„Pokud ti dobře rozumím,“ řeknu s úsměvem, nad nímž se mu tvář okamžitě rozzáří, „chtěl bys ten pokoj ve druhém patře vedle mého. Mám pravdu?“
„Ano.“
„A byl bys rád, kdybych požádal kamarády, aby si sbalili svých pět švestek a přestěhovali se nastálo do druhého patra ve věži.“
Odkašle si.
„No, tedy, aby si sbalili svých pět švestek, tak bych to zrovna neřekl.“
Musím se tomu malému pokrytectví zasmát.
„Dobrá. Uvidím, co dokážu. Mise je vyřízena?“ řeknu s humorem. „Jinou prosbu už nemáš?“
„Ne.“
„Proč nepřišla Catie s tebou?“
„Má z tebe trošičku strach. Připadáš jí chladný.“
„Vůči ní?“
„Ano.“
„Nezačnu přece obletovat tvou budoucí manželku! Když už to tedy musí být manželka.“
„Ach, já nejsem žárlivý,“ zasměje se krátce Tomáš.
Vida našeho kohoutka, jak se cítí!
„Tak padej. Nějak už to udělám.“
Vypadne opravdu jak vystřelený a do mé dlaně, ani nevím jak, znovu vklouzla teplá ručka.
„Co myslíš?“ řekne Evelyna s úzkostným pohledem, „narostou mi taky prsa? Jako Catie? Nebo jako Miette, ta má ještě větší.“
„To víš, že narostou, Evelyno, nic se neboj.“
„Myslíš? Když já jsem tak hubená,“ povzdechne si zoufale a položí si levičku na hruď. „Podívej, jsem rovná jako kluk.“
„Na tom nezáleží, ať jsi hubená nebo tlustá, stejně ti narostou.“
„Víš to určitě?“
„Zaručené.“
„Tak jo,“ řekne s povzdechem, který vyústí v kašel.
V tu chvíli rozhoupá kdosi velice nevtíravé zvonek u vstupní věže. Trhnu sebou. Okamžitě jsem u brány, pootevřu na pár milimetrů špehýrku. Je to Armand, přijel na jednom z larockých valachů, pušku přes prsa, zachmuřený pohled.
,Á to jsi ty, Armande,“ řeknu přívětivě. „Budeš muset chvilku počkat, než dojdu pro klíč.“
Špehýrku opět zasunu. Klíč je samo sebou v zámku, chci však získat trochu času. Vzdálím se spěšně od brány a přikážu Evelyně:
„Běž do domu a řekni Menou, ať přinese do věže sklenici a láhev vína.“
„Armand mě chce odvést?“ řekne Evelyna. Všecka zbledla a kašle.
„Ale kde. A stejně, co by mělo být. Kdyby tě chtěl odvést, na místě ho prokláme mečem.“
Rozesměji se a ona se mnou, tenký pramínek smíchu se však změní v kašel.
„Dávej pozor. Řekneš Catie a Tomášovi, aby se neukazovali. A zůstaneš s nimi.“
Evelyna odběhne a já zajdu do skladu v přízemí donjonu. Až na Tomáše jsou tam všichni, uklízejí věci z Colinova krámu.
„Máme návštěvu. Armanda. Chtěl bych, aby si Peyssou a Meyssonnier vzali každý pušku a přišli do věže. Čistě pro jistotu. Strach z něho nejde.“
„Docela bych tu figuru rád viděl,“ řekne Colin.
„Ba ne, ani ty, ani Jacquet, ani Tomáš. Víš proč.“
Colin vyprskne smíchem. Je prima, že se mu spravila nálada. Krátké tête a tête s Agnès Pimontovou mu udělalo dobře.
Cestou přes druhé nádvoří spatřím Tomáše. Vyřítil se z obytné budovy jako vítr.
„Jdu tam.“
„Cože?“ řeknu suše. „Právě jsem ti vzkázal, že tam chodit nemáš.“
„Je to má žena, ne?“ odvětí a metá z očí blesky.
Vidím mu na tváři, že ho zpátky nedostanu.
„Tak pojď, ale pod jednou podmínkou: pusu na zámek.“
„Dobře.“
„Pusu na zámek, ať řeknu, co chci.“
„Vždyť už jsem slíbil, že ano.“
Pospíším k bráně. Než ji otevřu, haraším chvíli klíčem v zámku. A tady máme Armanda Stisknu mu ruku. Ruku, na jejímž malíčku trůní můj pečetní prsten. Ano, máme ho tady i s jeho bledýma očima, bílým obočím, vykrmenou držkou, vyrážkou a rádoby vojenskou uniformou. Valacha po jeho boku poznávám taky. Je to můj krásný, můj ubohý Faraón. Pohladím ho, pronesu k němu pár slov. Říkám ubohý, protože musí-li kůň nést na hřbetě jezdce, který mu takhle zřídí tlamu, je doopravdy k politování Nevím, jak se mi při naší přísné šetrnosti dostala do kapsy kostka cukru, ale najdu ji tam, a Faraónovy dobrácké pysky po ní okamžitě chňapnou. A protože Menou už nese sklenice a láhev a.přichází i se synem, svěřím valacha Momovi. Ještě mu připomenu, aby mu sundal udidlo a nasypal mísu ječmene. Menou má zase proč brblat: taková marnotratnost.
Sedíme v kuchyni ve vstupní věži, přišel už i Meyssonnier s Peyssouem. Tváří se přátelsky, ale pušky nezapomněli. Sotva Armand drží v ruce naplněnou sklenici, využiji jeho rozpaků (nezaviněných samozřejmě sklenicí, ale tím, co nám má říci), a rozhodnutý záležitost bez průtahů vyřídit, zaútočím:
„Jsem rád, že tě vidím, Armande,“ řeknu a přiťuknu si s ním. (Nehodlám sklenici vyprázdnit, protože touhle dobou nikdy nepiji, její ze tří čtvrtin nedopitý obsah však s nadšením vyzunkne Momo, jen co návštěvu vyprovodíme.
„Zrovna jsem.se chystal někoho k vám poslat, abych uklidnil Marcela Chudák, jisté mu to způsobilo pěknou starost.“
„Takže jsou tady?“ řekne Armand, váhaje mezi otázkou po konkrétním stavu věcí a tónem žalobce.
„Ale samozřejmě, kde by měly být? Ty na nás, pane, vyzrály! Našli jsme je i s kufry na křižovatce k Rigoudie. Jedu prý na čtrnáct dní k babičce, řekne mi beze všeho ta starší Vžij se do mé kůže: neměl jsem přece jen to srdce poslat je zase zpátky.“
„Neměly na to právo,“ zlostně vyjede Armand.
Nezbývá než taky trošku vybafnout, aniž ovšem vybočím z dobrosrdečného tónu. Zvednu paže k nebi.
„Neměly právo! Neměly právo! Nač tak zhurta, Armande! Nemají právo zajet si na čtrnáct dní k babičce?“
Tomáš, Meyssonnier, Peyssou i Menou hledí na Armanda s tichým nesouhlasem. Zahledím se na něj také. Mějme přece ohled na rodinu! Náš tábor brání posvátné svazky!
Armand neví kudy kam. Aby to zamaskoval, ponoří rozpláclý frňák do sklenice a vyprázdní ji.
„Ještě jednu, Armande?“
„Ne že bych odmítl.“
Menou brumlá, nicméně mu naleje. Ťuknu si s ním, už však nepiji.
„Chybu udělaly v jednom,“ prohlásím nestranným, uvážlivým tónem, „že se nedovolily Marcela.“
„A Fulberta,“ doplní Armand. Druhou sklenici má z polovice prázdnou.
Ale takového ústupku se ode mne nedočká.
„Marcela, a ten by informoval Fulberta.“
Armand není padlý na hlavu, dobře odstín pochopil. Ale jaksi se mu nechce mluvit na Malevilu o dekretech platných v La Roque. Hodí do sebe zbytek sklenice a postaví ji. Momovi sklaplo, už z ní nevylízne ani kapku.
„Dobrá, tak jak?“ řekne Armand.
„Zkrátka je za čtrnáct dní přivezeme do La Roque,“ odvětím a vstanu. „Můžeš to ode mne vyřídit Marcelovi.“
Netroufám si ani mrknout do kouta, kde sedí Tomáš. Armand hledí na láhev, ježto ale nevypadám, že bych mu hodlal nalít potřetí, zvedne se a beze slova rozloučení či poděkování vyjde z kuchyně. Podle mého čistě z neohrabanosti: umí lidem jen nahánět strach, a když to nejde, neví, jak se k nim chovat.
Momo nasazuje udidlo šťastnému koni. Mísa u Faraónových nohou je prázdná, vymetená do posledního zrníčka. Pán a kůň odjíždějí, žaludky naprané, valach srdce naplněné vděčností. Bude na Malevil vzpomínat.
„Na shledanou, Armande.“
„Na shledanou,“ zahučí Faraónův pán.
Než za ním zavřu bránu, chvíli čekám. Hledím, jak se vzdaluje. Rád bych ho měl z doslechu, než Tomáš vybuchne. Klidným tempem přivřu obě křídla, zasunu závory a otočím mohutným klíčem v zámku.