„Rozumíte,“ hovoří dál zvučným, zřetelným hlasem, „já jsem taky katolička.“ (Má paže se octne potřetí v kleštích.) „Ale duchovních podobného druhu jsem v životě mnoho nepotkala. A co si myslet o pasivitě našich spoluobčanů? Nechají si líbit prostě všecko! Člověk by skoro řekl, že je někdo připravil o atributy mužství!“
Zato ona, třebaže slabého pohlaví, pobrala z mužnosti svůj díl. Stojí si tu s vyzývavým klidem v těch svých kalhotách, hranatou bradu vystrčenou z roláku, v modrých očích jiskry. A na hlavní ulici městečka pěkné hlasité a od plic kritizuje místní mocipány.
„Až na Marcela,“ řekne. „To je aspoň chlap!“
Jestlipak taky Marcelovi ohmatává bicepsy? Klidně by mohla. Měla by co. Marcel zůstal i po šedesátce samý sval a leckterá žena – nejen svobodná – se o něj ještě ráda otře.
„Já, pane Comte,“ pokračuje hlasem tribuna, „já říkám výborně. Výborně, že jste okamžitě rozdělili potraviny,“ (paže v kleštích) „byla to pro nás jediná šance, jak se dostat každý k svému podílu. A taky výborně, že jste zpražil místního esesmana“ (další stisk). „Nebyla jsem ještě vzhůru, jinak bych vás byla podpořila.“
Pojednou se ke mně skloní. Ano, skloní, připadám si totiž vedle ní o dobré tři nebo čtyři centimetry menší. Řekne mi do ucha:
„Kdybyste snad chtěl jednoho dne proti tomu tatrmanovi něco podniknout, pane Comte, pomohu vám.“
Pronesla své „pomohu vám“ sice tiše, ale velmi energicky. Narovná se a zjistí, že má Fabrelâtra málem za zády. Pustí mou paži, zprudka se otočí a vrazí do něho ramenem, až ta dlouhá svíčka zavrávorá.
„Z cesty! Z cesty!“ vykřikne Judita a oběma rukama se rozežene. „Přece máme, k čertu, v La Roque místa dost!“
„Promiňte, paní,“ hlesne Fabrelâtre.
Ani na něj nepohlédne. Podá mi širokou pravici, já ji stisknu a rozloučím se s ní. Biceps mám rozbolavělý, ale jsem rád, že jsem tuhle spojenkyni objevil.
Dojdu k vozu. Nakládání proběhlo velice rychle a už končí. Kra sezobal drobky rovnou Lanouaillovi pod nohama a teď se prochází s výrazem učence po širokém Goliášově hřbetě. Jakmile se přiblížím, přívětivé zakráká, sletí mi na rameno a začne se mnou laškovat. Tomáš mě odvede stranou. Tvář má zrudlou, napjatou a oči mu bez ustání zalétají k ševcovské dílně.
„Co se děje?“ zeptá se. „Proč od nás Catie odešla?“
To jeho „od nás“ je mimochodem roztomilé.
„Evelyna má astmatický záchvat, zůstala u ní.“
„Je to nutné?“
„Jistěže to je nutné!“ řeknu s pohoršeným údivem. „Astmatický záchvat je značně bolestivá záležitost. Nemocný někoho potřebuje, aby ho povzbudil.“
Rozpačité sklopí oči, pak je však najednou zvedne, chvilku zřejmě sbírá odvahu a nakonec řekne bezbarvým hlasem:
„Poslyš, měl bys něco proti tomu, kdyby se Catie nastěhovala za sestrou a babičkou na Malevil?“
Tohle „za sestrou a babičkou“ je ještě hezčí než předchozí „od nás“.
„To bych věru měl,“ odvětím vážně.
„A co?“
„To, že Fulbert zakázal, aby se kdokoli z La Roque odstěhoval, a odejít by jí určitě nedovolil. Někdo by ji musel leda unést.“
„No a?“ řekne a hlas se mu třese.
„Jaképak no a? Chceš snad kvůli nějakému děvčeti riskovat roztržku s Fulbertem?“
„Tak daleko by to snad nedošlo.“
„Ale došlo! Ty totiž nevíš, že Fulbert po tom děvčeti jede. Chtěl, aby mu šla dělat na zámek služku.“
Tomáš zbledne.
„Tím spíš.“
„Tím spíš co?“
„Musí od toho individua pryč.“
„No počkej, Tomáši, ty jsi ale dobrý, vždyť ses Catie ani nezeptal. Třeba se jí Fulbert líbí.“
„Určitě ne.“
„A v podstatě o tom děvčeti nic nevíme. Poznali jsme ji sotva před hodinou.“
„Je skvělá.“
„Myslíš morálně?“
„Samozřejmě.“
„Aha, to je tedy jiná, když jsi o tom přesvědčený. Na tvou objektivnost jsem vždycky spoléhal.“
Slovo „objektivnost“ schválné zdůrazním. Zbytečná námaha. Humor Tomášovi nic neříká ani normálně. Natož teď.
„Tak ano?“ řekne úzkostně. „Vezmeme ji s sebou?“
Pohlédnu na něj tentokrát doopravdy vážně.
„Jednu věc mi slíbíš, Tomáši. Že v té věci sám nic nepodnikneš.“
Zaváhá, ale něco v mém tónu a očích ho zřejmě přiměje k zamyšlení, protože řekne:
„Slibuju.“
Udělám čelem vzad, odeženu havrana, který už mě začal na rameni příliš tížit, a pustím se vzhůru hlavní ulicí. Velká tmavozelená vrata na jejím konci se pravé otevřela a současně všechen hovor utichl, jako když utne.
První vyjde přes práh Armand, v narvané držce nerudný a nepřístupný výraz. Za ním se objeví jakási mně neznámá podivuhodná figura, v níž podle Marcelova popisu rozpoznám Gazela. A nakonec Fulbert.
Herec je to dobrý. Nestačí mu prostě přijít. Musí to být vstup jak na divadle. Nechá Gazela, aby za ním zavřel vrata, nepohnutě stane a otcovským pohledem zvolna putuje po hloučku. Má na sobě zase svůj tmavošedý oblek, košili, kterou jsem mu „postoupil“, šedou pletenou kravatu a na krku kříž, jehož spodní konec svírá mezi palcem a ukazováčkem levice, jako by z něho čerpal inspiraci. Na přilbě černých vlasů se mu leskne slunce, maska askety prosvícená krásnýma šilhavýma očima nabyla v slunečních paprscích ještě ostřejších rysů. Prsa Fulbert nijak nevypíná, dokonce naopak, drží tělo v poměru k hlavě spíš poněkud zpátky, aby ukázal, jak malou váhu mu přikládá. Oči upřené na své stádo, tváří se jako laskavý, trpělivý pastýř hotový k mučednické oběti.
Sotva spatří, jak si k němu razím hloučkem cestu, probere se z nehybnosti, vztáhne ruce a s radostným, bratrským výrazem v tváři mi vykročí vstříc.
„Vítej v La Roque, Emanueli,“ řekne svým krásným hlubokým hlasem, chopí se pravičkou mé ruky a ještě ji levicí přikryje, jako by uzamykal poklad. „Nesmírně mne těší, že tě zase vidím! Samozřejmě že tu není žádný problém,“ pokračuje, pouštěje s jistým politováním mé prsty z uvěznění. „Colin není z městečka, zdejší dekrety se na něj nevztahují. Může si svůj obchod klidně vystěhovat.“
Pronesl to hodně rychle a jaksi jen mimochodem, jako by celá věc byla od začátku samozřejmá.
„A tady máme naši kravičku,“ naváže okouzlujícím tónem, přičemž se otočí ke krávě a pozvedne ruce, jako by jí hodlal požehnat. „Není-liž to zázrak, že dobrý Pánbůh stvořil živočicha, v jehož útrobách se seno a tráva proměňují v mléko? Jakpak se jmenuje?“
„Černá.“
„Černá, ale mléko nám dá bílé,“ zasměje se zdrženlivě jako správný duchovní, ale přidají se k němu jenom Fabrelâtre s Gazelem. „Ale vida, tady jsou i tvoji přátelé! Dobrý den, Coline. Dobrý den, Tomáši. Dobrý den, Jacquete,“ pozdraví je dobrotivě, ale tím, že k nim nepřistoupí ani jim nestiskne ruku, dá současně najevo, že podle něho je mezi pánem a jeho druhy přece jen určitý rozdíl. Miette a Falvince jen lehce pokyne a obrátí své černé, samou dobrotou až zvlhlé oči zpátky ke mně. „Už také vím, že jsi nám přivezl krásné dárky, Emanueli. Chleba, maso, máslo!“
Při každém zvolání současné vznese paže do vzduchu.
„Ty dva pecny a máslo byly dárky,“ prohlásím co nejzřetelněji. „Ale maso ne. Pojď se podívat, Fulberte.“
Vykročím první a dovedu ho k řeznictví.
„Není to, jak vidíš, maličkost. Půlka telete. Řekl jsem Lanouaillovi, aby s porcováním nečekal, bude patrně horko a ledničky nemáme.“