Pougès mi vylíčí, co je nového v La Roque. V neděli v kapli spustil Fulbert kázání o mé obojakosti. „Přesně tak to řekl, a taky padlo dost ošklivé slovo kvůli Catie. Já si hned pomysleclass="underline" provokuje. Marcel seděl naštěstí vedle Judity, myslím, že si dobře rozumějí. Zkrátka když viděla, že zrudl jak krocan, položí mu tu svou tlapu na paži, obrátí se k Fulbertovi a řekne rovnou doprostřed kázání:,Pane faráři, chodím do kostela, abych tu slyšela o Pánubohu, a ne abyste mi tu vykládal o vašich osobních půtkách s panem Comtem kvůli nějakému děvčeti.’ Znáš ji, jak mluví: po pařížsku, pěkně zostra. Zdvořilá, ale učiněný komandýr. Tak na tvé zdraví.“
„Na tvé.“
„Druhý den jí zmenšil porci. Vzala ji, obešla celé městečko, každému ji ukázala a Fabrelâtrovi řekla:,Pane Fabrelâtre, vyřiďte panu faráři, že mu za ten půst děkuji. Jestli ale nedostanu zítra normální příděl, půjdu žebrat na Malevil.’ No vidíš, Emanueli, a nevěřil bys, příští den dostala jako všichni ostatní.“
„Což dokazuje, že se vyplatí nebýt podělaný,“ řeknu a pohlédnu na něj.
„Inu jo, inu jo,“ odvětí vyhýbavé, vytáhne z kapsy šnuptychl a pečlivě si z obou stran otře žlutavě bílý knír.
Nejen, abych tak řekl, z péče o čistotu. Taky aby mi naznačil, že má prázdnou sklenici. Naleji mu vrchovatě podruhé. A rázným úderem zatlačím zátku do hrdla. Aby si nemyslel.
Dokud zunkal první sklenku, rozprávěl se mnou. Při druhé si nejspíš myslí, že už se mi odvděčil dost. Mlčí. Druhá sklenice je tak říkajíc gratis, jako u Adély. Vyžaduje soustředění. Využiji odmlky a napíši dopis Marcelovi. Pougès ho pak hodí do schránky na věži a dotyčného slovem upozorní. Tak se aspoň Marcel nedostane do špatného světla. V dopise mu navrhuji zorganizovat dvojí opozici: jednu proti Fulbertovi, otevřenou a zdvořilou, v čele s Juditou. Druhá by se vedla potají a bez servítku proti Fabrelâtrovi.
Z nás ze všech měl pravdu Peyssou, když tvrdil, že pšenice v Rhunes bude „koukat“ dohnat, co zameškala. Pravda, zpoždění má velké, ale kolem patnáctého srpna se utvoří klasy a k pětadvacátému už jsou napůl dozrálé. A je to opět Peyssou, kdo si jednou odpoledne všimne, že při okraji pole nejblíž k řece jsou stébla uválená, klasy okousané a po zemi nějaké stopy.
„Tohle bude jezevec,“ prohlásí, „a pěkný macek Všimni si jen té vzdálenosti mezi tlapami.“
„Jezevec jde po kukuřici,“ namítne Colin, „nebo po hroznech.“
Peyssou pokrčí rameny.
„Co ti mám na to říct!“ Nicméně to řekne: „Když nenajde kukuřici, tak co myslíš! Když to bouchlo, musel být, potvora, zřejmě v pelechu. Takový jezevec se umí zahrabat hluboko.“
„A čím se od té doby živil?“ ozve se Jacquet.
Peyssou zase jen pokrčí rameny.
„Čím by se živil, spal.“
V duchu s ním souhlasím. Pravda, jezevec se v našem mírném podnebí, kde má dostatek potravy, k zimnímu spánku neukládá. Je ale docela možné, že v případě hladu dokáže i dnes zalézt hluboko do nory a v polospánku tam pomaličku trávit z tukových zásob, než přijdou lepší dny.
Válečná porada. Kdysi stačilo zapálit při kraji pole pomalý oheň a ten jezevce zahnal. V takovém postupu však nevidíme dost radikální pomstu. Nechceme mizeru jen zahnat, ale dostat jeho kůži. Žádnému venkovanu se nikdy tak nerozbouřila žluč nenávistí vůči škodné, která se chce zmocnit jeho úrody, jako nám teď.
Vykopeme si ve svahu na protější straně údolí, asi dvacet kroků od obilného pole, malý kryt se stříškou z chrastí podepřenou čtyřmi kůly. Počítáme, že stříška lovce nejen ukryje, ale ochrání ho také před deštěm a větrem. Autor stavebního plánu Meyssonnier dokonce čihadlo ještě na dně vylepšil hrubou podlážkou. „Můžeš mít gumovky jak chceš tlusté,“ řekl, „vlhko ti stejné naleze do celého těla.“
Utvoříme party, které budou v našem malém bunkru střídavě v noci hlídat. Povinnost se vztahuje i na ženy, aspoň na obě mladé; za poslední dva měsíce jsme je naučili střílet a nevedou si špatně. Catie se spáruje samozřejmě s Tomášem. Miette si však proti mému očekávání nezvolí mne, ale Jacqueta. Byl by po něm sáhl Peyssou, takhle si vybere Colina a na mne vyjde Meyssonnier. Na to mi Evelyna ztropí výstup – což Miette zřejmě předvídala, že chce být v mé partě taky, a když jí nechci ustoupit, přinutí mě ke kapitulaci hladovkou.
Uplyne týden. Po jezevci ani stopy. Přestože sám páchne, má patrně dobrý nos a už nás zvětřil. Je ostatně možné, že z jeho hlediska páchneme my. Nevadí, číháme dál.
A čas zatím plyne jako široká, pomalá řeka. K ránu mě probouzí denní světlo. Od té doby, co nastalo krásné počasí, nechávám okno dokořán. Když otevřu oči, rád sleduji na protějším pahorku, jak na něm přibývá zelené. Je to k nevíře. Koho by přede dvěma měsíci napadlo, že zakrátko uvidíme tolik trávy a nového listí? Ne na stromech – těch přežilo jen velice málo, ale na malých keřích; využily zkázy velikých sousedů a rozrostly se v neuvěřitelném množství. Hledívám i na Evelynu, jež spí na pohovce po Tomášovi. Původně jsem ji k sobě vzal na jednu noc, ale zásluhou systému pohostinství, při němž dny narůstají s každým soustem a douškem mléka, už se v mé ložnici drží dva měsíce. Netroufám si však smlouvu vypovědět, jde jí velice k duhu. Získala barvu, vyplnily se jí tváře, přibylo svalů. Má předpověď se sice prozatím nesplnila, hruď má pořád plochou, ale cvičení jí prospělo. Naučila se jezdit na koni a v rychlosti ji nikdo nepředčí, neví totiž vůbec, co je strach. Vesele tluče koně nožkami do boků, aby ho přiměla k cvalu, plavé copy za ní jen poletují. Copy si před jízdou zaplétá na můj příkaz, protože když jednou jela na Morganě, zvedla pravou ruku, aby si hodila dlouhé vlasy nazad, a rozpoutala tím takovou sérii beraních skoků, až přistála v jednom malém keříku. Naštěstí bez úrazu.
Přesně ve chvíli, kdy Evelyna, probuzena mým pohledem, otevře oči, zazní výstřel. Vzápětí druhý a po čtvrtvteřiné třetí. Můj úžas se mžikem změní v obavu. Dnes v noci hlídali v údolí Peyssou s Colinem, touhle dobou už se však chystají k návratu. Po rozednění se jezevec do obilí neodváží. A i kdyby, nebudou potřebovat tři náboje, aby ho složili. Vyskočím a rychle vklouznu do kalhot.
„Běž do věže, Evelyno, a řekni Meyssonnierovi, ať vezme svou pušku, odemkne a počká na mne.“
Rozhodl jsem totiž už před měsícem, že každý bude mít svou vlastní zbraň a nechá si ji v pokoji. Kdyby došlo v noci k nějakému překvapení, budou tak tři pušky ve vstupní věži, tři v donjonu a jedna, Jacquetova, v obytné budově. S výjimkou nocí, jež bude Jacquet trávit u Miette, což je právě dnes.
Evelyna, bosá a v košili, už peláší. Dopínaje knoflíky, vyjdu z pokoje a současně se otevřou dveře u Tomáše. Stojí v nich v pyžamu, do půl těla nahý.
„Co se děje?“
„Popadněte oba pušky a utíkejte na stráž do věže. Nehněte se odtud. Budete hlídat Malevil. Ale honem, honem! Oblékání nechte být!“
Řítím se přes čtyři schody dolů po točitém schodišti a na prahu Miettiny ložnice spatřím Jacqueta. Reagoval čileji než Tomáš: má na sobě kalhoty a v ruce zbraň. Nepadne jediné slovo a už pádíme bok po boku.
Když dobíháme doprostřed podhradí, třeskne od řeky pátý výstřel. Zastavím se, natáhnu kohoutek a vystřelím do vzduchu na znamení, že už jdeme. Doufám, že to kamarádi v údolí pochopí. A utíkám dál. Meyssonnier už čeká s puškou v ruce u brány, zrovna ji otvírá. Křiknu na něj: