Začnou vykřikovat, až se jim černé závoje rozletují.
„Ale my ti věříme, Emanueli! Přece tě známe! Kdepak by nám něco podobného přišlo na mysl! Obzvlášť v takovouhle chvíli!“
Ráno před pohřbem mé Menou poprosí, abych jí pomohl vykoupat Moma. Je to procedura sama pro sebe, už jsem při ní asistoval. Žádná legrace. Je potřeba Moma čapnout v nestřeženou chvíli, stáhnout z něho oblečení jako kůži z králíka, šoupnout ho do škopku a tam ho silou držet, protože se pere jako šílenec a zuřivé huláká: „Dábedéde zága! Dézibobu! (Tak mě nechte, sakra! Nechci vodu!)“
Dnes ráno se brání ještě zuřivěji než jindy. Ze škopku na dlážděném dvoře se v dubnovém slunci páří. Držím Moma v podpaží a Menou mu jedním rázem stáhne kalhoty i trenýrky. Ale sotva Momo ucítí pod chodidly opět pevnou půdu, podrazí mi nohy. Upadnu. Jak ho pánbůh stvořil, dá se úžasnou rychlostí na úprk, hubené nohy se mu jen jen kmitají. Doběhne k jednomu z vysokých dubů dole pod loukou, vyskočí, chytí se větve, vysouká se vzhůru a šplhá z větve na větev, až je tak vysoko, že na něj nikdo nemůže.
Netoužím ani v nejmenším honit se za ním po stromech, nemluvě o tom, že už jsem ustrojený. Udýchaná Menou přiběhne za mnou. Začnu vyjednávat. Jsem sice o šest let mladší, ale Momo ve mně vidí něco jako druhého strýčka, čili mám nad ním jakousi otcovskou moc.
Ale stejně pohořím. Jako bych hrách na stěnu házel. Momo nehuláká své obvyklé: Dábedéde zága! Neříká vůbec nic. Jen tiše naříká, a jak na mne z výšky hledí, černé oči se mu lesknou mezi drobným jarním listím.
Jediná odpověď, kterou z něho dostanu, je: „Debubu! (Nepůjdu.)“ Nevřeští, říká to potichu, ale rozhodně, a svůj odpor ještě zdůrazňuje tím, že kývá hlavou, tělem i oběma rukama zprava doleva. Ještě pořád smlouvám.
„No tak, Momo, měj trochu rozum. Musíš se umýt, abys mohl do kostela.“ (Řeknu „do kostela“, slovo „mše“ by nepochopil.)
„Debubu! Debubu!“
„Ty nechceš do kostela?“
„Debubu! Debubu!“
„Ale proč? Chodíš přece do kostela rád.“
Udržuje na větvi vsedě rovnováhu, šermuje před sebou oběma rukama a upírá na mne skrze drobné, jako nalakované dubové lístečky smutný pohled. A dost. Žádnou odpověď už z něho nedostanu, jenom ten pohled.
„To už ho musíme nechat,“ řekne Menou, kterou napadlo přinést mu šaty a teď je položí pod strom. „Teď už nesleze, dokud neodejdeme.“
A hned se na podpatku otočí a vrací se po louce vzhůru. Mrknu na hodinky. Nejvyšší čas. Čeká mé teď dlouhý společenský obřad, který má jen velmi málo společného s tím, co cítím. Momo má pravdu. Kdybych si tak mohl vylézt někam na strom jako on a tam naříkat, místo abych za doprovodu svých lkajících sester předváděl groteskní divadlo synovského žalu.
Vracím se loukou zpátky. Jde se mi do kopce jaksi ztěžka. Pohlédnu k nohám a s překvapením vidím, že po celé louce vyrašily chomáčky nové, sytě zelené trávy. Stačilo několik slunečných dní, a už bují, až se člověk diví. Za necelý měsíc musíme vyrazit se strýčkem na sena, napadne mě.
Obvykle při tom pomyšlení pocítím záplavu radosti, a je to zvláštní, radost se ozve i teď. A pak jako bych najednou dostal palicí do hlavy. Zůstanu stát uprostřed louky. Po tvářích se mi kutálejí slzy.
2
Věci dostaly spád. Netrvá dlouho, a je tu další mezník. Rok po havárii. Zatelefonuje mi notář Gaillac, abych ho navštívil v jeho kanceláři v městě.
Na schůzku se dostavím, první koncipient mě však zavede do prázdné kanceláře, notář není momentálně přítomen. Vybídne mě, abych posečkal a zatím se trochu „sebral“. Usednu tedy do jednoho z kožených křesel; jistě už přede mnou poznalo pěknou řádku zadnic stažených úzkostí nad tou či onou ztrátou.
Mrtvý čas. Okamžik prázdna. Bloudím pohledem po místnosti. Připadá mi značně skličující. Po celé stěně za páně Gaillacovým stolem jsou odshora až dolů samá šuplátka naditá dávno pohřbenými akty. Jako skříňky v kolumbáriu, kam se zamykají urny s popelem. Ach, ta lidská mánie všechno škatulkovat.
Závěsy jsou tmavé zelené, látkové čalounění stěn rovněž zelené, zelené jsou regály a dokonce i kožený potah na vrchní desce psacího stolu. Leží tam vedle monumentálního kalamáře z imitace zlata ponurá hračička, na níž jsem mohl vždycky oči nechat: mrtvá myš, uvězněná v jakési průhledné, sklu podobné hmotě. I pro ni se našla škatulka.
Představuji si, že ji možná načapali, jak chroupe nějaká akta, a za trest ji odsoudili k doživotí, které si teď odpykává v té umělé hmotě. Nakloním se a vezmu oboje do ruky, myš i s její celou. Docela pěkná tíha. A teď si vzpomínám, jak jsem tu byl před třiceti lety se strýčkem a otec notáře Gaillaca jí tenkrát použil jako těžítka. Prohlížím si drobnou, na věčnost odsouzenou hlodavkyni a říkám si, že až se odebere na odpočinek i notář Gaillac mladší, předá myš nejspíš synovi současně s přihrádkami svého kolumbária a celou zásobou pohřbených akt. Je to smutné, představit si všechny ty notářské generace, jak si předávají stále touž myš. Nevím proč, ale čiší z toho na mne smrt.
Vejde notář Gaillac mladší. Tmavovlasý, vysoký, žlutavé tváře a už prošedivělý. Přivítá mě s poněkud unavenou zdvořilostí. Pak se otočí zády, otevře jedno šuplátko, vyndá z něho desky a z desek zapečetěný dopis, který nejdřív znaveným, letmým gestem uprostřed ohmatá, jako by se podivoval, že je tak tenoučký, a pak mi ho podá.
„Prosím, pane Comte.“
A přiospalým hlasem spustí dlouhý výklad. Zcela zbytečný, protože na obálce vidím strýčkův výrazný rukopis: „Předat po mé smrti synovci Emanuelu Comtovi, pokud se ukáže, což předpokládám, že se ujal hospodaření U sedmi buků.“
Měl jsem před návratem ještě různé řízení ve městě, a tak jsem nosil strýčkův dopis celé odpoledne v náprsní kapse. Přečetl jsem si ho až doma U sedmi buků, když jsem se po večeři odebral do malé podkrovní pracovny. Otvírám obálku strýčkovým dárkem, nožíkem na papír ve tvaru dýky, a ruka se mi trochu chvěje.
Emanueli,
nemám k tomu žádný důvod, protože zdraví mi slouží, ale myslím dnes večer na smrt a rozhodl jsem se napsat Ti dopis. Je to prazvláštní pocit, když si představím, že až ho budeš číst, já už tu nebudu a Ty budeš pokračovat v chovu koní místo mne. Ale jednou člověk umřít musí, jak se říká. Což dokazuje, jak je člověk hloupý, protože mi vůbec nepřipadá, že umírat by bylo tak nutné.
Zanechávám Ti majetek, k němuž patří kromě Sedmi buků taky má bible a deset svazků Laroussova slovníku.
Já vím, že už nejsi věřící (a čí je to vina?), ale přece jen si v bibli čas od času počti, na mou památku Člověk nad tou knihou nesmí skončit u mravů, je v ní moudrost, to je důležité.
Za mého života neotevřel Larousse nikdo kromě mne. Až to uděláš, pochopíš proč.
A nakonec Ti chci, Emanueli, povědět, že bez Tebe by můj život byl prázdný a žes mi udělal hodně radosti
Pamatuješ, jak jsi tenkrát utekl a já pro Tebe přišel druhý den na Malevil? Líbá tě Samuel
Četl jsem dopis podruhé, potřetí. Strýčkova velkodušnost mé zahanbovala. Vždycky mi dával, co jen mohl, a teď mi ještě děkuje. Nad tím jeho „udělal jsi mi hodné radosti“ se člověku až svíralo srdce. Byla to vlastně jen obyčejná neobratná větička, ale tajilo se za ní takové moře lásky, že jsem si vůbec neuměl představit, jak bych ho mohl být hoden.