„Znamená to krok zpátky v tom smyslu,“ pokračuji, „že je konec se vším věděním a technikou. Ztratili jsme pocit životní jistoty, bezpečí. Ale nedá se říct, že bychom byli nešťastnější. Právě naopak.“
Ale hned bych vzal svá slova zpátky, kdybych mohl. Rázem jsem si totiž uvědomil, že hovořím s člověkem, který přede dvěma měsíci ztratil všechny své blízké. Zdá se však, že mu něco podobného vůbec nevstoupilo na mysl, netváří se dokonce ani pohoršeně. Pohlédne na mne a pomalu, mlčky přikývne. I on tedy pocítil na vlastní kůži, že ode dne, kdy se stala ta věc, přilnuli jsme k životu s mnohem větší láskou a každou společnou radost prožíváme také daleko intenzivněji.
Zmlkl jsem také. Přemýšlím. Hodnoty se zkrátka proměnily. Třeba Malevil. Předtím byl Malevil cosi tak trochu umělého: zrestaurovaný hrad. Žil jsem na něm sám. Byl mou pýchou a hodlal jsem ho – napůl z marnivosti a napůl i z finančního zájmu – otevřít pro turisty. Kdežto dnes, dnes je Malevil něco jako kmen. Jsou tu pozemky, stáda, zásoby sena a obilí, skupina kamarádů spjatých jako prsty jedné ruky, ženy, které nám porodí děti. A je i naším útočištěm, naším doupětem, naším orlím hnízdem. Jeho hradby nás chrání a všichni víme, že budeme jednou odpočívat v jeho zdech.
Neustále pokašlávající Evelyna vystrnadí večer u stolu Tomáše z jeho místa po mé pravici. Tomáš se bez poznámky posune o jednu židli, další vpravo od něho zaujme Catie. Sedí nás teď kolem stolu dvanáct, ostatní rozsazeni jako obvykle. Až na Moma, který se nějakým záhadným způsobem najednou octl na matčině místě a Menou se přestěhovala nalevo ke Colinovi. Momo tím získal záviděníhodné strategické postavení. Až nastane zima, bude ho oheň hřát do zad. Hlavně však má krásný výhled na Catie po své levici a na Miette na protější straně stolu. Nepřestávaje se ládovat, upírá oči střídavě hned na tu, hned na onu. Ne však úplně stejným způsobem. Na Catie s výrazem jakéhosi šťastného překvapení, jako sultán, který objevil novou tvář. Na Miette zbožně.
Rozhodně se ale nezdá, že by jeho blízkost Catie nějak vadila. Každou poctu přijímá vždy s radostí Spíš jí, myslím, připadají ostatní Tomášovi druzi až moc zdrženliví. S Momem si přijde aspoň na své. Hledí na ni se směsicí dětské nevinnosti a satyrské vilnosti. Jeho sousedství ostatně přestalo být nepříjemné. Od té doby, co ho Miette koupe, nikdo už od něho nemusí dotčeně odvracet nos. Stal se z něho docela přijatelný tvor. Až na to, že si pomocí prstů cpe do úst žvance, které sotva pozře. Do toho však zasáhne se vší energií Catie. Zmocní se jeho talíře, pokrájí mu šunku na malé kousky, rozláme mu jeho porci chleba a všechno zas vrátí zpátky před něj. Momo, všecek okouzlen, se nebrání. Když má jídlo zase před sebou, natáhne opičí paži, dvakrát třikrát poplácá Catie po rameni a prohlásí: „Oná, oná (hodná, hodná).“ Menou během celého výjevu ani nešpitne.
Právě z Menou jsem měl strach, když jsem přivezl na Malevil Evelynu a Catie. Značně se však krotila. „Ty můj chuděro,“ řekla mi, „tak tys nám přivedl další dvě cácory a další dvě kobyly.“ Neboli další hladová ústa, která nám k ničemu nebudou. Ale když nám teď v Rhunes vyrašilo obilí, Menou už se hladu tolik nebojí. A hlavně je v sedmém nebi, že máme na Malevilu svatbu. Svatby, to bylo odjakživa její. Jakmile se v Malejacu někdo ženil nebo vdával, i kdyby ho třeba neznala, pustila u Sedmi buků všechno k vodě a už si to šlapala na kole ke kostelu. „Ta stará bláznivka už si zas odjela poplakat,“ říkával strýček. Taky že se nemýlil. S farářem se poškorpila, že nepustil Moma k přijímání, proto dovnitř nešla, postavila se však na stráž ke vchodu, a sotva se mladý párek objevil, už ronila slzy. Tahle reakce u tak praktické ženy mě vždycky překvapovala.
Momo pokukuje fascinovaně i po Evelyně, jenže ta mu nevěnuje pozornost. Má oči jen pro mne. Potkám se s nimi, kdykoli otočím hlavu, a když ji neotočím, stejně je na sobě cítím. Mám pocit, že se mi pravá tvář od jejího vytrvalého pohledu každým okamžikem rozžhaví. A jen odložím vidličku a spočinu pravou rukou na stole, už mi do ní vklouzne malá pracička.
Když po jídle vstanu a chvilku se procházím po hradní síni, abych si protáhl nohy, připojí se ke mně Catie.
„Chtěla bych s tebou mluvit.“
„Ale? Už ti nenaháním strach?“
„Jak vidíš,“ odpoví s úsměvem.
Hodně se podobá sestře, jen ta živočišná něha v očích jí chybí. Odložila na svatbu své křiklavé hadříky a oblékla si velmi prosté šaty z námořnicky modré látky s malým bílým límečkem. Takhle jí to sluší mnohem líp. Tvář má rozzářenou triumfem a štěstím. Raději bych tam viděl jen to štěstí. Ale stejně z ní vyzařuje teplo, které cítí kolem sebe každý z nás. Podle mne je to rozhodné projev jisté velkodušnosti. Ach ne, do Miette má Catie daleko, Miette je velkodušnost sama. Musím ale koneckonců Catie přiznat, že prve u stolu rozkrájela Momovi šunku a několikrát se ustarané naklonila směrem k Evelyně, když ji slyšela kašlat.
„Ještě pořád ti připadám chladný?“ řeknu, vezmu ji jednou rukou kolem krku a políbím na tvář.
„Hleďme, hleďme!“ řekne Peyssou. „Dej si bacha, Tomáši!“
Všichni se rozesmějí. Catie mi hubičku vrátí, mimochodem zpola na ústa, a beze spěchu se mí vyvine, nadšená, že může připojit k opasku můj skalp. Ani já se nezlobím. Skutečnost, že se s Catie nikdy nevyspím, dodá našim vztahům cosi příjemně svobodného.
„Předně,“ řekne, „díky za pokoj.“
„Poděkuj těm, co ti ho přenechali.“
„Už se stalo,“ odvětí nenuceně. „Ale tobě děkuju, žes to zařídil. A hlavně díky za Malevil, žes mě sem vzal. A vůbec,“ dodá v náhlých rozpacích, „díky za všecko.“
Usměji se, naráží tím nepochybně na náš drobný spor s Tomášem. Zřejmě jí ho vylíčil.
„Chtěla bych ti říct,“ pokračuje tišším hlasem, „že dnes v noci dostane Evelyna určitě záchvat. Kašle už dva dny.“
„A co je třeba dělat, když to na ni přijde?“
„Nic zvláštního. Jsi u ní, chlácholíš ji, pokud máš kolínskou, přetíráš jí čelo a prsa.“
Jak vidím, adresuje radu mně. Čtu jí ve tváři, že nejtěžší balvan má ještě na srdci. Rozhodnu se věc jí usnadnit.
„A ty bys ráda, abych se o ni dnes v noci postaral.“
„Ano,“ řekne s úlevou. „Babička se hned splaší, rozumíš, začala, by běhat kolem dokola a kdákat jak bezhlavá, zkrátka přesně to, co se nemá dělat.“
Celá Falvinka, popsala ji dobře. Přikývnu.
„Tak jestli Evelyna dostane záchvat,“ řekne, „smí pro tebe babička přijít?“
Zavrtím hlavou.
„To nepůjde. Vchod do donjonu na noc zevnitř zamykáme.“
„A nešlo by pro jeden večer…?“
„Vyloučeno,“ přeruším ji stroze. „Bezpečnostní opatření musí platit bezvýjimečně.“
Pohlédne na mne s hlubokým zklamáním.
Jedno řešení tu je,“ řeknu. „Že bych Evelynu přestěhoval k sobě do pokoje, na pohovku po Tomášovi.“
„Udělal bys to?“ zajásá.
„Proč ne?“
„Musím tě ale varovat,“ řekne Catie poctivě. Jakmile ji jednou nastěhuješ k sobě, máš konec. Nikdo ji tam odtud nedostane.“
Usměji se.
„Jen se neboj. Však ona se jednoho dne vypakuje.“
Vrátí mi úsměv. Je vidět, jak se jí ulevilo.
V noci po příchodu na Malevil spala Evelyna s Falvinkou a Jacquetem ve druhém patře obytné budovy. Když slyší, že má bydlet se mnou, radostí se div nezblázní. Ale dlouho se neraduje. Sotva ulehne na pohovku a Miette, jež mi pomohla jí ustlat, vyjde ze dveří, dostaví se záchvat. Evelyna se začne dusit. Nos jí zešpičatí, čelo má v jednom potu. Dosud jsem astmatický záchvat u nikoho nezažil a je to pro mne strašlivý pohled: lidský tvor, marně lapající po dechu. Trvá mi několik vteřin, než ovládnu rozrušení. To musím dokázat ze všeho nejdřív, protože Evelyna na mne hledí s úzkostí v očích, a mám-li ji uklidnit, musím nejdřív nabýt klidu sám. Podložím jí záda polštáři, nemám je však na pohovce o co opřít, ujíždějí. Vezmu Evelynu do náruče a přenesu ji na svou postel, široké dvoumístné lůžko zděděné po strýčkovi. Má vycpávané záhlaví, mohu o ně Evelynu podepřít. Snažím se na ni nedívat. Slyším jen, jak zápasí s dechem, a mám pocit, že se zadusí. Kahánek jen slabě blikotá, noc je však jasná, zřetelně vidím Evelyninu ztrhanou tvář. Jdu otevřít okno dokořán, vyndám ze skříně poslední flakón kolínské, nastříkám ji na žínku a potírám Evelyně čelo a horní část prsou. Už se na mne nedívá. Neschopná slova, oči strnule upřené před sebe, hlavu zvrácenou nazad a líce zbrocené potem, jen kašle a supí. Vlasy jí neustále padají do čela; aby ji neobtěžovaly, vezmu ze zásuvky psacího stolu kousek provázku a svážu jí je.