávalo.“
„Tvůj strýc byl veselý člověk, Emanueli,“ pokračuje po chvilce. „Jak ten měl rád život! Zrovna jako ty. Skoro až moc,“ dodá, když se upamatuje, že se na stará kolena stala ctnostnou osobou a nepřítelkyní žen.
„Ale jdi, jdi,“ chlácholím ji, protože se domyslím, co jí sedí v hlavě, třebaže to neřekla. „Nebudeš přece Miette vyčítat, že ti vydrbala syna. Však ti ho neukradla, jenom vypulírovala.“
„No jo,“ řekne, „no jo.“
Její zmínka o strýčkovi a skutečnost, že mě k němu přirovnala, mé náhle zaplaví pocitem štěstí. Za poslední měsíc jsem ji pro její sekýrování Falvinky, které už mi doopravdy připadalo přehnané, tolikrát sjel, že jí to chci nějak vynahradit. Usměji se na ni. Otočí se zády, aby skryla dojetí. Naše drsná skořepinka má taky srdce, ale musí se pod její hroší kůží hledat.
„Poslyš, Emanueli,“ ozve se po chvilce, „smím se tě zeptat, proč ses nechtěl vyzpovídat? Zpověď udělá člověku přece jen dobře. Jako by ho vyprala.“
Nenadál bych se, že dnes večer povedu s Menou teologickou rozpravu. Postavím se u krbu, ruce v kapsách. Dnešek není den jako jiné. Dosud mám na sobě svůj pohřební oblek. Připadám si důstojný málem jako Fulbert.
„Když mluvíme o zpovědi, Menou, smím se tě na něco zeptat já?“
„Ale bodejť,“ řekne, „víš přece, že my dva se jeden před druhým nemusíme žinýrovat.“
Zvedne ke mně svou umrlčí hlavičku na hubeném krku, a třímajíc v ruce sběračku, pozorně na mne zdola hledí. Je to ale drobeček, ta Menou! A navíc scvrklá jako suché jablíčko. Zato oči! Bystré, inteligentní, plné kuráže!