Předvedl jsem padání jen dvakrát. Podruhé skončilo poněkud tvrdě, řekl jsem si tedy, že ten čas už by Catie mohl stačit a zábava lidem také. Seskočil jsem a s trochou zlomyslnosti a špetkou pohrdavé výzvy v tváři podal otěže Armandovi. Přijal je, aby se neshodil. A protože už držel také Morganu, měl náhle obě ruce vyřazené z provozu.
Propuklo hotové šílenství. Síla ovací – dokonce bych řekl záměrná bouřlivost – ještě předčila aplaus po prvním čísle. A protože Armand byl pro tu chvíli očividně zneškodněn a sportovní nadšení nabízelo pohodlné alibi, Laročtí se rozběhli ze schodů na esplanádu, obstoupili mě a začali mi provolávat slávu. V směšném, opuštěném hloučku na terase zůstali jen Fulbert s Gazelem a Fabrelâtrem. Na esplanádě stál sice Armand, ten však měl plné ruce práce s kobylami poplašenými náhlým vpádem davu, a jak s nimi zápolil, točil se ke mně zády. A lidé povzbuzeni jeho nesnázemi začali nakonec místo pouhého tleskání skandovat mé jméno jako při plebiscitu. „Díky za příděly, Emanueli!“ volali dokonce někteří významně, ale opatrně, aby je neviděl Fulbert; stál bez hnutí a beze slova na terase, jeho pozorné oči však metaly blesky.
Zničehonic jsem si uvědomil, že celá situace zavání tak trochu vzpourou. Projela mnou myšlenka, že bych toho mohl využít a Fulberta na místě svrhnout, jenže Armand byl ozbrojen. Colin, jemuž jsem před jízdou svěřil svou pušku, se v tu chvíli zaujatě bavil s Agnès Pimontovou. Tomáš se momentálně propadl v zadumání. A Jacqueta nebylo nikde vidět. Řekl jsem si také – a myslím si to pořád, že něco takového nelze improvizovat. Vymanil jsem se ze shluku a zamířil k Fulbertovi.
Následován Gazelem a Fabrelâtrem, vyšel mi po schodech z terasy vstříc, propadlý a velitelský zrak upřený však na farníky místo na mne. Jak se k nim blížil, lidé shluklí ještě před vteřinou kolem mne a provolávající mi slávu ztichli a začali poodstupovat. Přejížděl očima z jednoho na druhého, aby stádo přivedl zas k pořádku, a mně jen chladně poblahopřál, aniž mi věnoval pohled. Ačkoli se mi hnusil, musím přiznat, že před jeho klidem a silou, jíž působil na druhé, jsem v duchu smekal. Doprovodil mě mlčky až k bráně, dál však ne. Jako by mu byla nepříjemná představa, že vykročit z ní ven, octl by se po mém odchodu mezi svými farníky sám.
Když se se mnou loučil, všechna jeho úlisnost byla tatam. Už se nerozplýval v sladkých slovech a k další návštěvě už mě taky nepozval. Sotva vyšel poslední Laročan a Colin vyvedl koně, zelená brána se zavřela a Fulbert s Gazelem, Fabrelâtrem a Armandem zůstali uvnitř. Patrně proto, aby farnostní rada okamžitě zasedla a poradila se, jak ovečky přivést zpátky k poslušnosti.
Z obavy, aby hřebec v přítomností obou kobyl nezačal na úzké ulici uprostřed davu vyvádět, vyjel Jacquet napřed a čekal na nás s vozem a Goliášem za městem. Když jsme vycházeli z jižní brány, všiml jsem si, že na zdi jedné z obou kulatých postranních vížek visí poštovní schránka. Po její krásné žluti a vůbec po jakékoli barvě nezbylo stopy, byla oprýskaná, zčernalá, zmizel i obrys nápisů.
„Vidíš to,“ řekl Marcel kráčející vedle mne, „zůstal u ní ještě klíček. Chudáka listonoše to spálilo na uhel zrovna ve chvíli, kdy chtěl vybrat poštu. Schránka byla určitě doruda rozžhavená, ale kov nakonec vydržel.“
Otočil klíčkem v zámku. Dvířka se dala zcela hladce otevřít i zavřít. Vzal jsem Marcela stranou a odvedl ho kousek po malejacké silnici.
„Vezmi si ten klíček a nech ho u sebe. Kdybych měl pro tebe nějaký vzkaz, někdo ti ho hodí do schránky.“
Přikývne. Hledím se sympatiemi na jeho inteligentní černé oči, na bradavicí, jež se mu zachvívá na špičce nosu, na jeho ramena, mohutná, a přesto neschopná uchránit ho před smutkem, který se do něho očividně začíná vkrádat. Pár minut s ním ještě hovořím. Vím, jak se bude cítit sám, až se bez Catie a Evelyny vrátí domů, před sebou neradostnou perspektivu příštích dnů, kdy se mu Fulbert bude mstít a zmenší mu porce. Nejsem však s to zcela sebrat myšlenky. V hlavě mi až příliš vězí Malevil, už se nemohu dočkat, abych byl zpátky. Bez jeho zdí kolem sebe se cítím zranitelný jako rak poustevníček zbavený ulity.
Bloudím za řeči očima po lidech stojících okolo nás, jsou tu bez výjimky všichni, kteří v La Roque přežili, dokonce i obě děcka, jedno Marie Lanouaillové, ženy mladého řezníka, druhé Agnès Pimontové; Miette všecka u vytržení přechází od jednoho k druhému, kdežto Falvinka, znavená vydatným klábosením po městečku, už se usadila na vůz k Jacquetovi, který má co dělat, aby udržel neklidného a řehtajícího Goliáše.
Tváře Laročanů v jasném poledním slunci svědčí o tom, jak jsou šťastni, že se dostali na několik minut ze svých dusných zdí. Ale přestože tu není Fabrelâtre, pozoruji, že si nikdo netroufá pronést sebemenší poznámku, ať už o larockém dobrotivém pastýři nebo rozdělení potravin či Armandově porážce. Jak se tak dívám, Fulbertovi se zřejmě povedlo cestou drobných uskoků a dobře vypočtených indiskrecí vyvolat mezi nimi ovzduší udavačství, nedůvěry a nejistoty. Dokonce si ani netroufají přiblížit se k Juditě, Marcelovi a Pimontovi, jako kdyby církevní moc dala ty tři do klatby. Ani kolem mne už se tak netlačí jako na esplanádě; Fulbertovo chladné rozloučení zřejmé stačilo, aby se styk se mnou stal nebezpečným. A až na ně za chvíli na všechny společně zavolám na shledanou – ono na shledanou, jemuž se Fulbert vůči mně tak pečlivé vyhnul, odpovědí mi jen očima a zpovzdálí, aniž se odváží zamávat či pronést jediné slovo. Je to jasné, přivádění zpátky k poslušnosti začalo. Laročané dobře cítí, že za ono spravedlivé rozdělení potravin budou muset Fulbertovi mnoho zaplatit. Tak tak, že můj chléb a máslo strávili, a už mi je mají skoro za zlé…
Jejich chování mě rozesmutňuje, ale vinu nepřičítám jim. Každé zotročení má v sobě určitou strašlivou logiku. Naslouchám Marcelovi – Marcelovi, který s nimi zůstal, aby je bránil, a s nímž se teď nikdo neodváží promluvit! Kromě Pimonta a Judity. Ta žena je hotový dar z nebes! Inspirátorský duch revoluce! Naše Johanka z Arcu – až na to, že není panna, jak výslovné zdůraznila, „aby nedošlo k omylu“. Marcelova posmutnělá tvář jí zřejmé neušla, protože najednou stojí vedle něho a už mu svírá biceps. A on, jak se zdá, si ho nechává demolovat se zřejmým potěšením, vděčně přitom bloudě černýma očima po rozložitých vikinských proporcích.
Pimonta patrně ostrakismus natolik nepostihl. Hovoří s jakýmisi dvěma muži, podle vzhledu asi rolníky. Hledám očima Agnès. Už ji mám. Colin svěřil Morganu zamlklému a znervóznělému Tomášovi, takže mu zbyla jen Meluzína, kterou sice drží se značným vypětím sil, ale přesto si ještě našel možnost, jak pokračovat s Agnès v nápadné živém rozhovoru načatém už v městečku. Bývali jsme kdysi sokové. Ustoupil sám od sebe a potom, jak praví Racine, „obrátil své srdce jinam“. Když jsem pak od Agnès upustil i já, nezbyl jí pojednou ze dvou nápadníků ani jeden. Mít sklon k zatrpklosti, měla věru důvod. Pozoruji, že je vůči Colinovi samá roztomilost, ani jí nevadí, že přitom musí všelijak uhýbat Meluzíně, čehož využívá Miette, aby se pomazlila s jejím děťátkem. Necítím však kupodivu ani trochu žárlivosti. Vzrušení, jež ve mně probudila, když jsem ji znovu spatřil, už vyprchalo.