Potkával jsem Pougèse a jeho knír v Malejacu, protože tam denně přijíždíval z La Roque na kole, aby si dal v bistru, které Adéla v pozdějších dobách otevřela vedle svého koloniálu, dvě sklínky bílého vína. Dennodenně patnáct kilometrů, i když třeba sněžilo. A nikdy víc než dvě sklenice. Jednu platil sám. Druhá šla na účet Adély, ke starým zákazníkům vždycky štědré. Zase jedna výhodička pro Pougèse. Sklenici, kterou neplatil, vychutnával hezky pomalu.
„A jakpak to,“ řekne Pougès tiše, „že jsi můj hlas nepočítal?“ Popotahuje se za knír a dívá se na mne, jako by vyzrál na celý svět.
„Já tě neviděl,“ odvětím s lehkým úsměvem. „Nejspíš jsi nezvedl ruku dost vysoko. Příště na to musíš s větší párou.“
„Ale stejně,“ řekne a táhne mé stranou, „já hlasoval pro. Nezapomeň, Emanueli, já hlasoval pro. Nelíbí se mi, co se u nás děje.“
Ale taky se mu, jak je vidět, nelíbí se namočit.
„Teď už si nevyjedeš do Malejacu na své dvě sklenky bílého,“ řeknu zdvořile. „Asi ti to chybí, co?“
Pohlédne na mne a potřese hlavou.
„Copak o vyjížďky, ty mi ani nechybějí. Nebudeš mi věřit, Emanueli, ale jezdím na kole každý den i teď. Po okresce. Chyba ale je, že člověka na konci nic nečeká, není si u čeho odpočinout. A vína ze zámku,“ pokračuje s utajovanou zlostí, „i kdyby, sis nohy ušoupal, nedostaneš od těch mizerů ani náprstek!“
„Poslouchej,“ navrhnu mu v nářečí, „silnice je už volná, proč bys občas nezajel až na Malevil? Udělal bys Menou jenom radost, kdyby ses dal pohostit sklenkou červeného z naší vinice. Chutná přinejmenším stejně dobře jako Adélino bílé.“
„Kdepak bych odmítl,“ řekne, stěží skrývaje vítězoslavný a jaksi až nestoudný pocit nadšení nad představou bezplatného popití. „Člověk hned na tobě pozná, že máš vychování, Emanueli! A neboj se, ani o tom neceknu, lehko by se našli takoví, co by toho chtěli využít!“
Nato mě přátelsky plácne po nadloktí, popotáhne se za knír a s úsměvem na mne mrkne, zřejmé už dopředu na oplátku za všechno víno, které ze mne vyždíme. Rozejdeme se spokojeni jeden i druhý, on, že opět našel dojnou krávu, já, že jsem navázal pravidelné a nenápadné spojení s La Roque.
Dělba v Lanouaillově krámě se chýlí ke konci. Jakmile lidé dostanou každý svůj příděl chleba a másla, pospíchají domů, jako by se báli, že jim ho v poslední chvíli někdo vezme.
„A teď nečekej a rozporcuj maso,“ řeknu Lanouaillovi.
„To bude ale chvíli trvat.“
„To je jedno, dej se do toho.“
Podívá se na mne – hezký chlapík, statný, a zároveň nesmělý, pak jde, sundá půlku telete z háku, hodí ji na pult a začne si brousit nůž. V krámě zůstal jen Marcel, Tomáš, Catie a s ní jakási holčička; drží se jí za ruku. Když skončilo dělení, Jacquet odešel pomoci Colinovi, který o několik metrů pod námi na téže ulici nakládá na vůz své železářské zboží. Falvinku ani Miette nikde nevidím, nejspíš jsou v městečku u nějakých přátel. Při pohledu na chleby všichni kupodivu trochu zapomněli na Černou, stojí uvázaná ke kruhu po pravé straně zelené brány, tlamu ponořenou do kupky sena, které jsme dík Jacquetovu rozumnému nápadu přivezli s sebou.
Konečně mám kdy prohlédnout si důkladně Catie. Je vyšší a štíhlejší než Miette, zřejmě se na ní v La Roque projevil vliv ženských ilustrovaných časopisů a jejich kultu hubenosti. Poněkud silnějším nosem a bradou se podobá sestře, oči má krásné, černé, hodné však nalíčené, ústa krvavě rudá a vlasy méně bohaté, ale pečlivěji upravené. Na sobě má těsné přiléhavé džínsy, pestrou halenku, široký pásek se zlatou sponou a na uších, krku, zápěstí a prstech spoustu bižutérie. Se vším všudy včetně ozdob jako vystřižená z módní přílohy Mladé dívky, a ten vykloubený, nenucený, nonšalantní postoj s pánví vystrčenou kupředu a paží opřenou o zeď krámu nejspíš odkoukala od manekýn z katalogu Reduty.
Její pohled sice podle mne postrádá Miettino bohatství něhy, ale soudě z toho, jak se během několika minut dokázal zmocnit Tomáše, lapnout ho a upoutat, že před ní stojí jako uhranutý, bude patrně po sexuální stránce nabit značnou útočností. Jen jsme sestoupili z vozu, stačilo jí zřejmě mrknout, a měla vybráno. A opřela se do útoku s takovou rychlostí a silou, že dotyčnému myslím nezbývá, než se předem vzdát vší naděje.
„Emanueli,“ řekne Marcel, „ty se s mou neteří neznáš.“
Stisknu neteři ruku, něco prohodím, ona mi odpoví a jaksi na okraj onoho společenského obřadu mě rychle přejede znaleckým pohledem. A hotovo. Jsem posouzen, změřen, zvážen. Ne ovšem ve svých mravních, tím méně intelektuálních kvalitách, nýbrž jako případný partner pro jediný druh činnosti, která jí v životě připadá důležitá. Obdržel jsem, zdá se, slušnou známku. A hned zas obrátí plnou palbu svých očí na Tomáše. Nad čím žasnu, je neuvěřitelná, skoro až brutální rychlost, s níž se na něj vrhla, aby se ho zmocnila. Pravda, náš způsob života ode dne, kdy se stala ta věc, je vlastně nenormální po všech stránkách. Svědectvím byl zrovna před chvílí postoj zdejších lidí k otázce rozdělení potravin. A dokazuje to i fakt, že nikdo z nás neuznal až dosud za dobré odložit pušku, dokonce ani Colin, třebaže mu při nakládání na vůz určité velice překáží.
„A co ty?“ obrátím se k holčičce, kterou drží Catie za ruku. Dospělí, s nimiž stojí, si nad její hlavou tak zaujatě vyměňují pohledy, že na ni zapomněli; už chvíli se tedy baví sledováním každého mého pohybu. „Jakpak ty se jmenuješ?“
„Evelyna,“ odpoví, upírajíc na mne vážné, zapadlé, temnými kruhy lemované modré oči, které jí zabírají přes půl tváře. Hubený obličej rámují plavé vlasy, rovné jako hřebíky a dlouhé až po lokte. Uchopím ji oběma rukama v podpaží a zvednu, že ji políbím, v tu ránu mi však nohama obemkne boky a popadne mě hubenýma rukama okolo krku. S blaženým výrazem mi oplácí hubičky a drží se mě rukama i nohama jako klíště. Žasnu, kde se v ní ta síla vůbec vzala.
„Poslyš,“ obrátí se ke mně Marcel, „pojď na chvilku ke mně do krámu, máš-li čas. Rád bych s tebou pohovořil, než se přihrnou ti lumpové.“
„Milerád. Vy dva,“ (což platí pro Catie s Tomášem) „běžte zatím „pomoct Colinovi s nakládáním. Tak hopla dolů, Evelyno, pusť mě,“ dodám, zatímco Catie vezme za ruku Tomáše a vleče ho na ulici. Marně se však snažím rozevřít Evelyniny hubené ručky.
„Ne, ne,“ brání se a tiskne se ke mně. „Odnes mě takhle k Marcelovi.“
„A když tě odnesu, slezeš?“
„Slovo na to.“
„Jak té uličnici jednou ustoupíš, nedá ti pokoj,“ řekne Marcel. „Co spadla bomba, žije u mě,“ dodá po chvilce.
„Stará se o ni Catie. Ale věř mi, někdy je s ní pěkné trápení. Má astma. V noci si užijeme.“
Tohle je tedy onen sirotek, o němž Fulbert tvrdil, že si ho nikdo v La Roque nechce uvázat na krk. Hnusný chlap! Lže jako když tiskne, dokonce i tehdy, kdy to ani nepotřebuje.