V Marcelově dílně by nás mohli zvenku vidět, zavede mě proto do maličké jídelny s oknem do dvorka, ne o mnoho většího. Hned mi padnou do oka jeho šeříky. Chráněny ze čtyř stran zdí, neshořely, jenom zrezivěly.
„Všiml sis,“ řekne Marcel se zábleskem potěšení v černých očích. „Mám na nich pupence! Se šeříky není amen, vzpamatují se. Tak se posaď, Emanueli.“
Jen usednu, Evelyna se mi uvelebí mezi nohama zády ke mně, popadne do rukou oba mé palce a zkříží si je na prsou. Od té chvíle už se ani nehne.
Zahledím se na poličky s knihami nad ořechovým prádelníkem. Samá „kapesní“ a klubová vydání. Knížka „do kapsy“ se totiž dá koupit kdekoli a klubová má výhodu, že člověk nemusí do knihkupectví vůbec vkročit. Poprvé jsem nad Marcelem užasl ve dvanácti letech. Chtěl tenkrát ukázat strýčkovi nějakou knížku, a než po ní sáhl, šel si do kuchyně umýt ruce. Viděl jsem ho, jak si je tam dlouho drhne mýdlem, ale když se vrátil, ukázalo se, že je nemá o nic bělejší než předtím. Kůže na jeho mocných tlapách, zčernalá barvou zažranou do hloubky, vypadala jako vydělaná.
„Nemám ti co nabídnout, můj zlatý,“ řekne, když usedá proti mně.
Vzápětí smutně potřese hlavou:
„Tak ses přesvědčil na vlastní oči.“
„Přesvědčil.“
„Víš, abych Fulbertovi nekřivdil, zpočátku přece jen své udělal. Přiměl nás pohřbít mrtvé. A svým způsobem nás i povzbudil. Teprve později začali s Armandem přitahovat šroub. Pomaloučku, polehoučku.“,A vy jste se nebránili?“
„Když jsme se chtěli začít bránit, bylo pozdě. Udělali jsme chybu spíš hned na začátku, že jsme mu moc věřili. Dovede mluvit, že by vymámil z jalové krávy tele. Řekl prostě: když jsou majitelé mrtvi, všechny zásoby z koloniálu se musí přenést na zámek, aby se předešlo drancování. No budiž, připadalo nám to rozumné, tak jsme ho poslechli. S uzenářstvím zas ta samá řeč. A pak přišel s dalším: lidem prý se nesmějí nechat pušky, nebo se nakonec začnou pobíjet sami mezi sebou. Uskladní se taky na zámku. No, to taky nevypadalo hloupě. A nač si konečně schovávat doma pušku, když bylo stejně po zvěři? Jenže jsme pak jednoho krásného dne zjistili, že je na zámku vlastně všechno: píce, obilí, koně, prasata, uzeniny, zboží z koloniálu i pušky. O krávě, cos nám přivedl, radši ani nemluvím. Takhle to tu chodí. Příděly pro lidi se vydávají každý den na zámku. A porce se mění jak u koho, chápeš? A třeba ze dne na den, prostě jak se zrovna pánovi líbíš. Fulbert nás drží zkrátka v hrsti. Příděly jsou jeho zbraň.“
„A jakou roli v tom všem hraje Armand?“
„Armand? Nahání hrůzu. Představuje světskou moc. Fabrelâtre zase zpravodajskou službu. Ale hlavně to je blbec, rozumíš. Sám ses mohl přesvědčit.“
„A Josefa?“
„Josefa je služka. Něco kolem padesátky. Teda ne zrovna nějaká krasavice. Ale poslouží i jinak, nejen v domácnosti, jestli mi rozumíš. Žije s Fulbertem, Armandem a Gazelem na zámku. Gazel je ten vikář, kterého ti Fulbert hodlá poslat, až ho jaksepatří vycepuje.“
„A jaký to je člověk, ten Gazel?“
„Učiněná ženská,“ řekne Marcel a rozhlaholí se smíchem. Vidět ho rozesmátého je pro mne radost, přesně tak ho totiž pamatuji z jeho krámu; věčné veselý, černé oči mu jen jiskřily, bradavice se mu třásla a mocná ramena se dmula smíchem; napůl zadržovaným, protože měl plnou pusu cvočků, které jeden po druhém bral a zatloukal do podrážek. A jak to panečku uměl, každý si vždycky pěkně rovně, kolmo postavil, nikdy neklepl vedle, a cvočky se mu v ruce jen kmitaly!
„Gazel je vdovec,“ pokračuje Marcel, „taky asi padesátník. Ale jestli se chceš zasmát, běž se k němu podívat v deset ráno, když uklízí. Zaváže si vlasy do turbanu, aby se mu nezaprášily, a už drhne, cídí, leští. Přitom je všechna ta práce pro kočku, on sám bydlí stejně na zámku. Jenže to se mu právě líbí! Aspoň si doma nenadělá!“
„A jinak?“
„No, v podstatě by nebyl zlý, ale to máš těžké, prostě těm věcem věří. A ve Fulbertovi vidí pánaboha. Kdyby se měl usadit na Malevilu, bylo by každopádně dobře dát si na něj pozor.“
Zvednu k Marcelovi oči.
„Na Malevilu se nikdy neusadí. V neděli večer mě kamarádi zvolili za malevilského abbého.“
Evelyna pustí mé palce, otočí se, vyděšeně na mne upře pohled, ale co čte v mé tváři, ji patrné uklidní, protože hned zase zaujme původní pozici. Marcel na vteřinu vykulí oči, otevře pusu dokořán a pak vybuchne v smích.
„Ty teda svého strýčka nezapřeš!“ řekne mezi dvojím škytnutím. „Škoda, že nebydlíš v La Roque! Dokázal bys tu verbež odtud vypráskat. Rozumíš,“ spustí opět vážně, „mě už taky napadalo udělat s nimi krátký proces. Ale mám tu spolehnutí jenom na Pimonta. A to víš, Pimont, kdepak vztáhnout ruku na kněze!“
Mlčky se na něho dívám. Fulbertova tyranie musí být věru tvrdá, může-li člověka Marcelova typu něco podobného napadnout.
„Počkej,“ řekne, „když Fulbert v neděli odjížděl z Malevilu, nedal jsi mu chleba?“
„Chleba a máslo.“
„No jo, vyneslo se to přes Josefu. Ještě že je taková drnda.“
„Ale ten chleba byl pro vás pro všecky.“
„Bodejť, to mi bylo jasné!“
Rozevře před sebou černé dlaně, připomínající vydělanou kůži.
„Tady vidíš, kam až jsme to dopracovali. Jestli Fulbert zítra rozhodne, že máš chcípnout, tak chcípneš. Stačí, aby se mu zazdálo, že se vyhýbáš mši nebo zpovědi, a jsi vyřízený. Porce se ti ztenčí. Ne že by ti ji úplné sebral, to ne! Ale bude ti z ní pomaličku uhryzávat. A kdybys remcal, dojde si za tebou na návštěvu Armand. Ke mně ovšem ne!“ dodá Marcel a napřímí záda. „Přede mnou má ještě pořád trochu respekt. Kvůli tomuhle.“
Vytáhne z přední kapsy kožené zástěry knejp. Ostrý jak břitva. Jen se zaleskne, a zmizí, odkud přišel.
„Poslyš, Marceli,“ řeknu po chvíli. „My dva už se známe hezky dlouho. Znal jsi taky strýčka a on si tě vážil. Kdyby ses chtěl s Catie a Evelynou usadit na Malevilu, s radostí vás přijmeme.“ Evelyna se neotočí, ale křečovité zatne pěsti, v nichž mi svírá palce, a přitiskne si mé paže k hrudi s takovou silou, že by to v ní nikdo nehledal.
„Děkuju ti,“ řekne Marcel a černé oči se mu zamží slzami. „Opravdu ti děkuju. Ale nemohu to přijmout ze dvou důvodů: za prvé tu máme Fulbertovy dekrety.“
„Dekrety?“
„No ano, představ si, milostpán vydává dekrety, úplně sám, nikoho se ani nezeptá. A v neděli nám je čte z kazatelny. První dekret – znám ho zpaměti: soukromé vlastnictví v La Roque je zrušeno a veškerý majetek, nemovitosti, obchody, potraviny a další potřeby v okruhu městských hradeb patří farnosti.“
„To není možné!“
„Počkej! Tím to nekončí. Druhý dekret: žádný obyvatel města nesmí La Roque opustit bez povolení farnostní rady. A tu radu – jmenoval ji samozřejmě sám – tvoří Armand, Gazel, Fabrelâtre a on!“
Nestačím zírat. Postupoval jsem až dosud vůči Fulbertovi opatrně, ale to jsem ho ještě zdaleka nedocenil. Taky jsem tu ovšem za ty tři čtvrtě hodiny viděl a vyslechl dost, abych nabyl přesvědčení, že kdyby se vztahy s Malevilem pokazily, mnoho zastánců by Fulbertův režim nenašel.
„Můžeš se domyslet,“ pokračuje Marcel, „že mi farnostní rada povolení k odchodu nikdy nedá. Švec je řemeslník až moc potřebný. Obzvlášť teď!“
„Fulbert a jeho dekrety ať nám vlezou na záda!“ vybafnu. „Pojď, Marceli, pomůžem ti přestěhovat věci a vezmeme tě s sebou!“