Druhý den se rozhodneme obětovat býčka Prince. Stačí nám Herkules, býk z Rybníka. V La Roque mají také jednoho. Nechávat si Prince ztratilo smysl, a potřebujeme taky Princeznino mléko, protože Černou hodláme věnovat městečku a Markýza kojí svá dvojčata.
Porážka – jak se vraždě zvířete pokrytecky říká – byla něco příšerného. Sotva jsme Princezně býčka odvedli, rozbučela se, div nám to neutrhlo srdce. Miette Prince hladila do poslední chvíle, pak usedla na dlažební kostky a rozplakala se jak o pohřbu. Což bylo nicméně k něčemu dobré, protože Momo se při podobném obřadu ocital vždycky na vrcholu vzrušení, a dokud hanebná operace neskončila, nepřestal vyrážet divošské skřeky. Když teď spatřil Miette plakat, ztichl a po několika bezúspěšných pokusech utěšit ji si sedl na zem vedle ní a rozplakal se taky.
Princ byl tele víc než dvouměsíční. Když ho Jacquet rozpůlil, rozhodli jsme se věnovat jednu půlku lidem v La Roque a výměnou je požádat o cukr a mýdlo. Jako dar jsme s sebou vzali navíc dva pecny chleba a máslo. A také tři nálože trhaviny na odstranění kmenů, které jistě v osudný den napadaly přes silnici.
Vyrazíme ve středu časně ráno na káře tažené Goliášem. Jde sice o jediný den, ale opouštím Malevil se sevřeným srdcem. Zato Colin se raduje, že zase spatří svůj krámek, a Tomáše trocha změny taky nemrzí. Všichni tři jedeme ozbrojeni, řemeny pušek šikmo přes prsa.
Trojice z Rybníka je radostí bez sebe, shledají se opět s Catie a strýcem Marcelem. Miette má čerstvě umyté vlasy a za její šatečky z imprimé jí všichni skládáme poklony (mlaskavé hubičky jako díkůvzdání). Jacquet je oholen, učesán. A Falvinka se blahem div nerozplyne; nejen že se shledá s bratrem, ale navíc unikla pro několik příštích hodin domácím povinnostem a Menouinu sekýrování.
Nemůže to štěstí unést: sotva vyjedeme z Malevilu, spustí stavidla a už to z ní jede „jako chcanky z krávy“, řečeno s Colinem. Důvod euforie je nám jasný a nikdo nemá to srdce ji okřiknout. U prvního kmene ležícího přes cestu seskočíme raději všichni čtyři z vozu (přidala se k nám i Miette), necháme Jacqueta, aby se s Falvinčinou slovní vichřicí nějak vyrovnal, a pak už nasedáme jen při cestě z kopce. Na jízdu klusem není stejně ani pomyšlení. Za károu, uvázaná na provaze, škobrtá Černá. Pachtíme se těch patnáct kilometrů do La Roque víc než tři hodiny. Ačkoli Falvinku nikdo neposlouchá, nezavře pusu celou cestu. Jednou nebo dvakrát zbystřím sluch, abych zachytil, jaký mechanismus oním přívalem vlastně pohybuje.
Žádná záhada: jedna věc přivolává druhou, čili prostý řetěz myšlenkových asociací. Falvinčina řeč se odvíjí jako růženec. Nebo spíš jako toaletní papír. Zatáhne se za konec, a už se řítí všecko.
K jižní bráně městečka dorazíme v osm. A vida, dvířka v bráně nejsou zamčená. Stačí zmáčknout kliku, vklouznout dovnitř, odsunout závory a rozevřít obé křídla brány dokořán. Stojím uvnitř, a nikde nikdo. Volám. Žádná odpověď. Pravda, dolní část města, do níž brána vede, celá vyhořela a je v sutinách, není tedy divu, že tu nikdo nebydlí. Ale nehlídaná, dokonce nezamčená brána v každém případě napovídá, nakolik je Fulbert lehkomyslný.
La Roque je malé, vysoko položené městečko opřené o skálu, v dolní části zcela obehnané hradbami a v horní korunované zámkem. Podobných městeček, kdysi oblíbených turistických cílů, má Francie dobře tucet, La Roque však zůstalo jedním z historicky nejcelistvějších, jeden dům vedle druhého je starobylý, nepokažený dokonce ani stavebními úpravami, a v celku se zachovaly i hradby včetně obou krásných bran opatřených kulatými věžemi; jednou z nich, jižní, jsme právě projeli, z druhé na západní straně vede silnice do okresního města.
Při vjezdu jižní bránou se člověk dostane nejprve do bludiště úzkých uliček a z nich pak na hlavní ulici. Není také o mnoho širší, ale říká se jí „hlavní“, protože ji lemují po obou stranách obchody. Jinak se také nazývá Příčná.
Krámky jsou tu dík Památkové péči překrásné, protože v období modernizačního výbuchu nedovolili na jejich půlkruhové klenuté vchody a výlohy ani sáhnout. Ostatek tvoří neomítnutý zlatavý kámen s nenápadnými spárami; střechy z kamenných plátů jsou místy vyspraveny novými tabulemi, jež se, světlé a teplé, klikatí mezi šedočernými skvrnami původní krytiny. Stejně jako domy i velké, nestejné dlažební kostky, nádherné chlazené generacemi, jež po nich přešly, pamatují čtyři sta let.
Hlavní ulice stoupá značně strmě až k zámecké bráně, ozdobné a monumentální, ale bez vstupní věže, podsebití i střílen, protože stavba je z pozdější doby, kdy už tato „obranná zařízení“ vyšla z módy. Bránu dali Lormiauxovi natřít na tmavozeleno, což vzhledem k tradiční vínové barvě okenic v městečku na první pohled překvapí. Zámek, postavený na místě vyhořelého hradu a prozrazující se vším všudy šestnácté století, je rovněž obehnán hradbami; zvenčí se o ně opírají domky z téže doby. Před zámkem se prostírá nevelká esplanáda o rozloze padesátkrát třicet metrů; je odtud výhled daleko po krajině – za jasného počasí dokonce až na Malevil; Lormiauxovi sem kdysi dali navozit obrovská kvanta zahradní prsti, aby si mohli pořídit anglický trávník. Nad zámkem ční skalní sráz a zezadu ho současně chrání.
Jen se z asfaltu uliček octneme na kočičích hlavách Příčné ulice, Goliášova kopyta a kola dvoukoláku spustí pěkný randál. V oknech se tu a tam objeví hlava. Vybídnu Jacqueta, aby zastavil u řezníka Lanouaille, že tam vyložíme půlku dovezeného telete. Sotva vůz zastaví, lidé začnou vycházet z domů a postávají přede dveřmi.
Zdají se vyhublí a hlavně jaksi nesví. Proti mému očekávání nás nevítají nijak bouřlivě. Ve chvíli, kdy si Jacquet naloží na záda půlku Prince a za Lanouaillovy pomoci ji pověsí na hák, oči jim sice zasvítí, ale hned zas pohasnou. Týž jev se opakuje, když vytáhnu oba pecny chleba a máslo a předám je Lanouaillovi. Seskupeni kolem nás, dychtivě upírají na chleba pohledy plné smutku a sám Lanouaille, jak si všimnu, přijme dar jaksi váhavě a trochu vyděšeně.
„Tohle všecko jsi přivezl nám?“ řekne rázně, skoro zhurta Marcel Falvin, vymaní se ze sestřina a neteřina objetí a ve své kožené zástěře, která mu při každém kroku pleská do nohou, vykročí ke mně.
Útočný tón jeho hlasu mě překvapí. Podívám se na něj. Znám ho odedávna, ale nejčastěji jsem ho vídal v jeho krámku, když s kopytem mezi koleny příštipkoval boty. Je to člověk asi šedesátiletý, skoro holohlavý, s velice tmavýma očima a bradavicí na pravém chřípí mohutného nosu. Nejvíc mě však na něm překvapí kontrast mezi krátkýma, křivýma nohama a herkulovskými rameny.