„Samozřejmě,“ přisvědčím. „Je to pro vás pro všechny.“¨
„Jaképak tedy odklady,“ prohlásí Marcel, aby ho všichni slyšeli, a obrátí se k Lanouaillovi. „Rozděl to hned. A nejdřív chleba.“
„Nevím, zdali by se to panu faráři líbilo,“ ozve se Fabrelâtre. „Měli bychom radši počkat.“ Fabrelâtre má v La Roque krám s použitým železářským zbožím. Vzhledem dlouhá bílá svíčka, tvář jako bláto, pod nosem šedivý kartáček vousu, za brýlemi s kovovými obroučkami pomrkávající oči.
„Dáme mu jeho díl stranou,“ odpoví Marcel a jen prudce máchne rukou, aniž mu věnuje pohled. „Nikdo zkrátka nepřijde, ani Armand, Gazel a Josefa, jen se nebojte. No tak, Lanouailli, na co čekáš, ksakru!“
„Proto ještě nemusíte klít,“ poznamená Fabrelâtre svrchu.
Všichni mlčí. Lanouaille se na mne dívá, jako by čekal, co řeknu. Je to mladý, asi pětadvacetiletý chlapík plných tváří a upřímných očí, stejný pořízek jako Jacquet. Souhlasí, pokud mohu soudit, s Marcelem, ale netroufá si přejít bez povšimnutí Fabrelâtrovy námitky.
Hlouček okolo nás tvoří asi dvacet osob. Hledím na jejich tváře, některé známé, jiné neznámé, a ze všech ke mně hovoří hlad, strach, smutek. Jsem už rozhodnut do sporu se vložit, a vím také, jak to udělám. Chci si jen líp vyjasnit situaci.
Jeden muž přistoupí blíž. Pimont. Měl v La Roque trafiku spojenou s papírnictvím a prodejem novin. Znám ho dobře, a ještě líp jeho ženu Agnès. Oběma je pětatřicet, Pimont býval středním útočníkem v mužstvu, které porazilo Malejac ten den, kdy se strýček a rodiče zabili v autě. Je malý, čilý, podsaditý, vlasy na ježka, usměvavý. Ale dnes úsměv někde zapomněl.
„Není proč dělení odkládat,“ řekne jaksi znervózněle. „Všichni tu ručíme za to, že proběhne spravedlivě a na nikoho se nezapomene.“
„Bylo by přece jen slušnější počkat,“ poznamená suše Fabrelâtre a oči mu za kovovými obroučkami pomrkávají.
Všiml jsem si, že když Fabrelâtre hovoří, Pimont, Marcel ani Lanouaille mu nevěnují jediný pohled. Taky mi však neušlo, že výbušný, živý Marcel ani necekl, když ho Fabrelâtre přede všemi sjel, že kleje. Celý hlouček je zcela zřejmě pro okamžité dělení, stačí vidět, jaké bázlivé a hladové pohledy upírají na oba pecny. Ale kromě Marcela a Pimonta se nikdo neodvážil promluvit. Rozbředlý, mdlý, změkčilý Fabrelâtre drží v šachu dvacet lidí!
„Tak dělé,“ obrátí se pojednou starý Pougès na Lanouaille v nářečí (z čehož okamžitě pochopím, že Fabrelâtre nářečí nerozumí). „Krájej, chlapče, už se mi na ten pecen sbíhají sliny!“
Na starého Pougèse ještě přijde řeč. Promluvil jakoby v žertu, se smíchem, ale odezvy se nedočkal. Všichni mlčí. Lanouaille se na mne podívá a pak úzkostné sklouzne očima k tmavozelené zámecké bráně, jako by čekal, že se zničehonic otevře.
Mlčení se protahuje. Vidím, že přišla má chvíle.
„To je nějakého dohadování!“ řeknu a bodře se zasměji. „Vy ale naděláte cirátů kvůli takové maličkosti! Když se nemůžete rozhodnout, je snad nejlíp přidržet se většiny, ne? Kdo je pro,“ pokračuji rychle zvýšeným hlasem, „aby se potraviny rozdělily hned?“
Na okamžik ustrnou. Potom zvednou ruku Marcel a Pimont. Marcel prudce, až se musí krotit, Pimont rozvážněji, nicméně bez špetky zaváhání. Lanouaille rozpačitě klopí oči. Po chvilce udělá starý Pougès krok kupředu, podívá se na mne, jako že si rozumíme, zvedne pravý ukazováček, ale drží ho tak přimáčknutý na prsou, že Fabrelâtre nemůže z pozadí nic vidět. Člověku za něj přijde pro ten podvůdek až hanba. Jeho hlas nepočítám.
Taky ani nehlesne, když řeknu: „Dva pro. A teď, kdo je proti?“
Jediná ruka. Fabrelâtrova. Marcel, oči zahleděné kamsi mimo něj, se uštěpačně zachechtne. Pimont stáhne rty v posměšný úsměv.
„Kdo se zdržuje hlasování?“
Nikdo se nepohne. Zvolna kloužu očima z jednoho na druhého. Neuvěřitelné: dokonce si netroufají ani zdržet se hlasování.
„Dva proti jednomu,“ řeknu klidné. „Odhlasováno je tedy okamžité rozdělení. Proběhne pod kontrolou dárců. Tomáš s Jacquetem dohlédnou, aby se nikomu nestala křivda.“
Tomáš, pohroužený zrovna do živého rozhovoru s Catie (na tu si hodlám udělat čas později), vykročí, Jacquet za ním a lidé se poslušné rozestoupí, aby je vpustili do Lanouaillova krámu. Mrknu po Fabrelâtrovi: všecek zežloutl a kouká jak přejetý. Musí to být pěkný hlupák, když skočil na mé hlasování a dokonce svou osamocenost projevil zvednutím ruky. Sám o sobě neznamená ten trumbera vůbec nic, to je mi jasné. Všemi nitkami pohybuje síla skrytá za zámeckou bránou.
Lanouaille se horlivě vrhne do práce; začne rozkrajovat, bochníky. Všimnu si, že Agnès nechala manžela ve frontě a sama postává s děckem v náručí opodál. Připadá mi trochu pohublá, ale sluší jí to pořád, plavé vlasy se jí lesknou v slunci a světle hnědé oči mi ještě i dnes připadají modré. Přistoupím k ní. Měl jsem pro ni kdysi jistou slabost a teď cítím, jak se při pohledu na ni znovu probouzí. Dívá se na mne očima plnýma vřelé něhy a smutku, jako by říkala: Tak vidíš, můj zlatý, kdyby ses byl před deseti lety rozhoupal, mohla jsem být dneska na Malevilu. Však já vím. Další z věcí, které jsem v životě propásl. Leckdy mě to napadá. Zatímco si takto vyměňujeme myšlenky, dáme se do hovoru. Pohladím její děcko po tvářičce. Mohlo být mé. Agnès mi sdělí, že to je holčička a bude jí osm měsíců.
„Slyším, Agnès, že kdybychom byli odmítli dát krávu, holčičku prý bys na Malevil nesvěřila. Je to pravda?“
Pohoršeně na mne upře oči.
„Kdo ti to řekl? O něčem takovém se vůbec nemluvilo!“
„Však víš kdo.“
„Ach, ten!“ řekne a je cítit, jak přemáhá hněv. Ale neujde mi, že i ona ztišila hlas.
V tu chvíli zahlédnu koutkem oka Fabrelâtra, jak se nenápadně krade k zelené bráně.
„Pane Fabrelâtre!“ vykřiknu na něj.
Jak se zastaví a otočí, všechny pohledy jsou soustředěny k němu.
„Pane Fabrelâtre,“ řeknu s bodrým úsměvem a vykročím k němu, „to od vás není moc chytré, odcházet zrovna při rozdělování!“
Nepřestávaje se usmívat, vezmu ho za paži. Nebrání se.
„Snad byste Fulberta nebudil,“ řeknu tónem, z něhož neví, co si vybrat. „Víte přece, že má podlomené zdraví. Musí hodně spát.“
Cítím, jak se mi jeho měkká, nesvalnatá paže v sevřených prstech chvěje, ale nepovolím a dovedu ho pomaličku zpátky k obchodu.
„Ale musíme přece pana faráře upozornit, že jste přijeli,“ namítne bezbarvým hlasem.
„Však nehoří, pane Fabrelâtre. Je sotva půl deváté. Víte co, pomozte zatím Tomášovi rozdat příděly.“
A ta dlouhá svíčka poslechne! Stačí jen poručit! Je takový bábovka a ťulpas, že se zúčastní dělení, jež neschvaluje. Marcel, paže založené na kožené zástěře, se tomu hlasitě rozchechtá, ale nepřidá se k němu nikdo kromě Pimonta. Na toho se však po onom až příliš něžném setkání s očima jeho ženy tak trošku stydím podívat.
Už už mířím ke Catie, ale připlete se mi do cesty starý Pougès. Znám ho dobře. Neklame-li mě paměť, překročil teď někdy pětasedmdesátku. Drobný, tuk skoro žádný, vlasů pořídku, zubů pořídku a pracovního zápalu už vůbec nejmíň. Jediné, čeho má hojnost, je nažloutle bílý knír, který mu spadá po galsku podél rtů a je myslím taky jeho pýchou. S oblibou si ho totiž hladívá a tváří se přitom, jako kdyby vyzrál na celý svět. „Víš, Emanueli,“ říkával, když jsem ho někdy v Malejacu potkal, „nevypadám na to, ale krásně jsem je všechny převezl. Nejdřív svou starou. Natáhla bačkory. Dobře jí tak, mrše, však jsi ji znal. Pak mi dali v pětašedesáti rolnickou penzi a já na to tata prodal hospodářství za doživotní rentu. A šup do La Roque. Mám se tu jak pán, beru pěkně ze dvou stran a žiju si tak říkaje na útraty vrchnosti. Nepřeložím stéblo křížem. Takhle už to táhnu deset let! A na kahánku ještě nemám. Umřu jako tatík, v devadesáti. Ještě patnáct let takového žívobytíčka! A za peníze z cizí kapsy!“