Síla výbuchu přesáhne mé očekávání.
„Co je tohle za lumpárnu?“ vykřikne Tomáš a s očima navrch hlavy vykročí, jako by se na mne chtěl vrhnout.
Narovnám se, mlčky na něj pohlédnu, otočím se k němu zády a zamířím k padacímu mostu. Slyším, jak ho za mnou Peyssou vyčítavé krotí:
„No no, kamaráde, to teda nevím, jak můžeš být při všech svých školách takový vrták! Snad si nemyslíš, že Emanuel ty žáby vydá! To ho špatně znáš!“
„Tak na co ale,“ křičí Tomáš (vážně křičí, chlapec!), „celá tahle šaškárna?“
„Běž se ho zeptat,“ odbude ho příkře Meyssonnier.
Zaslechnu v zádech dupot nohou. Tomáš. Už ho tu máme. Vykročí mi po boku. Samozřejmé dělám, jako bych ho neviděl; upírám oči k padacímu mostu. Rázuji si to s rukama v kapsách, bradu zdviženou.
„Omlouvám se ti,“ řekne bezbarvě.
„Omluvy si můžeš strčit za klobouk, nejsme v salóně.“
Nepříliš povzbuzující začátek Ale co mu zbývá, nežli vytrvat?
„Peyssou říká, že děvčata nevydáš.“
„To se plete. Zítra tě ožením a za čtrnáct dní pošlu Catie zpátky do La Roque, ať si na ní Fulbert smlsne.“
Odpověď to není právě nejvkusnější, uklidní ho však.
„Nač ale potom ta komedie?“ řekne málem plačtivě, což u něho nikdo neznáme. „Vůbec tomu nerozumím.“
„Vůbec tomu nerozumíš, protože myslíš jen na sebe.“
„Že myslím jen na sebe?“
„A co Marcel? Na toho jsi nevzpomněl?“
„A proč bych měl myslet na Marcela?“
„Protože se všechno sveze na něj.“
„Co se na něj sveze?“
„Budou se mu mstít, zmenší mu porce a tak dál.“
Chvilku mlčí. Nakonec se ozve hlasem značně zkroušeným:
„To jsem nevěděl.“
„Chtěl jsem, aby na Marcela nepadlo podezření,“ vysvětluji. „Jedině proto jsem tomu lotrovi stiskl ruku a celý útěk mu vylíčil prostě jako uličnictví obou děvčat.“
,A co za čtrnáct dní?“
Truhlík, ještě pořád je v něm malá dušička.
„No co, je to přece jasné! Napíši Fulbertovi, že jste se vy dva s Catie do sebe zamilovali, já že vás oddal a Catie musí samozřejmě zůstat s manželem.“
„A co bude Fulbertovi bránit, aby nezačal tím okamžikem Marcela pronásledovat?“
„A proč by to dělal? Ztratí půdu pod nohama, všechno bude pouhá náhoda. Žádné spiknutí. Marcel z toho bude venku.“
„Tady máš důvod,“ dodám za okamžik s určitým chladem, „celé té šaškárny, jak jsi řekl.“
Dlouho je ticho. Nakonec se Tomáš ozve:
„Ty se zlobíš, Emanueli?“
Pokrčím rameny, nechám ho stát a pustím se zpátky za Peyssouem a Meyssonnierem. Musím ještě vyřídit záležitost s pokojem. Zachovají se skvěle! Nejenže jsou ochotni ložnici přepustit, přistoupí na to dokonce s radostí. „To víš, aby to člověk pro ty dvě děti neudělal,“ řekne Peyssou rozněžněle, zapomínaje, že jedno z nich zrovna před chvílí nazval vrtákem.
Ještě víc naměkko jsou všichni druhý den, když v hradní síni Catie s Tomášem oddávám. Uspořádání je stejné jako při Fulbertově bohoslužbě: já zády k oběma okenním výklenkům, místo oltáře stůl a kamarádi ve dvou řadách za ním, tváří proti mně. Přestože je venku krásně, oběma velikými dílovými okny proudí dovnitř slunce a kreslí na dlážděné podlaze dva obrovské kříže, Menou v záchvatu neuvěřitelné hýřivosti postavila na stůl dvě tlusté svíce. Všem se vlhce lesknou oči, dokonce i mužům. A když dojde k přijímání, nikdo svátost neodmítne. Ani Meyssonnier. Menou prolévá slzy. Proč, to povím později. Tečou tu však také slzy zcela jiné, Miettiny. Kutálejí se jí v kapkách po svěžích lících, aniž sama zavzlykne. Ach ano, chudinka Miette. I já cítím, že ve vší té okázalosti a slávě, jež tu jsou vzdávány děvčeti, které se nerozděluje všem, je cosi nespravedlivého.
Po obřadu vezmu Meyssonniera stranou a chvíli se procházíme v podhradí. Došlo u něho k jakési nepatrné proměně. Tvář má pořád stejnou, protáhlou a vážnou, s blízko posazenýma očima, nezbavil se ani zvyku ve chvílích vzrušení mžikat víčky. Ne, změnu způsobily vlasy. Protože ztratil možnost zajít k holiči, ježek mu, jak už jsem říkal, vyrazil nejprve přímo k nebi, ale pak ještě víc poporostl a spadá mu teď nazad, čímž dodává jeho fyziognomii křivku, která dosud chyběla.
„Všiml jsem si, že jsi přijímal,“ řeknu neutrálním tónem. „Mohu se tě zeptat, proč?“
Poctivou tvář zaplaví lehký ruměnec a řasy se mu jako obvykle rozkmitají.
„Nejdřív jsem váhal,“ řekne po chvilce. „Ale pak mě napadlo, že kdybych se zdržel, mohlo by se to ostatních dotknout. Nechtěl jsem se stavět stranou.“
„Měl jsi pravdu,“ přisvědčím. „Proč konečně nechápat přijímání v tomhle smyslu? Jako spoluúčast.“
Udiveně na mne pohlédne.
„Chceš říct, že ty vidíš přijímání takhle?“
„Ale ano. Řekl bych, že společenský obsah svátosti přijímání má značnou váhu.“
„Největší?“
Záludná otázka. Meyssonnier by mě patrně rád přetáhl na svou stranu. Odpovím, že ne, ale dál otázku nerozvádím.
„Já se tě taky na něco zeptám,“ řekne Meyssonnier. „Dal ses zvolit za malevilského abbého jen proto, aby se k nám nedostal Gazel?“
Kdyby mi podobnou otázku položil Tomáš, rozmyslel bych si dvakrát, než odpovím. Vím však, že Meyssonnier se s úsudkem neukvapí. Bude si má slova v hlavě zvolna přemílat a nevyvodí z nich nic zbrklého.
„Chceš-li, řekneme to tak,“ odvětím, zvažuje každé slovo, „že podle mého každá civilizace potřebuje cosi jako duši“
„A tou duší je náboženství?“
Poněkud se při té větě ošklíbne. Jsou mu v ní proti mysli hned dvě slova: „duše“ a „náboženství“. Slova dávno „překonaná“. Meyssonnier je školený funkcionář, prošel kursy pro stranické kádry.
„Za současného stavu věcí ano.“
Mé tvrzení jemuž jsem zároveň vytyčil určité hranice, ho přiměje k zamyšlení. Je pomalý, postupuje krok za krokem. Neuvažuje však lehkovážně. Žádá si upřesnění:
„Duší naší dnešní civilizace tady na Malevilu?“
Slovo „duše“ pronesl jaksi v uvozovkách, jako kdyby je bral pinzetou, aby si je udržel dál od těla.
„Ano.“
„Chceš říct, že tou duší je víra většiny těch, kdo žijí na Malevilu?“
„Nejen to. Je to také duše odpovídající naší dnešní kulturní úrovni.“
Celá otázka je ve skutečnosti poněkud složitější. Zjednodušuji, abych dopad svých slov trochu zmírnil. Ale moc se mi to nepovede. Meyssonnier lehce zrudne a začne mžikat: chystá se k protiútoku.
„Ale tou,duší, jak říkáš, by zrovna tak dobře mohl být i určitý filozofický názor. Třeba marxismus.“
A jsme u toho.
„Marxismus je vázán na průmyslovou společnost. Ve společenství prvobytně pospolném není k ničemu.“
Zastaví se, obrátí ke mně tvář a zahledí se na mne. Má poslední slova na něj zřejmě udělala dojem. Tím spíš, že jsem je pronesl bez jakéhokoli vzrušení, jako bych jen konstatoval určitý fakt.
„Čili ty naši malou společnost na Malevilu definuješ jako prvobytně pospolnou?“
„Jak jinak?“
„Ale tahle naše prvobytně pospolná společnost není pravý komunismus?“ řekne a zatváří se dost nešťastně.
„Tebe o tom jistě poučovat nemusím.“
„Je to krok zpátky?“
„Sám to víš.“
Zajímavé. Ačkoli nejsem marxista, vypadá to, že dá na můj úsudek spíš než na svůj vlastní. A velice se mu, zdá se, ulevilo. Naděje na dosažení opravdového komunismu pro něj sice padly, ale jen když si ho může uchovat aspoň v mysli jako ideál.