Rozloučím se s Marcelem, přistoupím k Tomášovi a tiše mu řeknu:
„Pojedeš na Morganě.“
Zděšeně pohlédne nejprve na mne, potom na Morganu. „Zbláznil ses! Po tom, co jsem viděl!“
„Viděl jsi jen cirkusové číslo. Morgana je vtělená poslušnost.“ Několika slovy mu vysvětlím, jaká znamení jí nesmí dávat, a protože Goliáš už není k udržení, vezmu od Colina Meluzínu, naskočím do sedla a s Tomášem v patách ostatní o kus předjedu. U první zatáčky přejdu znovu do kroku, aby se snad Goliáš nerozběhl příliš rychle, kdyby ztratil kobyly z dohledu. V tu ránu je Tomáš po mém boku a obrátí ke mně beze slova tvář, jejíž nepohnutost je tatam.
„Tomáši!“
„Ano,“ odvětí s jakousi těžko zadržovanou dychtivostí.
„V příští zatáčce pobídneš Morganu do klusu a pojedeš napřed. Po pěti kilometrech uvidíš rozcestí s kamenným křížem. Tam na mě počkáš.“
„Zase tajnosti,“ řekne nakvašeně, ale nicméně pobídne Morganu lehce patou. Klisna okamžitě přejde do plavného klusu.
Něco mě napadne a ještě ho dohoním.
„Tomáši!“
„Ano.“ (Pořád tak nakvašeně, a aniž na mne pohlédne.)
„Kdybys snad uviděl něco, co by té překvapilo, pamatuj, že sedíš na Morganě. Nesmíš zvednout pravou ruku, nebo budeš na zemi, ani se nenaděješ.“
Užasle se na mne podívá, pak mu to dojde. Tvář se mu okamžité rozzáří, zapomene na strach z Morgany a cvalem vyrazí. Blázen! Po asfaltce! Kdyby to vzal aspoň po krajnici!
Přibrzdím Meluzínu. Goliáš padesát metrů za mnou začal právě sjíždět malý svah, nebylo by dobře, kdyby se po něm pustil moc rychle. Chvíle samoty mi docela vyhovuje, mohu se v myšlenkách vrátit k naší krátké návštěvě v La Roque. Sotva patnáct kilometrů od Malevilu, a úplné jiný svět. Jiný typ organizace. Celé dolní město, které nechránila od severu skála anebo jen špatně, leží v troskách. Tři čtvrtiny obyvatelstva smeteny ze světa. Z pospolitého života nezbyl ani stín, jak Marcel správné postřehl. Hlad, zahálka, tyranie. A ke všemu žádné bezpečí. Pevnost obehnaná poctivými hradbami, a přesto špatně chráněná. Dostatek zbraní, ale strach je rozdat. Nejbohatší pozemky z celého kantonu, jejich případná budoucí úroda bude však nespravedlivě rozdělena. Nešťastné vyhladovělé městečko, neschopné se sjednotit. Vyhlídky na přežití má tak jedna ku jedné.
Už se jeho obyvatel nebojím. Teď už vím, že je Fulbert proti mně nikdy nepošle. Bojím se však o ně, je mi jich líto. Jak se tak pohupuji v rytmu Meluzínina klusu, dospěji v tu chvíli k rozhodnutí, že jim v příštích týdnech a měsících budu hledět pomáhat, co mi síly stačí.
Pohled mi sklouzne k otěžím, zarazí se na ruce bez pečetního prstenu. Vytane mi scéna z boxu. Jaký je ten Armand pitomec! Dát mu obyčejný kamínek, byl by na tom stejně! Jako kdyby zlato dva měsíce po výbuchu mělo nějakou cenu! Ty časy jsou dávno pryč, nebo zní-li to tak lépe, ještě dlouho nepřijdou. Kdepak vzácný kov, vrátili jsme se do éry mnohem primitivnější: ke směnnému obchodu. Věk šperků a peněz leží ještě daleko, velice daleko před námi. Možná se ho dožijí naši vnuci. My ne.
Meluzína nastraží uši, klopýtne. A v příští zatáčce, padesát metrů před námi, se tyčí uprostřed silnice drobná postavička s vlasy ozářenými zezadu sluncem. Zůstanu s kobylou stát.
„Já věděla, že tě potkám,“ řekne Evelyna a bez obav jde k nám. Zdá se vedle mohutného koně maličká a křehká jako pápěrka. „Tamty dva jsem nechala plavat. Líbají se, to bys koukal! Jako bych pro ně byla vzduch!“
Dám se do smíchu a seskočím na zem.
„Tak pojď, pojedeme za nimi.“
Vysadím ji před sebe do sedla. Zabírá opravdu jen maličko místa.
„Chyť se oběma rukama hrušky.“
Vyhoupnu se na koně a přidržím si její drobné tělíčko mezi opratěmi. Dosahuje mi hlavou těsně pod bradu.
„Opři se mi o prsa.“
Pobídnu Meluzínu znovu do klusu, cítím však, že se Evelyna chvěje.
„V pořádku?“
„Trošku se bojím.“
„Opři se pořádně. Neseď jako pravítko. Musíš se uvolnit.“
„Moc se to hýbe.“
„Spadnout nemůžeš, dávám ti rukama záchranu.“
Poposednu, abych ji pevněji sevřel, a ujedu mlčky tak dvě stě tři sta metrů.
„Už je to lepší?“
„Ó ano,“ řekne změněným, rozechvělým hlasem, „je to nádhera! Jsem nevěsta hradního pána, veze si mě na zámek.“
Vymýšlí si, patrně aby potlačila strach. Jak ke mně za řečí otáčí hlavu, cítím na krku její dech.
„Měl bys dobýt La Roque a Courcejac,“ ozve se po chvilce.
„Jak dobýt?“
„Se zbraní v ruce.“
Výraz, který jí nejspíš utkvěl z poslední hodiny dějepisu. Poslední jednou provždy.
„A co by se tím změnilo?“ řeknu.
„Proklál bys Armanda a faráře mečem a stal se králem.“
Rozesměji se.
„No vida, takový program by mi seděl jako ulitý. Zvlášť to,proklání mečem’.“
„Tak to uděláme?“ otočí se ke mně Evelyna a slavnostně se na mne zahledí.
„Ještě si to rozmyslím.“
Meluzína začne řehtat, Goliáš klusající třicet či čtyřicet metrů za ní jí odpoví, a za ohybem cesty se nám zjeví Morgana, bradu bez okolků opřenou o Tomášovu hlavu, skloněnou ve vášnivém polibku nad Catie.
„Ti jsou k popukání,“ řekne Evelyna, „všichni tři!“
„Emanueli,“ obrátí se ke mně Tomáš poněkud nepřítomným pohledem, „mohu vzít Catie za sebe?“
„Ne, to nemůžeš.“
„Ale ty jsi taky vezl Evelynu na Meluzíně.“
„Jenže ta má jinou váhu. A vůbec jiný objem a taky…“
Málem už jsem řekl „jiného jezdce“, ale kvůli Catie jsem konec věty spolkl.
Dojede k nám Goliáš, tak vzrušený, že na něj Jacquet z vozu už nestačí. Aby mohla Catie nastoupit k babičce, musí Colin slézt a přidržet ho. Trojice z Rybníka se raduje, ale udiveni nejsou. Miette totiž při odjezdu z La Roque objevila zavazadla skrytá pod pytli, otevřela je a poznala sestřiny věci.
„Pojď, Tomáši,“ řeknu, „pojedeme napřed. Kdybychom se drželi moc blízko, nebude Goliáš k zvládnutí.“
Jakmile se mi zdá náskok dost velký, zpomalím a jedu zase krokem.
„Emanueli,“ ozve se Tomáš a hlas má zadýchaný, jako by byl utíkal. „Catie by chtěla, abys nás zítra oddal.“
Ohlédnu se na něj. Nikdy nebyl tak krásný. Řecká socha, v jejíž uzavřené schránce se dosud skrýval, náhle ožila. Z jeho očí, chřípí, pootevřených rtů sálá plamen života.
„Catie že by chtěla, abych vás oddal?“ opakuji nevěřícně.
„Ano.“
,A ty?“
Užasle se na mne podívá.
„Já samozřejmé taky.“
„Tak samozřejmé to zas není. Jsi koneckonců ateista.“
„Když to bereš takhle,“ řekne kysele, „ty zase nejsi pravý kněz.“
„To se nepleť,“ opáčím rychle. „Pravý kněz není Fulbert, protože lže. Ale ne já. Já podvodník nejsem. Zárukou mého kněžského stavu je víra těch, kdo si mě zvolili. Jsem její emanací. Náboženské úkony, které se ode mne očekávají, beru proto s naprostou vážností.“
Tomáš na mne zírá jako u vidění.
„Ale ty sám přece nevěříš,“ řekne po chvilce.
„O mém náboženském cítění se mezi námi nikdy nemluvilo,“ odvětím suše. „Ale ať už věřím nebo ne, s pravostí mé funkce to nemá nic společného.“
Chvilku je ticho. Pak se Tomáš ozve rozechvělým hlasem:
„Odmítneš nás oddat, protože jsem ateista?“