„Když jsi byla u zpovědi, přiznala ses Fulbertovi, že se chováš k Falvince někdy trochu sprostě?“
„Já?“ namítne pohoršeně. „Já se chovám k Falvince sprostě? No to mě podržte! Co všechno člověk nemusí vyslechnout! To je tedy vrchol! Už jen za to, že tu bečku sádla vedle sebe dennodenně vydržím, bych se měla dostat do ráje.“
Podívá se na mne, a jako by se v ní náhle zvedla vlna úzkostlivé poctivosti, pokračuje:
„No ano, sprostá někdy jsem, ale ne k Falvince. K Momovi se chovám sprostě, to jo! Věčně po něm jedu, sekýruju ho a ztěžuju mu život. Dokonce mu někdy, chudákovi, vlepím v jeho věku facku! Však mám z toho taky výčitky a Fulbertovi jsem to řekla!“
„To člověka ovšem neomlouvá,“ dodá s přísnou tváří.
Dám se do smíchu.
„Co se směješ?“ řekne trochu rozladěně.
Než jí stačím odpovědět, vejde do komnaty čahoun Peyssou s Colinem. Škoda. Ale ujít si to nenechám, příležitostně jí povím, že zpovědní očista zasáhla nepravé místo.
Ten den se po společné večeři, při níž všichni cítíme, jak se nám odjezdem našeho návštěvníka ulevilo, sesedneme kolem krbu k valné hromadě.
Za prvé rozhodneme, že vikáře chystaného pro nás Fulbertem v žádném případe nehodláme přijmout. Za druhé jsem na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen malevilským abbém.
Tomášova poznámka
Přečetl jsem minulou kapitolu a pro klid svědomí i kapitolu následující: k valné hromadě, při níž byl na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen za malevilského abbého, Emanuel skutečné už nic víc nedodává.
Předpokládám, že je čtenář trochu překvapen. Já také. Není divu: všeho všudy tři řádky o výsledku zasedání, které trvalo tři hodiny.
Leckdo se může taky pozastavit nad tím, jak vůbec Peyssou s Colinem na podobný návrh připadli, a hlavně, jak je možné, že jsme ho my dva s Meyssonnierem odhlasovali:
Zde jsou odpovědi na obě otázky:
l. Nejprve Colinovo svědectví. Vyzpovídal jsem ho ve skladu druhý den po hlasování, v době, kdy Emanuel v podhradí cvičil Goliáše. Uvádím jeho slova v plném znění:
„To se ví, že s myšlenkou, abychom ho s Peyssouem navrhli za malevilského abbého, přišel Emanuel sám. Nás dva by to nenapadlo, to si můžeš myslet! Požádal nás o to ve své ložnici chvíli po tom, jak se Momo vykoupal. Důvody znáš. Přemílali jsme je včera dost dlouho. Za prvé: nedovolit Fulbertovi, aby nám přilepil na hřbet špeha, tak jak by rád, Za druhé: nepřipravit o bohuslužbu ty, kdo po ní na Malevilu touží. Jinak by půlka Malevilu chodila v neděli do La Roque a půlka zůstávala na hradě. Bylo by po jednotě a taková situace by znamenala značné nebezpečí.“
„Ale Emanuel není věřící,“ namítnu, s,to přece víš.“
„No,“ odvětí Colin, „to bych s takovou jistotou netvrdil! Dokonce ti řeknu, že podle mého Emanuel k náboženství vždycky dost tíhl. Jenže by si byl nejradši farářoval sám.“
Pohlédne na mne, usměje se svým obvyklým způsobem a dodá:
„No vidíš, a už je to tady. Vyšlo mu to!“
Myslím, že v Colinově svědectví je třeba odlišit od sebe dvě věcí, totiž skutečnost – Emanuelovu tajnou dohodu s Colinem a Peyssouem, aby ho zvolili za abbého – od komentáře – totiž že Emanuel odjakživa tíhl k náboženství.
Skutečnost je nepopiratelná, potvrdil ji ostatně i Peyssou. O komentáři by se dalo diskutovat. Aspoň podle mne by to bylo na místě.
2. Při volbách se nehlasovalo jen jednou, ale dvakrát. Poprvé hlasovali pro: Peyssou, Colin, Jacquet, Menou, Falvinka a Miette. Zdrželi se: Meyssonnier a já.
Emanuel nám měl naši abstenci velice za zlé. Prý si neuvědomujeme, co děláme! Oslabujeme jeho postavení! Fulbert to vylíčí lidem v La Roque jako projev nedůvěry! Podrýváme zkrátka a dobře malevilskou jednotu! Setrváme-li ve svém postoji, odmítá se malevilským abbém stát. Vykašle se na všechno, ať sem klidně přijde Fulbertova kreatura.
Krátce a hodně mírné řečeno, Emanuel na nás vyvinul určitý nátlak. A protože ostatní už se na nás začínali tvářit, jako by byl Malevil hřál na prsou dva hady, a krom toho jsme taky viděli, že je Emanuel opravdu rozčilený a dokázal by skutečně všechno pustit k vodě, nakonec jsme ustoupili. Své abstence jsme odvolali, přistoupili na princip druhých voleb a podruhé hlasovali pro.
Takovým způsobem dosáhl tedy Emanuel oné kýžené jednomyslnosti.
11
V noci po mém zvolení se spustí taková průtrž, že celé hodiny nezamhouřím oka. Ne pro hluk deště, ale z vděčnosti. Málem až osobní vděčnosti za to, že konečně přišel. Miloval jsem proudící vodu odjakživa, ale jaksi nedbale. Z čeho je člověk živ, na to si lehko zvykne. Nakonec to považuje za samozřejmost.
Ale pravda je jiná: nic nám není darováno provždy, všechno může být v jediném okamžiku to tam. Teď to vím, a proto se při pohledu na vodu, jež se opět objevila, cítím jako znovuzrozený.
Místnost, kde spím, jsem si vybral za ložnici kvůli pohledu z jejího vysokého dílového okna; vede totiž na východ k Rhunes a naproti přes údolí k půvabnému zámku Rouzies, který je teď v rozvalinách. A právě tím oknem vstoupí ráno dovnitř slunce a probudí mě. Nemohu uvěřit vlastním očím. Přesně jak Peyssou předpověděclass="underline" přichází to všechno najednou. Vstanu, divoce zatřepu Tomášem a společné hledíme na první slunce po dvou měsících.
Vzpomínám si, jak jsme jednou s kamarády z Klubu ujeli v noci na kolech pětadvacet kilometrů a pak dobře půldruhé hodiny ještě šplhali, abychom mohli pozorovat východ slunce z nejvyššího bodu v krajině (512 m). V patnácti letech člověk podobné věci dělává. V jakémsi záchvatu opojení, jehož schopnost později ztrácí. Je to škoda. Měli bychom věnovat životu víc pozornosti. Není tak dlouhý.
„Pojď,“ řeknu Tomášovi. „Osedláme koně a zajedeme se na to podívat z Poujade.“
Ani nevzdechneme na mytí nebo snídani a nápad okamžitě uskutečníme. Poujade je kopec nad Malejacem, nejvyšší z celého okolí. Protože Goliáš ještě vyžaduje hodně pozornosti, kdežto Amaranta je mírná jako jehňátko, vezmu si hřebce a klisnu jako obyčejně přenechám Tomášovi.
Vzpomínka na naši společnou vyjížďku na Poujade za onoho časného rána mi nikdy nevymizí z paměti. Ne že by se přihodilo něco zvláštního – bylo tam jen slunce a my – nebo že by padla nějaká významná slova – neotevřeli jsme ústa. Ani že by snad vyhlídka z Poujade byla nějak okouzlující: zuhelnatělá krajina, zbořené usedlosti, zčernalá pole, kostry stromů. Ale všechno zalité sluncem.
Než dorazíme na kopec, kotouč slunce vyskočí kus nad obzor a změní barvu z rudé v růžovou a z růžové na narůžověle bílou. Dosud je zamžený, lze se na něj dívat, aniž člověk mhouří oči, ale jeho teplo už je cítit. Ze země napité vodou se kolem dokola kouří. Stoupající pára kontrastuje se zuhelnatělou, inkoustově černou půdou a zdá se tím bělejší.
Otočeni na temeni kopce k východu, bok po boku na koních mlčky čekáme, až slunce ztratí opar. Když se to stane – zničehonic a v mžiku, klisna s hřebcem současné našpicují uši kupředu jakoby v údivu nad nějakým neobvyklým úkazem. Amaranta dokonce slabě zařehtá strachem a otočí hlavu ke Goliášovi. Hřebec ji vzápětí několikrát jemně hryzne do tlamy, což ji zřejmě uklidní. Jak pootočila hlavu ke mně, všimnu si, že mrká, ale nesmírné rychle, mnohem rychleji, zdá se mi, než by to dokázal člověk. I Tomáš si ostatně zaclonil oči rukou, jako by samotná víčka na ten nápor světla nestačila. Napodobím ho. Oslnění je málem nesnesitelné. Oči nás tak bolí, že si teprve teď uvědomíme, v jakém šerém sklepení jsme dva měsíce žili. Jen si však přivyknu, muka se změní v pocit blaha. Hruď se mi dme. Je to zvláštní, ale začnu se zhluboka nadechovat, jako by světlo bylo něčím, co lze nasát do plic. Mám pocit, že se mi i oči otevřely dokořán jako dosud nikdy a já že se celý otvírám s nimi. Koupu se v té záři s jakýmsi nikdy nepoznaným pocitem osvobození, lehkosti. Pootočím Goliáše a chvíli si vyhřívám v slunci záda a šíji. Abych mu postupně vystavil každou část těla, začnu krokem objíždět temeno kopce; Amaranta hřebce okamžitě napodobí, a nečekajíc na Tomášův názor, vykročí za mnou. Prohlížím si půdu pod nohama. Uhnětená a prosáklá deštěm, ztratila svůj prašný vzhled. Jako by se do ní vrátil život. Ze samé nedočkavosti dokonce pátrám, nevykukuje-li někde čerstvý výhonek, a prohlížím nejméně zasažené stromy, jako bych si myslel, že z nich snad očima vytáhnu pupence.