Potřese smutně hlavou.
„Ba ne. Povím ti, jaký je pravý důvod. Nechci zdejší lidi nechat na holičkách. Ano, já vím, moc kuráže zrovna nemají. Ale kdybych tu nebyl, vypadalo by to ještě hůř. My s Pimontem to panstvo přece jen držíme trochu na uzdě. A nenechám tu přece Pimonta samotného. To by bylo ode mě svinstvo.“
„Ale chceš-li vzít s sebou Catie a Evelynu,“ dodá po chvilce, „nic proti tomu. Fulbert stejné v poslední době Catie otravuje, aby mu šla na zámek vést domácnost. Je ti to jasné! Nemluvě o tom, že se kolem ní motá taky Armand.“
Vytrhnu palce z Evelyniných rukou, otočím ji o sto osmdesát stupňů a uchopím za ramena.
„Umíš držet jazyk za zuby, Evelyno?“
„Umím.“
„Tak dávej pozor, uděláš všechno, co ti Catie řekne, ale nikomu ani slovíčko, rozumíš?“
„Ano,“ řekne s vážností novomanželky pronášející manželský slib.
Pohled na její obrovské, temnými kruhy ještě zvětšené modré oči, které se na mne slavnostně upírají, mě baví i dojímá. Pečlivě jí přidržím paže, aby se na mne nemohla zase pověsit, sehnu se a políbím ji na obě tváře.
„Spoléhám na tebe,“ řeknu a vstanu.
V tu chvíli k nám dolehne z ulice jakýsi halas, pak někdo utíká po chodníku, ve dveřích jídelničky se objeví zadýchaná Catie a vykřikne na mne: „Pojďte honem! Armand se chce prát s Colinem!“
V tu ránu je pryč. Spěchám honem ven, ale vida, že Marcel vykročil za mnou, na prahu se otočím.
„Když tady hodláš zůstat,“ řeknu v nářečí, „bude líp se do věci nemíchat. Ohlídej radši malou, ať se nám neplete pod nohy.“
U vozu spatřím Armanda v postavení, které pro něj nevěstí nic dobrého. Huláká jak na lesy. Jacquet s Tomášem mu svírají obě paže (Tomáš mu ruku navíc zkroutil). Před ním stojí Colin rudý jako krocánek a mává mu nad hlavou kusem olověné trubky.
„No ne, copak se tu děje,“ řeknu co nejmírumilovnějším tónem.
Postavím se zády ke Colinovi, mezi něj a Armanda.
„Počkejte, vy dva, pusťte Armandovi ruce! Ať nám poví, oč jde.“
Tomáš a Jacquet ochotné poslechnou, v podstatě jsou mému zásahu docela rádi, protože se octli v poněkud prekérní situaci: drží Armanda už chvíli, a Colin pořád ne a ne se rozhodnout ho praštit.
„To on, tvůj kamarád,“ řekne Armand, kterému se taky velice ulevilo, a ukáže na Colina. „Urazil mě.“
Prohlížím si ho. Od té doby, co jsme se neviděli, pěkně ztloustl. To se věru nikomu jinému v La Roque nepovedlo. Chlap jako hora, ještě větší než Peyssou. Široká ramena a mohutná šíje prozrazují značnou sílu. Míval ještě před výbuchem takovou pověst, že stačilo, aby přišel na tancovačku, a sál byl v cuku letu prázdný.
Nakonec si tím věčným vyháněním lidí z tancovaček odradil i děvčata. Přestože měl na zámku pevný plat, zdarma bydlení, otop i světlo, žádná ho za muže nechtěla. Zůstal bez manželky, v městečku na něj zbyly jen staré škatule a utahané rachotiny, a tak zakysl ještě víc. Pravda, přitažlivý zrovna není: bledé oči, obočí a řasy úplně bílé, rozpláclý nos, vystouplá brada, trudovitá pokožka. To by ovšem ještě nebyl kámen úrazu. I ten největší šereda nevěstu vždycky najde. Na Armandovi však kromě surovosti odpuzuje, že mu narostly ruce dozadu. Nejraději by jen pouštěl hrůzu. Lidé mu mají za zlé, že se tváří jako šafář nebo hajný, a přitom není jedno ani druhé. A nejvíc se všem zprotivil, že začal dokonce chodit v jakési rádoby vojenské uniformě: na hlavě starou vojenskou loďku, černé semišové sako se zlatými knoflíky, černé rajtky, holínky. A samozřejmě pušku. Na tu nezapomeňme. Pušku i v době hájení.
„Že tě urazil?“ podivím se. „Copak ti řekl?“
„Řekclass="underline" ,Běž do paďous’,“ žaluje roztrpčeně Armand „,Běž do paďous i se svým dekretem’.“
Udělám čelem vzad, obrácený zády k Armandovi mrknu na Colina a zeptám se: „Řekl jsi to?“
„Ano,“ potvrdí Colin, dosud rudý v tváři. „Řekl a…“
Nenechám ho domluvit.
„Že ti není hanba, ty jeden nevychovanče!“ obořím se na něj v nářečí. „Okamžitě to odvolej, přece jsme sem nepřišli, abychom se k lidem chovali hrubě.“
„No dobrá, odvolávám,“ řekl Colin, pochopiv konečně mou hru. „Jenže on mi zase řekl,prdelko’,“ dodá.
„Řekl jsi to?“ otočím se s přísnou tváří zpátky k Armandovi.
„Naštval mě,“ řekne Armand.
„No, počkej, počkej, to je trochu silné kafe!,Prdelko’ je mnohem horší než,běž do paďous’. Nemluvě o tom, že jsme tu hosty zdejšího faráře. To zas odsud až posud, Armande. Dovezeme vám krávu, půlku telete, dva pecny chleba a kilo másla, a ty nám nadáváš,prdelků’!“
„,Prdelko’ jsem řekl jemu,“ brání se Armand.
„Nám nebo jemu, to je jedno. Nic naplat, Armande, on to odvolal, ty musíš taky.“
„Když ti to udělá radost,“ řekne Armand, ale jen velice nerad.
„Výborně!“ skočím mu hned do řeči, protože cítím, že bude asi moudřejší nechtít na něm přespříliš. „To bychom měli! Když jste se teď usmířili, můžeme si v klidu povědět, oč vlastně běží. Mluvilo se o nějakém dekretu, co to má být?“
Než mi to Armand vysvětlí, mám zatím čas připravit si odpověď.
„A tys pochopitelně chtěl prosadit,“ obrátím se k němu, když domluví, „aby se dekret tvého faráře dodržoval. Bránil jsi Colinovi vystěhovat věci z krámu, protože podle dekretu patří teď jeho krám farnosti.“
„Ano, tak,“ přisvědčí Armand.
„No, v tom jsi měl, hochu, pravdu,“ řeknu. „Konal jsi svou povinnost.“
Armand na mne udiveně a trochu nedůvěřivě zírá, bílé řasy nad bledýma očima mu pomrkávají.
„Jenže, víš, Armande,“ pokračuji, „má to háček. My jsme na Malevilu taky vydali jeden dekret. A podle toho dekretu všechen bývalý majetek malevilských obyvatel, ať je kdekoli, patří teď hradu. Čili Colinův zdejší krám je nyní vlastnictvím Malevilu. Nechceš, doufám, říct, že ne,“ obrátím se přísně na Colina.
„Ne, to nechci,“ řekne Colin.
„Podle mého názoru,“ hovořím dál, „jde o zvláštní případ. Dekret tvého faráře se na něj nevztahuje, protože Colin nebydlí v La Roque, ale na Malevilu.“
„Může být,“ odsekne Armand arogantně, „ale rozhodnout o tom musí pan farář, ne já.“
„No dobrá,“ řeknu a vezmu ho za paži, abych mu umožnil elegantnější odchod, „jdi tedy za Fulbertem, vysvětli mu, co jsem ti říkal, a taky mu pověz, že jsme tady a je už dost hodin.
„Vy zatím nakládejte dál,“ dodám přes rameno, „dokud nedostanete nový příkaz. Nechci se chlubit, Armande,“ pokračuji důvěrným tónem, jakmile poodejdeme několik kroků, „ale dá se říct, že jsem tě dostal z pěkné šlamastiky. Jsou to hoši jak břitva a nejostřejší je malý Colin, děkuj zázraku, že ti nerozrazil lebku, ani ne tak kvůli nadávce, ale kvůli zdrobnělině. Narážku na svou malou postavu nikomu neodpustí. A vůbec, Armande,“ prohlásím a pevně mu stisknu paži, „přece si La Roque a Malevil nevyhlásí válku pro hromadu starého železa, které už stejně nikoho nevytrhne. Kdyby snad Fulbert nechtěl uznat právo Malevilu na Colinův krám a situace se natolik přiostřila, že by se začalo střílet, bylo by hloupé nechat se pro něco takového zabít, ne? A vezmi vás samotné, kdybyste vzali na zámku pušky a rozdali je zdejším lidem, není tak docela jisté, že by je obrátili zrovna proti nám.“
„Nechápu, jak jsi na tohle přišel,“ řekne Armand, zastaví se a pohlédne na mne, strachem a hněvem bílý jak stěna.
„Ale jen se, hochu, kolem sebe rozhlédni. Křičeli jste na sebe dost hlasitě, že? No, a podívej se! Jen se podívej! Ulice jak vymetená!“ Usměji se. „Nedá se říct, že by ti zdejší lidi zrovna pospíchali na pomoc, když tě moji tři hoši trošku zmáčkli.“