„Ale kde!“ vykřiknu. „To vůbec ne. Platnost tvého manželství je založena už na faktu, že je sám chceš. Svazek se uskutečňuje spojením tvé a Catiny vůle.
„Takže vás oddám, žádné strachy,“ pokračuji po chvilce. „Je to šílenství, ale oddám vás.“
Pohoršené na mne pohlédne:
„Šílenství?“
,Ale ovšem. Ženíš se, protože se Catie dosud nezbavila někdejšího způsobu myšlení a neumí si sebe samu představit jinak než pod čepcem. I když ti nehodlá být věrná.“
Škubne sebou a trhne otěžemi tak prudce, že se Morgana zastaví. Meluzína okamžitě zůstane stát také.
„Rád bych věděl, jak jsi na tohle přišel.“
„Ale jdi, nijak. Čistě předpoklad.“
Zlehka ťuknu klisnu podpatky do boků. Tomáš udělá totéž.
„Podle tvého je ten sňatek šílenství, protože mě Catie bude podvádět?“ řekne Tomáš a spíš než ironie zaznívá z jeho hlasu obava.
„Šílenství je to každopádně, znáš můj názor: kde je šest mužů a dvě ženy, tam nemá monogamie místo.“
Nějakou chvíli je ticho.
„Jsem do ní blázen,“ ozve se posléze Tomáš.
Nedržet opratě, zvedl bych ruce k nebi.
„Ale kdo by nebyl, já taky! A Meyssonnier zrovna tak! I Colin! A Peyssou do ní bude taky blázen, až ji uvidí!“
„Takhle to nemyslím,“ namítne Tomáš.
„Ale ano, myslíš! Vždyť ji znáš sotva dvě hodiny.“
Čekám na jeho odpověď, ale náš velký diskutér pojednou ztratil do diskuse chuť.
„Zkrátka, oddáš nás, nebo ne?“ uzavře arogantně rozhovor.
„Oddám.“
Suše mi poděkuje a uzavře se jako ústřice. Pohlédnu na něj. Není mu do řeči. Když už nemůže kvůli Goliášovi jet vedle Catie, touží být aspoň sám, aby na ni mohl myslet. Jako by mu z tváře každým pórem vyzařovalo jakési světlo. Jsem z toho mocného niterného výtrysku úplné naměkko. Náš mladý Tomáš ve mně probouzí závist, ale je mi ho trochu i líto. Mnoho děvčat zřejmě nepoznal, jestliže ho Catie takhle vyvedla z míry. Dopřejme mu těch několik chvilek štěstí. Však se ani nenaděje, a srdce ho začne bolet. Pobídnu Meluzínu do klusu a pod záminkou, že ji chci vést při okraji silnice, Tomáše předjedu. Zamíří k okraji vozovky za mnou.
Dobře hodinu je slyšet jen kopyta našich kobyl, jež tlumeně dusají holou půdu, a v různé se měnící vzdálenosti za námi suchý klapot Goliášových kopyt na asfaltce a rachot povozu.
Čím to jenom je, že kdykoli znovu spatřím Malevil, srdce se mi rozbuší jak splašené? Pět set metrů před vstupní věží spatřím Peyssoua. Stojí tu s puškou na rameni, papulu roztaženou v úsměvu. Zastavím.
„Co tady děláš? Co se děje?“
„Samé dobré věci,“ odpoví s úsměvem od ucha k uchu.
A dodá vítězoslavně:
„Pšenice u řeky vzešla!“
13
Je to tak, opravdu vzešla.
V rychlosti zhltnu plátek šunky – který mi Menou s kyselou tváří ukrojí náhradou za mou porci věnovanou Marcelovi a už s námi Peyssou horempádem rázuje na políčko v Rhunes. S Colinem, Jacquetem, se mnou a samozřejmě s Evelynou, protože ta se ode mne na krok nehne. Každý máme přes rameno pušku: hrozba ze strany La Roque sice pominula, to však ještě neznamená, že by měla padnout naše bezpečnostní opatření.
Zdálky, z kamenité cesty klesající dolů vyschlým korytem, vidíme jen obdělanou půdu. Lánek pěkné, černé země, jež ztratila onen prašný, mrtvý vzhled, jaký měla před deštěm. Teprve až hodně zblízka spatříme klíčky. Jak jsou malé, maličké! Sotva pár milimetrů. Vykukují z oranice jako droboučké, světlounce zelené tečky, učiněné nic, ale člověk by nad nimi plakal radostí! Pravda, věnovali jsme tomu kousku země spoustu práce a hnojem taky nešetřili. Ale když si člověk pomyslí, že je to teprve čtyři dny, co poprvé zapršelo, a sotva tři, co svítí slunce, a že zrno stačilo v tak krátké době vzklíčit a vyrazit ze země, nestačí nad jeho rychlým vzrůstem žasnout. Ozkusím půdu hřbetem ruky. Je vlahá jako lidské tělo. Divže nemám pocit, jako bych v ní cítil tepot krve.
„Teď už je zachráněná,“ prohlásí Peyssou s vítěznou tváří.
Myslí tím ženským rodem zřejmě půdu, nebo tuhle planinku. Nebo úrodu.
„No jo,“ řekne Colin, „vzešla, to se nedá popřít, jenže… I když vyroste rychle osení…“
„Osení tu budeš mít do čtrnácti dnů,“ přeruší ho Peyssou kategoricky.
„Dejme tomu, ale vezmi si, jaká už je pokročilá doba. Nemáš nikde psáno, že ti ta pšenice dozraje.“
„Neblbni, Coline,“ řekne Peyssou přísně. „Když pšenice takhle rychle vyraší, je vidět, že kouká dohonit, co zameškala.“
„Pokud ovšem…“ ozve se Jacquet.
Peyssou k němu otočí širokou papulu, jejíž výraz nepřipouští námitek.
„Pokud co?“
„Pokud bude dost slunce,“ prohlásí nevolník směle.
„A deště,“ dodá Colin.
Peyssou pokrčí rozložitými rameny, pobouřen takovým skepticismem.
„To už by bylo, aby nám trochu nezasvítilo sluníčko a nezapršelo po tom všem, co jsme zkusili.“ Zvedne svou hrubě tesanou tvář a pohlédne k nebi, jako by je bral za svědka, že toho přece nežádá tak mnoho.
V dlani drobnou Evelyninu ručku, stojím s kamarády nad políčkem v Rhunes, zaplaven týmž neurčitým, ale prudkým pocitem vděčnosti, jaký už jsem zažil, když začalo pršet. Já vím, lze mi namítnout, že takový pocit předpokládá kdesi mimo náš svět přítomnost nějaké dobrotivé síly. Prosím, ale síly velmi neurčitých obrysů. Nebát se směšnosti, s radostí bych například na poli v Rhunes poklekl a řekclass="underline" díky, vlahá země. Díky, teplé slunce. Díky, zelené klíčky. Ještě krok, a málem bych si mohl zemi a mladé výhonky symbolizovat do podoby krásných nahých dívek jako ve starověku. Obávám se, že jakožto malevilský abbé nevynikám zrovna pravověrností.
Po nás přijde složit obdivný hold pšenici v Rhunes celý Malevil, zajdou sem s propletenými prsty i Tomáš a Catie. Těm dvěma jde každý z cesty, klidně by o vás zakopli, nemají pro nikoho oči. Z Tomáše se stal hradní průvodce a prohlídka hned tak neskončí, protože hrad je velký, zákoutí mnoho a také mnoho důvodů se v nich pozdržet.
Když odpoledne sundávám Goliášovi sedlo, Evelyna je v boxu se mnou. Opírá se o přepážku, rovné plavé vlasy spadlé do tváře, kruhy pod modrýma očima ještě hlubší. Působí vyhuble a unaveně a bez přestání kašle, nebo spíš suše pokašlává, jako by ji škrábalo v krku. Působí mi to starost, Catie se totiž před pár minutami vrátila na moment zpátky na zem a upozornila mne, že se tak většinou ohlašuje astmatický záchvat.
Objeví se Tomáš, zrudlý v tváři, uspěchaný.
„No ne,“ řeknu. „Bez Catie?“
„Jak vidíš,“ odvětí trochu rozpačitě.
A mlčí. Když vyjdu z boxu, abych uklidil sedlo k ostatním, beze slova mě následuje. Hleďme, nějaká mise. A nepříjemná, ježto přišel sám. Vyslala ho zaručeně ona.
Zavřu dvířka boxu, opřu se o ně a s rukama v kapsách se zahledím na své holínky.
„Jde totiž o pokoj,“ vymáčkne se konečně Tomáš; z hlasu se mu trochu vytratila barva.
„O pokoj? O jaký pokoj?“
„Pro Catie a pro mne, až se vezmeme.“
„Máš na mysli můj?“ řeknu tónem, z něhož si nic nevybere.
„Ale prosím tě, to ne,“ pohorší se. „Přece tě nevystěhujeme.“
„Tak Miettin?“
„Ne, to taky ne, Miette ložnici potřebuje.“
No sláva, aspoň že na to nezapomněl. Z tónu, jakým to řekl, však poznávám, že už zaujal vůči Miette odstup. Vůči mně taky, jenže v jiné rovině. Jak se ten Tomáš proměnil. Těší mě to, ale taky rozesmutňuje, žárlím. Pohlédnu na něj. Je samou nejistotou všecek usoužený. Tak už dost, přestaňme ho trápit.