To je taky všechno, čím jí mohu pomoci: lahvička kolínské a kousek provázku. Lékařský slovník nemám, mé znalosti v daném oboru se rovnají nule a strýčkův desetisvazkový Larousse mi, obávám se, taky nepomůže. Přece jen však v chabém světle lampičky namáhavé luštím článek o astmatu. Léky, jejichž názvy v něm nacházím, dnes ovšem neexistují: beladon, atropin, novokain. Co bych také čekal, babské léky tady přece nenajdu. Ale právě ty bych potřeboval.
Hledím na Evelynu. Mám před sebou přímo hmatatelný důkaz, jak jsme ubozí a bezmocní. Taky mě napadne, co by se asi dělo, kdyby se znovu ozvalo mé slepé střevo, jehož operaci jsem tak zanedbal, dokud byla možná.
Posadím se vedle Evelyny. Vrhne po mně pohled tak úzkostný, až se mi sevře srdce. Začnu na ni mluvit, chlácholit ji, že to přejde, a kdykoli spustí pohled z mých očí, pozorně ji sleduji. Po chvíli si všimnu, že ještě vetší potíž než s nabíráním dechu má s vydechováním. Nevím proč, ale představoval jsem si opak. Rozumím-li dobře, dusí se vlastně dvakrát: jednak že nemůže znehodnocený vzduch dostatečně rychle vypudit, jednak že dost rychle nevdechuje nový. Ale zdá se, že má zablokovanou hlavně cestu ven. A krom toho kašle. Zřejmě z potřeby odstranit překážku v dýchání. Je to kašel suchý, vyčerpávající, celá se jím otřásá. A stejné nic nevykašlává.
Sleduji hubený hrudníček, jak se propadá a zvedá, a něco mě napadne. Co kdybych jí pomohl dýchat mechanickou cestou? Ne však vleže na zádech, ale vsedě, tak jak je, aby mohla kašlat a případné vykašlávat. Posadím se na postel, opřu se o záhlaví, uchopím Evelynu do náruče a posadím si ji mezi nohy zády k sobě. Vezmu ji rukama za nadloktí a každý výdech doprovázím dvojím pohybem: tlačím jí ramena dopředu a zároveň jí předkláním hrudník. A při vdechování obráceně, táhnu ramena nazad a trup zakláním k sobě, až se mi zády dotkne prsou. Nevím, zdali je mé počínání k něčemu dobré. Lékaři by mé úsilí připadalo možná směšné. Evelyně však přece jen asi přináší určitou úlevu, když ne jinak, aspoň psychicky, protože v jednu chvíli hlesne vyčerpaným, sotva slyšitelným hlasem: „Děkuju, Emanueli.“
Pokračuji. Nechává mé ruce, aby si s ní dělaly, co chtějí, ale přestože má trup lehounký jak pírko, po nějaké chvíli se mi zdá, že se mi s ním pohybuje jaksi tíž. Patrně mě zmáhá únava a možná i trochu podřimuji, protože najednou vidím, že v kahánku došel olej a lampička zhasla, aniž jsem postřehl, kdy.
Někdy uprostřed noci – hodinky jsem odložil na psací stůl a úplné ztratil pojem času – dostane Evelyna prudký, dlouhý záchvat kašle a takřka nezřetelným hlasem mě požádá o kapesník. Slyším ji, jak dlouhou dobu vyplivuje a chrchlavě uvolňuje hleny. Záchvat se ještě několikrát vrátí, pokaždé při něm vykašlává. Až se mi nakonec zhroutí na prsa. Vyčerpaná, ale ulevilo se jí.
Když opět otevřu oči, je už bílý den, pokoj zaplavený sluncem a já ležím v krkolomné pozicí napříč postele s hluboce spící Evelynou v náručí. Jak jsem seděl, zřejmě jsem se do onoho mírně pokrouceného lehu svezl ve spánku. Vstanu, levý bok jako přeražený a krk přeležený. Evelyna leží stejně pokroucená jako já, napřímím ji a uložím pěkně rovně. Povede se mi i vytáhnout z vlasů provázek, aniž ji probudím. Má pod očima kruhy, propadlé tváře, obličej bílý jak stěna; neslyšet její dech, myslel bych, že je mrtvá.
V jedenáct, ji probudím. Přinesl jsem jí na tácku z obytné budovy hrnek oslazeného teplého mléka a krajíček chleba s máslem. Dá ale obrovskou práci přinutit ji, aby vůbec něco spolkla. Střídaje mazlení s pohrůžkami, nakonec do ní jídlo přece jakž takž dostanu. Pohrůžku mám vlastně jen jednu, říkám jí, že nebude-li jíst, postěhuje se večer zpátky do své postele ve druhém patře. S dvěma, třemi sousty se to povede, pak ale, jako by do ní najednou vjel život, obrátí vydírání proti mně. Odmítne zkrátka jíst, dokud jí neslíbím, že ji u sebe nechám. Skončíme u kompromisu. S každým douškem mléka získává den k dobru. A s každým soustem chleba další. Po různém handrkování se nakonec také dohodneme, co bude znamenat doušek a co sousto.
Když Evelyna dosnídá, má mé pohostinství zajištěno na dvaadvacet dní. Z obavy, abych do budoucna nezůstal úplně beze zbraně, vyhradím si právo, nesní-li napříště svou porci, dny jí zase odnímat. Brání se: „Počkej, ty jsi ale mazaný, co když mi pak začneš nakládat na talíř celé hory?“ Slíbím jí, že se švindlovat nebude a že jí za souhlasu všech přítomných určíme příděl s ohledem na její věk. Evelynino křehké tělíčko v sobě musí chovat značnou zásobu vitality, protože je po přestálé noci během celé té scény čilá a veselá. Trocha únavy se na ní projeví až ke konci. Přesto chce vstát, což jí nedovolím. Do oběda bude spát a v poledne pro ni zajdu. „Určitě, Emanueli, slibuješ?“ Slíbím jí to. Když zamířím ke dveřím, sleduje mě pohledem, bledou hlavu na polštáři, který málem ani nepromáčkne. Oči má obrovské. Tělo jako střízlíček, tvář skoro žádnou, jen ty oči.
S prázdným hrnkem na podnose sejdu ze schodů a na dvoře před donjonem spatřím malý hlouček. Stojí tam s rukama v kapsách Tomáš, Peyssou a Colin a s nimi Miette. Tváří se, jako by na mne čekala. A sotva mě spatří, hned mi taky vezme tác z rukou, otočí se na podpatku a nese ho do obytné budovy. Na odchodu po mně vrhne pohled, který mě udiví.
„Poslyš, Emanueli,“ řekne Colin, „chceme ti říct, že už jsme to Colinovo železářské zboží poklidili. A teď se otravujeme.“
,A co Meyssonnier?“
„Meyssonnier,“ řekne Peyssou, „ten má vystaráno. Pustil se do toho luku, co sis u něho objednal. Jacquet a Momo opatřují dobytek. Ale co my? Nemáme do čeho píchnout. Přece nebudeme celé hodiny stát nad pšenicí a dívat se, jak roste.“
„No co,“ řekne Colin a zvedne koutky do gondolovitého úsměvu, „vždycky ještě můžeme říct ženským, aby ráno nevstávaly, a nosit jim snídani do postele.“
Smích.
„Nechceš kopnout do zadku, Coline?“ řeknu.
„Ale je to fakt,“ přidá se Tomáš. „Nečinnost člověka deprimuje.“
Podívám se na něj. Zdeprimovaný zrovna nevypadá. Spíš ospalý. A pracovním elánem dnes ráno taky zrovna nepřekypuje. Hoří touhou být někde docela jinde, ale přidal se k zástupu nezaměstnaných, aby to nevypadalo, že se neumí utrhnout od ženských sukní.