Vydám se do stáje, tam však dojde k menšímu zádrheli s Armandem. Ani jedna z obou klisen – o jejich typických vlastnostech se zmíním později – si, jak vidím, od výbuchu mnoho neužila. Je jim málem vidět žebra a navíc jsou špinavé; nezbývá mi než popadnout hřeblo a kartáč, protože na tak znečištěná zvířata sednout nehodlám. Armand bledým okem přihlíží, přilepený na mne jako štěnice, ale nehne prstem. Ozve se, až když vidí, že jdu pro sedla, dvě si vyberu a jedno po druhém je zavěsím na přepážku mezi boxy.
„Co chceš s těmi sedly dělat?“ spustí zhurta.
„Osedlat kobyly, samozřejmě.“
„I kdepak,“ řekne. „To tedy ne! Mám přikázáno dát ti kobyly, ale sedla ne. Nebo je sem vrátíš, až koně projedeš.“
„A jak myslíš, že mám s nimi dojet na Malevil? Bez sedel? Na takových koních?“
„To je mi jedno. Měl sis výstroj dovézt.“
„Na Malevilu mám sedla pro koně, kteří mi zbyli. Pro tyhle ne.“
„Co je mi do toho?“
„Měj rozum, Armande, tímhle přece městečko o nic nezkrátím. Tři sedla pro vaše tři valachy vám tady zůstanou.“
„A co až se opotřebují? Čím je nahradíme? A ke všemu sis nevybral ta nejhorší. Sedla od Hermèse, byl jsem pro ně se, starým Lormiauxem až v Paříži! Každé za dva tácy. Věděl jsi, kam sáhnout! Ty máš, pane, oko! Ale já taky!“
Neodpovím. Dám se znovu do hřebelcování jedné z klisen. Brát si takhle k srdci zájmy pána, ať už je to Lormiaux nebo Fulbert, to se Armandovi nepodobá. Copak že se najednou tak staví na zadní? Maličká pomsta za Colinův krám?
„Nechápu, proč se tak cukáš,“ řeknu po chvilce. „Fulbert ti na sedla kašle.“
„To vím taky,“ odpoví. „Fulberta zajímá, jen z čeho kouká žvanec. Kdybych mu ale řekclass="underline" pozor, sedla ne, každé stojí dvě tisícovky, můžeš si být jistý, že je nedostaneš. Rozhodně ne za pět prstů.“
Z jeho slov jsou mi patrné dvě věci. Jednak že se mě tak trošku pokouší vydírat. A jednak, že si svého faráře absolutně neváží. Dalo by se z toho usuzovat, že se ti dva lumpové spolu vskrytu dělí o moc, kdežto Gazel s Fabrelâtrem jim jen zpovzdálí přizvukují, aniž mají do čeho co mluvit.
„Počkej, Armande,“ řeknu a s hřeblem v jedné a kartáčem v druhé ruce se narovnám. „Přece s tím na Fulberta nepůjdeš.“
„Byl bych sám proti sobě.“
„Nemáš na tom zájem.“
„Ale nemám taky zájem neudělat to.“
A jsme u toho. Trochu se na něj pousměju, jako že jsem pochopil a jsem ochotný něco obětovat. Ale hned to z něho nevyleze. Začnu se znovu rozhánět kartáčem. Naše dlouhé dohadování kobyle prospělo. Je běloučká, že by mohla soupeřit s Gazelovým pláštěm.
Armand, opřen oběma lokty o přepážku, na mne hledí, bílé řasy nad bledýma očima mu pomrkávají.
„Hezká věcička, ten tvůj zlatý pečetní prsten,“ vyjde z něho konečně.
„Chceš si ho zkusit?“
Stáhnu prsten z prsteníku a podám mu ho. Labužnicky našpulí rty, začne si ho zkoušet a nakonec se mu povede navléci ho na malík. Položí pak ruku na okraj přepážky a pohrouží se v obdivné zadumání. Rázem vrátím hřeblo a kartáč na místo a začnu sedlat kobyly. Nepadne mezi námi jediné slovo.
Obě klisny jsem kdysi koupil od jednoho kaskadéra, který musel pověsit řemeslo na hřebík. Jedna se jmenovala Morgana, druhá Meluzína. Ne že bych jejich jména považoval zrovna za šťastná, ale uznávám, že na plakátech dělala jistě dojem. Obě mají srst jak padlý sníh, dlouhý ocas a bohatou hřívu.
Lormiaux je u mne viděl, když kupoval své tři angloarabské valachy, a nedal si vzít, že mu je musím prodat. Marně jsem namítal, že jsou to zvířata pro cirkus nebo do filmu, čili nebezpečná pro každého, kdo nezná jejich řeč. Postavil si zkrátka hlavu, a jaký už byl arogantní křupan, položil mi nůž na krk. Buď všech pět, nebo nic. Tak jsem mu je nechal. Ne ovšem doslovně, vysolil za ně slušnou cenu.
Čekal jsem, že ho brzo omrzí chovat ve stáji zvířata, na která se neodváží sednout. Ale kdepak. Vychloubal se jimi. V létě v šestasedmdesátém dvakrát požádal Birgittu, aby je před jeho hosty projela. Jedno vystoupení dvě stě franků. Pravda, jízdy se neobešly bez pádů. Birgitta však nebyla vůči penězům lhostejná a za takový honorář by byla ochotně padala každé odpoledne.
Když jsem přivedl Morganu na esplanádu a Armand za mnou Meluzínu, lidé z městečka už spořádaně čekali na zámecké terase. Zašel jsem blíž k nim a upozornil je, že kdybych spadl, nemají se hýbat z místa ani křičet. Mohl jsem si to odpustit. Měli mě tu dnes místo televize a zaujali už předem blažený postoj pasivních diváků. Když jsem viděl dětinskou radost, jež čišela z jejich vyhublých tváří, a kradmé pohledy, jež neustále vrhali po Fulbertovi, jako by se cítili provinilí, že se chtějí pobavit, svíralo se mi až srdce.
Požár v den výbuchu trávník na esplanádě sežehl, ale nezničil. Provedl jsem po něm Morganu jako po rohoži dvakrát dokola, abych si očima i nohama ověřil, nakolik je terén pevný. Docela ušel, půda deštěm změkla, ale nerozmočila se. Vyhoupl jsem se do sedla, dvě objížďky vykonal krokem a třetí s řadou různých obratů, abych se ujistil, že Morgana z drezúry nic nezapomněla. Když jsem vyjížděl počtvrté, dal jsem jí znamení, vlastně spíš několik znamení, že přijde její číslo. Sevřel jsem jí nohama boky, obě otěže vzal do levice a pak naráz stisk zesílil a zároveň vyrazil pravou rukou nahoru a vpřed: klisna okamžitě přešla v divokou řadu beraních skoků působících na diváka dojmem, že mě chce vyhodit ze sedla. Ve skutečnosti jen poslouchala mé pokyny. Vytřásla mě pořádné, žádné nebezpečí mi však nehrozilo. Ani ve chvílích, kdy jsem zoufale máchal pravicí ve vzduchu, jako by mě stálo nevím kolik úsilí udržet se divokému koni na hřbetě.
Předvedl jsem sérii beraních skoků třikrát, mezi tím vždycky s přechodem do klidu, a po poslední objížďce krokem jsem seskočil.
Fulbert, opřený v první řadě mezi Fabrelâtrem a Gazelem o kamenné zábradlí, na mne s dobrotivým výrazem zavolal krátké „výborně!“ a dlaněmi naznačil, jako že tleská. V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Jeho projev se úplně ztratil v bouři nadšení. Laročané se roztleskali jako diví a pokračovali ještě dlouho potom, kdy on se svou zdvořilostní opičárnou přestal. Upravoval jsem Meluzíně délku třmenů a schválně si dával načas, abych mohl Fulberta koutkem oka pozorovat. Zbledl, rty měl sevřené a v očích neklid. Čím déle aplaus trval – a vzhledem k mému kratičkému vystoupení trval doopravdy nesmírně dlouho, tím víc patrně nabýval Fulbert dojmu, že je namířen proti němu.
Vyskočil jsem do sedla. S Meluzínou běželo zas o něco jiného. Měla nacvičené číslo s padáním. Jaké to bylo výborné a krásné zvíře! A co peněz jistě vydělala svému kaskadérovi, když se během natáčení nějakého dobrodružného filmu hroutila k zemi pod nepřátelskými kulkami! Připravit ji vyžadovalo však nějakou chvíli. Aby mohla padnout bez nebezpečí, musela mít všechny svaly zahřáté. Když se mi zdála zajetá, vytáhl jsem nohy z třmenů, řemeny přehodil křížem před sedlo a pomocí uzlů zkrátil otěže, aby se do nich klisně při pádu nezapletly nohy. Pak jsem ji pobídl do cvalu. Hodlal jsem pád provést v ohybu před nejbližší parkovou cestou. Těsně před začátkem jsem trhl opratí doleva a vyklonil se vpravo. Trik neselhal, kobyla ztratila rovnováhu a jako sražená nepřátelskou střelbou padla k zemi. Přeletěl jsem jí přes šíji a i já se vzápětí válel na bitevním poli. Ozvalo se ohromené „Och!“ a vzápětí „Ach!“, když jsem se zvedl. Meluzína po celou tu dobu ležela na boku jako načisto mrtvá, dokonce i hlavu na zemi a zavřené oči. Přistoupil jsem k ní, sebral otěže a zamlaskaclass="underline" v tu ránu stála na nohou.