„Dobře, že jste se ozvali,“ řeknu. „Mám nachystaný celý program. Za prvé: pro všechny cvičná jízda na koni. Za druhé: střelecký výcvik. Za třetí: zvýšit hradby vstupní věže, aby se na ně nemohlo ze žebříku.“
„Střelecký výcvik?“ namítne Colin. „Vyplýtváme munici, tolik jí zas nemáme.“
„I ba ne. Pamatuješ, jak mi dal jednou strýček tu malou karabinu? Našel jsem ji na půdě. S hromadou nábojů. Na trénink to krásně stačí.“
Peyssouovi dělají hlavu spíš hradby. Otce měl zedníka, sám si už taky mnohokrát s úspěchem zazedničil a práce na hradbách by ho docela lákala. Tím spíš, že cementu máme dost, přivezli jsme ho s kořistí z Rybníka. O písek už vůbec není nouze a o kameny také ne. Už ho to taky napadalo. Ale stejně.
„Ale stejně,“ namítne, „aby neutrpěl pohled na hrad. Jakmile zvedneš hradby, máš po cimbuří. Bez cimbuří to bude vypadat divně. Oku bude něco chybět.“
„Však ty něco vymyslíš,“ řeknu. „Určitě se dá najít nějaký způsob, jak sladit vzhled s požadavkem bezpečnosti.“
Pochybovačně se zakření a s přísným výrazem potřese hlavou. To bych ho však nesměl znát. Je nadšený. Bude na to myslet ve dne v noci. Udělá si nákresy. Bude tvořit. A potom, až nástavbu dokončí, při každém návratu z pole, aniž to kdy vysloví nahlas, přijížděje k věži si pomyslí: „To jsem udělal já, Peyssou.“
„Tomáši,“ řeknu, „jdi jim ukázat, jak se nasazuje sedlo. Vezmi tři klisny, ale Miláčka ne. Přijdu za vámi k Porodnici.“
Vejdu do obytné budovy a vzadu v hradní síni najdu v plné práci všecky čtyři ženy, naše dvě babky i obě mladé. Falvinčin rod nyní získal jasnou většinu: tři proti jedné. Ale na Menou si nepřijdou, dovede se bránit. Když otvírám dveře, doznívá právě kázání, jež uštědřila Falvince. Obě mladé mlčí, jedna, protože je němá, druhá z opatrnosti.
„Miette, měla bys chvilečku čas?“
Miette přiběhne. Odvedu ji ven a zavřu za sebou. Spravovaná vlněná sukýnka, vybledlá halenka s krátkými rukávy obojí však dokonale čisté – a bosé nohy. Domyla právě v domě dlaždice a ještě se nestačila obout. Poblednu na její bosá chodidla na dlažbě dvora, na bohatou hřívu černých vlasů a konečně na oči, jejichž mírnost tolik připomíná pohled koní. A znovu se vrátím k chodidlům. Nevím proč, ale dojímají mě, ačkoli nic dojemného na nich vlastně není: jsou široká a pevná. Spíš to bude tím, že takhle bosá jaksi dokreslují obraz malé divošky, kterou mi dnes ráno Miette připomíná. Jako by se přede mnou vynořila Eva z doby kamenné, z hloubi dávných věků. Pitomý nápad. Sexuální přecenění, řekl by Tomáš. Jako by se podobného přecenění nedopouštěl právě teď on sám.
„Ty se zlobíš, Miette?“
Zavrtí hlavou. Nezlobí se.
„Tak co je s tebou?“
Zas jen zavrtí hlavou. Nic s ní není.
„Ale no tak, Miette, prve ses po mně tak divně podívala.“
Stojí přede mnou, poslušná, uzavřená.
„Tak promluv, Miette, řekni, co ti vadí?“
V něžných očích, jež se na mne upírají, jako bych postřehoval stín výčitky.
„Tak mi to přece vysvětli, Miette, co se děje?“
Hledí na mne, paže svěšené. Ani náznak pohybu, mimiky. Dvojnásob němá.
„Jestli něco neklape, Miette, měla bys mi to říct, víš přece, jak tě mám rád.“
Vážně pokýve hlavou. Ví to.
„No tak?“
Jako zkamenělá.
„Miette?“
Vezmu ji za ramena, přistoupím k ní a políbím ji na tvář. Zčistajasna mě obejme, prudce mě stiskne, ale nepolíbí, hned se zase vymaní a utíká zpátky do domu.
Výjev skončil tak rychle, že ještě několik vteřin stojím s očima upřenýma na těžké dubové dveře, jež za sebou ve spěchu nestačila zavřít.
Když vzpomínám na ony dva měsíce, jež následovaly po tomhle dopoledni, nejvíc mě na nich bije do očí, v jak pomalém rytmu uběhly. Přestože máme pořád co dělat. Střelba, jízda na koni, nástavba parkánu chránícího podhradí (podělkujeme okolo čahouna Peyssoua všichni) a v mém případě navíc hodiny tělocviku s Evelynou a také lekce z pravopisu a počtů.
Zaměstnaní jsme jen což, nic však nespěchá. Máme spoustu volného času. Rytmus života se zpomalil. Je to zvláštní, dny si přece zachovaly stejný počet hodin, a přesto nám připadají nekonečně delší. V podstatě všechny ty stroje, jež nám měly usnadňovat práci, auta, telefon, traktor, lesní pila, šrotovník, cirkulárka, všechny ji opravdu usnadňovaly, to ano. Ale také zrychlovaly čas. Člověk chtěl stihnout příliš mnoho věcí v příliš krátké době. Pořád měl v patách stroje, pořád musel pospíchat.
Třeba taková cesta do La Roque za Fulbertem, abychom mu sdělili, že se Catie s Tomášem vzali. Předtím – pokud by mi nestačilo sáhnout po telefonu – bych tam byl dorazil autem za devět a půl minuty, a to bych se ještě točil řadou zatáček. Na koních jsme s Colinem potřebovali dobrou hodinu. (Nedal totiž jinak, než že pojede se mnou, těšil se nejspíš, že zase spatří Agnès.) A když jsme Fabrelâtrovi předali zprávu – Fulbert ještě spal, ani pomyšlení vyrazit hned zpátky. Koně si po patnáctikilometrové cestě potřebovali trochu odpočinout. A protože si asfaltu užili už dost, rozhodl jsem se ke všemu pro návrat lesní zkratkou, kde nás ještě zdržely kmeny napadané přes cestu. Vyjeli jsme zkrátka časně ráno a vrátili se v poledne. Unavení, ale v dobré míře. Colin potěšený rozhovorem s Agnès, já pohledem na zelené výhonky, které jsem spatřil tu a tam vyrážet nejen z půdy, ale dokonce i ze zdánlivě mrtvých stromů.
Pozoruji, že i naše pohyby jsou teď pomalejší. Přizpůsobily se životnímu tempu. Z koně člověk neseskočí, jako vystupoval z auta. Kdepak třísknout dvířky a letět přes čtyři schody nahoru k vyzvánějícímu telefonu, Seskočím hned za bránou, odvedu Amarantu krokem do stáje, třu ji a čekám, až docela uschne, abych jí mohl dát napít. Vcelku dobře půl hodiny.
Možná že se bez lékařské vědy život zkrátí. Na druhou stranu však zase žijeme volnějším tempem, dny a léta už se kolem nás neřítí jako splašení koně, máme konečně čas život vychutnat, a tak si říkám, co jsme vlastně ztratili.
Pomalý životní rytmus pozoruhodně obohatil i lidské vztahy. Když si to jen člověk srovná! Třeba Germain, chudák Germain, který nám v onen osudný den umřel před očima! Řadu let byl mým nejbližším spolupracovníkem, a přitom jsem ho takřka neznal, nebo ještě hůř, znal přesně natolik, abych ho využil. „Využít“, příšerné slovo, běží-li o člověka. Byl jsem ovšem jako všichni ostatní, věčně v honu. Pořád samý telefon, dopisy, auto, výroční trhy jezdeckých koní ve velkých městech, účtařina, papírování, daňový kontrolor… Při takovém tempu je s lidskými vztahy konec.
Počátkem srpna máme návštěvu. Starý Pougès si vyrazil z La Roque na svou každodenní projížďku na kole a dojel až k nám. U pětasedmdesátníka úctyhodný výkon: tam a zpátky třicet kilometrů kopcovitou silnicí pro dvě sklenky vína. Vydělal si je podle mého poctivě. Nelze však říci, že by ho Menou přijala s otevřenou náručí. Vezmu jí litrovku z ruky a pošlu ji zpátky do domu. „Copak jsem jí udělal?“ zakňourá starý Pougès, popotahuje se za konečky dlouhého kníru. „Ale nic,“ řeknu, „toho si nevšímej, babské vrtochy!“ Moc dobře však vím, co mu Menou nedokáže zapomenout: že jejího nebožtíka manžela zatáhl před čtyřiceti sedmi léty k Adéle, což jak známo nepříznivě ovlivnilo jak klid v domácnosti, tak jména jejích sviní. Menouinu zášť nestačilo otupit ani půl století. „To máš teda odvahu,“ řekne mi večer před jídlem, „hostit takového chlapa. Opilce a lenocha, co běhá za každou sukní.“ „Ale jdi, Menou, ten už toho moc nenaběhá, leda na kole! A nevypije toho víc než ty.“