„Jak jsem říkal,“ pokračuji po chvilce, „chleba a máslo jsme přivezli darem. Ale tele ne. Oplátkou za tele očekává Malevil od městečka cukr a mýdlo.“
Nejméně tři věci nejdou v mé řeči Fulbertovi pod nos: oslovuji ho na jeho panství Fulbert. Z rozsekaného telete už nikdo neudělá celistvou půlku. A chci na něm zboží z koloniálu. Neprozradí však svou nespokojenost ani mrknutím. Rozplývá se nad telecím:
„Bude to naše první čerstvé maso od té doby, co spadla bomba,“ prohlásí svým krásným barytonem a melancholicky přejede očima po mně, po mých kamarádech a po lidech z městečka, z nichž dosud nikdo neotevřel ústa. „Mám z toho radost kvůli nám všem. Mně samotnému, jak víš, stačí málo. Když je člověk v takovém stavu jako já, vlastně už jednou nohou v hrobě, domyslíš se, že už toho mnoho nepozře. Na druhou stranu ovšem, dokud ještě chodím mezi živými, cítím se povinován nést odpovědnost za zdejší chudičké zásoby na svých bedrech, a tak mě omluv, projevím-li vůči tobě určité skrblictví.“
„Dary jsou dary,“ řeknu chladné. „Ale směna je směna. Má-li výměnný obchod mezí Malevilem a La Roque pokračovat, nesmí být protihodnota směšná. Chci-li za půlku telete deset kilo cukru a patnáct balíčků něčeho na praní, nezdá se mi, že bych žádal příliš.“
„Uvidíme, Emanueli,“ zaševelí Fulbert sladce. „Nevím, kolik cukru nám ještě zbývá“ (neujde mi, jakým zdrcujícím pohledem přejel Gazela, který už otvíral pusu), „ale uděláme i nemožné, abychom tě uspokojili. Alespoň jakž takž. Jistě už jsi zjistil, že zde žijeme v absolutní chudobě. Naprosto jinak než vy na Malevilu, kde máte všeho hojnost“ (a rozhlédne se přitom po svých farnících, jako by říkaclass="underline" „Však si rozumíme!“). „Musíš nám prominout, Emanueli, ale nemůžeme vás pozvat ani na oběd.“
„Nevadí,“ řeknu, „stejně jsem počítal, že převezmu koně, pušky a to zboží, a hned zase vyrazíme zpátky. Ale ne, hned vlastně ne. Chvilku budu ještě potřebovat, abych klisny před odjezdem trochu rozhýbal.“
Povím mu o svém záměru projet je na esplanádě. „Ale to je výtečné!“ prohlásí Fulbert, okamžité zlákán možností zahrát si lacino na kavalíra. „Máme ve farnosti bohužel tak málo příležitosti k rozptýlení! Tvé jezdecké číslo jen uvítáme, Emanueli, obzvlášť nebude-li pro tebe příliš nebezpečné. Nu, pojďme tedy,“ vyzve své ovečky vznešeně rozmáchlým gestem obou paží. „Když tolik spěcháš, neztrácejme čas. Ale nevidím tu Catie,“ dodá, zatímco Gazel s Armandem na jeho pokyn už otevřeli křídla vrat dokořán a Laročané vcházejí do zámecké aleje. Poněkud ožili, ale pořád se ještě nikdo neodváží hlasitěji promluvit.
„Před chvílí někdo povídal, že prý Evelyna dostala astmatický záchvat a Catie zůstala u ní,“ řeknu.
Aby tady dlouho neotálel, honem zamířím do aleje.
Koně si chci nechat na konec jako pochoutku, a požádám tedy Fulberta nejprve o pušky, náboje, cukr a mýdlo. Předá svému vikáři svazek klíčů, cosi mu šeptne do ucha a svěří mě do jeho péče. Jacquet a Colin se dvěma velkými pytli jdou se mnou.
Nevím, který z oné proslulé dvojice amerických komiků, tvořené jedním tlustým a druhým hubeným, je Laurel a který Hardy, ale je fakt, že Gazel jako by z oka vypadl tomu drobnějšímu. Týž dlouhý krk, hubená tvář, špičatá brada, vyvalené oči, přihlouplý výraz. Prošedivělé vlasy nemá však na rozdíl od svého dvojníka rozježené, nýbrž pečlivě učesané, dokonce nakulmované do kudrlinek, jaké kdysi zdobívaly kštice mých sester. Ramena má úzká, pas štíhlý, široké boky a zahalen je do bílého ošetřovatelského pláště bez jediné poskvrnky, nepřepásaného však na břiše, jak by to udělal muž, nýbrž o kus výš. Hlas nemá mužský ani ženský: něco uprostřed.
Jdu vedle něho nekonečnou, mramorem vydlážděnou zámeckou chodbou.
„Tak jsem něco slyšel, Gazeli,“ řeknu, „že tě Fulbert hodlá vysvětit na kněze.“
„Ne, to vlastně ne,“ odvětí svým nedefinovatelným hlasem. „Pan farář má v úmyslu nechat o tom hlasovat zdejší obec věřících.“
,A poslat tě na Malevil?“
„Budete-li mě chtít,“ řekne pokorným tónem, který kupodivu nezní vůbec falešně.
„Nic proti tobě nemáme, Gazeli. Přijde ti ovšem asi zatěžko rozloučit se se zámkem a domkem v městečku.“
„To ano,“ přitaká Gazel s překvapivou upřímností. „Hlavně s domkem.“
„No vidíš,“ řeknu. „Nebudeš muset. V neděli večer mě věřící na Malevilu jednohlasně zvolili za tamějšího abbého.“
Slyším, jak se za mnou někdo tiše zasmál, nejspíš Colin, ale neotočím se. Gazel se však zastaví a upře na mne vyvalené oči. Jak jsou vystouplé a navíc mají obočí neobvykle vzdálená od víček, vypadají, jako by se pořád divily. Právě tenhle rys dodává Gazelovi onen přihlouplý výraz. Mimochodem klamný, protože hlupák to není. Také jsem si všiml po straně jeho dlouhého krku jakési zduřeliny. Nejspíš počátek volete, což je překvapující, protože v našem kraji jím bývají postihovány hlavně staré ženy. Ale už to tak bude, ani jedna žláza mu, chudákovi, zřejmě nefunguje normálně,
„Už jste to pověděl panu faráři?“ zeptá se Gazel svým tenkým hláskem.
„Neměl jsem zatím příležitost.“
„Panu faráři to bude totiž velice proti mysli,“ řekne a znovu vykročí po mém boku chodbou.
Což podle mého jinými slovy znamená, že jemu to není proti mysli ani trochu. Představa, že by měl opustit La Roque a nemohl už denně cídit dům, i bez toho čistý jako sklo, ho zřejmě doslova děsí. V jádru není ten Gazel nesympatický. Tichý maniak, zbožňující svého faráře a snící o tom, jak se svými rozkošnými kudrnami, běloskvoucím pláštěm a důkladně vypranou dušičkou vstoupí jednoho dne neposkvrněn do ráje a tam se rovnou cestou vrhne do klína Panence Marii. Neškodný. Ale ba ne, možná přece ne. Jestliže uznal za svého pána člověka, jako je Fulbert, a zavírá oči před nespravedlností, docela neškodný nebude.
Odemkne dveře do sklepa, zamčené na dva západy. Sem tedy Fulbert snesl poklady vyrvané městečku metodou přesvědčování. Sklep je rozdělen na dvě části. Do první, kde právě stojíme, uložili zásoby, jež nejsou k snědku. Do druhého sklepa, za dveře opatřené mohutným visacím zámkem, věci z koloniálu, uzenářské zboží, víno. Tam mě ale Gazel nepustí. Něco málo jen letmo zahlédnu, když vchází dovnitř a když se pak vrací.
V prvním sklepě jsou ve stojanu vyrovnány pušky a u něho na dlouhé poličce leží pečlivě roztříděné náboje.
„Prosím,“ vyzve mě Gazel svým neurčitelným hlasem, „vyber si.“
Užasnu, odkud se vzala ta velkomyslnost. Hned však pochopím, že mám co vděčit Fulbertově i Gazelově nevědomosti. Neprozradím údiv ani mrknutím a pohlédnu na Colina, aby se snad nepodřekl. Napočítám jedenáct pušek, většinou venkovských loveckých, ale mezi nimi, jako plnokrevník mezi sprostými herkami, se leskne nádherná springfieldka, kterou si Lormiaux nejspíš koupil, aby se s ní blýskl při nějakém luxusním safari. Je to drahá zbraň, schopná zastřelit buvola na dálku sto padesáti metrů (za pomoci dvou tří dobrých střelců, kteří odněkud z úkrytu nešikovného klienta podpoří). Nesáhnu po ní hned, ověřím si nejdřív munici. Odpovídající kalibr tu je, a ve značném množství. Další dvě zbraně vyberu rychle: dvaadvacítku s dlouhou hlavní a puškohledem, patrné bývalý majetek Lormiauxova syna, a za třetí tu nejlepší dvouhlavňovku. Nábojů je pro obě dvě také dostatek. Uložíme do pytle nejdřív střelivo, pak všechny tři pušky, a Jacquet ho na můj příkaz dobře zaváže, aby se během převozu jedna o druhou netloukly. Gazel pak vezme druhý pytel, poprosí nás, abychom zůstali, kde jsme – to je prostě zásada, řekne omluvně – zmizí ve sklepe s potravinami a po nějaké chvíli se s naplněným pytlem vrátí.