„Běž! Běž! Dohoním tě!“
Když jsem střílel, Jacquet běžel dál, takže je teď přede mnou. Proběhnu za ním vstupní bránou, pustím se ze svahu a najednou slyším v zádech něčí dech. Otočím se, je to Evelyna, uhání za mnou bosá a v košili, seč jí síly stačí.
Popadne mě záchvat šíleného hněvu, zastavím se, uchopím ji za paži, zatřesu jí a vykřiknu:
„Zatraceně! Co tu děláš! Koukej, ať jsi zpátky! Zpátky!“
„Ne! Ne!“ křičí s vytřeštěnýma očima. „Já chci s tebou!“
„Zpátky!“ zařvu na ni.
Přehodím si pušku z pravé ruky do levé a vlepím jí z každé strany facku, jen to mlaskne. Poslechne jak zbité zvíře; nespouštějíc ze mne oči plné děsu, couvá pozpátku k bráně, ale zoufale pomalu.
„Zpátky!“
Ztrácím drahocenné vteřiny! A Catie s Tomášem tu pořád ještě nejsou! Nemám ji komu svěřit! S Menou je to taky marné, ta zrovna zápolí v otevřené bráně s Momem, zatíná mu obě ruce do košile, aby ho zdržela.
Popadnu Evelynu v pase, přehodím si ji přes rameno, doběhnu s ní zpátky k vratům a shodím ji dovnitř jako balík.
V tu chvíli vidím, jak se košile na Momovi trhá, už je volný, vyřítí se ven a pádí cestou do údolí.
„Momo! Momo!“ volá Menou zoufale a rozběhne se za ním.
A ti dva pořád nikde! To snad není možné, ta holka se určitě maluje! A on na ni čeká!
Nechám Evelynu stát, vyrazím za Momem, předběhnu Menou pletoucí hubenýma nožkama a křičím: „Momo! Momo!“ Ale vím už, že ho nedohoním. Utíká, jako běhávají děti, chodidla jen kousek nad zemí, ale zato se mu jenom kmitají a dech má nevyčerpatelný.
V ostré zatáčce k vyschlému korytu, kde se nemusím ani otáčet, protože cesta tu tvoří dvě takřka rovnoběžná ramena, spatřím za sebou Menou, jak peláší, co může, a o kousíček dál ji už už dohání Evelyna! Ta neslýchaná řada nedisciplinovaných činů mě psychicky úplně podlomí. Nevím proč, ale najednou jsem si jist, že i Catie s Tomášem zběhnou ze svého stanoviště a pustí se za námi. Malevil zůstane bez ochrany. Všechen náš majetek, naše zásoby, dobytek, všechno zůstane vydáno napospas komukoli! Zmocní se mě zoufalství, a jak se zaťatými zuby a srdcem bušícím do žeber utíkám, hrdlo se mi stahuje, až to bolí. Zuřivostí a zároveň strachem jsem doslova bez sebe.
Konečně vběhnu na pláň a tam, ještě dost daleko před sebou, spatřím v jedné řadě Peyssoua, Colina, Meyssonniera a Jacqueta. Stojí ke mně zády, strnulí, pušky v rukou. Ani se nepohnou. Nehovoří. Vypadají jako solné sloupy. Nad čím tak zkameněli, nevím, vidím prozatím jen jejich záda. Rozhodně však nevypadají jako lidé, kterým něco hrozí, či kteří se musí bránit nebo mají strach. Oněmělí, proměnění v sochy, neotočí se ani po zvuku mých dusajících nohou.
Konečně jsem u nich, ani teď se ale nepřeberou ze strnulosti, neudělají mi místo. A už to vidím také.
Níž na svahu, nějakých deset metrů od nás, asi dvacet tvorů v rozedraných cárech a posledním stadiu sešlosti. Už ne ani bledí, ale doslova žlutí, v obličeji jen kosti potažené svraštělou kůží, někteří dokonce tak zesláblí, že už ani neudrží oči zpříma a šilhají až strach. Sedí na bobku nebo leží v našem obilí a s úzkostným ňafáním hltají polozralé klasy. Nedají si ani čas, aby oddělili zrno od plevy, polykají všecko. Všimnu si, že mají kolem úst zelený proužek: než objevili naše obilí, pokoušeli se patrně spásat trávu. Připomínají na kost vyhublá zvířata. Šilhavé oči se jim lesknou strachem a lačností Vrhají po nás úkosem pohledy a cpou si klasy do úst, jak rychle mohou, Když jim potrava uvízne v hrdle, vyplivnou ji do dlaně a znovu spolknou. Jsou mezi nimi i ženy. Příšerná vychrtlost je sice zbavila všech známek ženskosti, lze je však rozeznat podle dlouhých vlasů. Pušku mezi nimi nikde nevidím. Ale na zváleném obilí vedle nich leží vidle a klacky.
Poskytují obraz tak srdcervoucí, že mi chvíli trvá, než si uvědomím, že nám zničili čtvrtinu sklizně, a nezasáhneme-li, zničí ji celou. Nejde jen o to, co snědí. Množství klasů přijde nazmar jen tím, jak stébla podupou a zválejí. A všechno to zrno, které zničí nebo spolykají, znamená pro nás život. Necháme-li beztrestně zpustošit malevilskou pšenici, stane se i z nás taková bludná vyhladovělá tlupa jako z mnoha jiných. Nepochybuji totiž, že tihle jsou jen první z řady. K cestě za potravou je podnítila vzkříšená zeleň.
Po mém boku stojí Peyssou. Jako by, mě vůbec nevnímal. Obličej má zbrocený potem.
„Zkusili jsme všechno,“ řekne Colin, hlas přidušený bolestí a hněvem. „Mluvili jsme na ně, nadávali jim. Stříleli jsme do vzduchu. Házeli po nich kamení. Ale co myslíš, kašlou i na kamení, zakryjí si hlavu rukou a ládují se dál!“
„Ale co je to vůbec za lidi?“ ozve se Meyssonnier tak užasle, že být to jindy, musel bych se zasmát. „Odkud se tu vzali?“
V bezmezné zuřivosti na ně zahuláká v nářečí:
„Mažte odtud, zatraceně! Vidíte přece, že nám ničíte pšenici! Co máme potom jíst my?“
„Máš to marné,“ řekne Colin. „Po našem, nebo francouzsky, odpověď z nich stejné nedostaneš. Ládují si nácka. A my si dělali hlavu kvůli jezevci!“
,A co takhle pustit se do nich pažbami,“ ozve se nakonec Peyssou přiškrceným hlasem.
Zavrtím hlavou. Nesmíme se dát oklamat jejich slabostí. Uštvaný tvor je schopný všeho. A pažby proti vidlím? Byl by to nerovný boj. Nabízí se jediné logické řešení. Vím jaké. Vědí to i kamarádi. Ale nemohou se k němu odhodlat. Stojím na pokraji obilného pole, odjištěnou pušku v ruce, kulku v hlavni, prst na spoušti, a říci, že váhám, je málo. V hlavě mám naprosto jasno, ale jsem jako ochromený, absolutně neschopný hnout byť jen prstem. I já se proměnil v solný sloup.
Jediný, kým cloumá rozčilení, je Momo. Vím, jak je lehko vznětlivý, ale takový záchvat třeštění jsem u něho ještě nezažil. Dupe, šermuje rukama nad hlavou, výhružně máchá pěstí, ječí. Hněvem úplně bez sebe obrací ke mně své jiskřivé oči a ježatou hlavu a zapřísahá mě hlasem i gesty, abych plenění učinil přítrž.
„Pšenyče! Pšenyče!“ křičí pronikavě.
Škůdci se nejspíš mezi sebou prali, nebo se porvali s nějakou jinou tlupou. Šaty na nich visí ve špinavých, potřísněných cárech barvy hlíny, mezi nimiž prosvítají stehna, horní části trupu, záda. Jedna nešťastnice se plazí po čtyřech od klasu ke klasu a splasklá, svraštělá ňadra jí visí až k zemi. Je však obutá, kdežto většina ostatních má nohy obalené hadry. Děti mezi nimi nejsou, nikdo hodné mladý ani starý také ne. Méně odolní jedinci zemřeli. Ti, jež máme před očima, jsou takzvaně v „nejlepších letech“. Věru kruté označení pro tvory, z nichž zbyly jen kostry. Otřesen zírám na jejich vystouplé pánve, zdánlivě obrovská kolena, lopatky, klíční kosti. Jak žvýkají, je vidět čelistní svaly. Kůže se víceméně změnila ve svrasklý pytel obalující holé kosti a z celé skupiny vane jakýsi žluklý pach, z něhož se člověku svírá hrdlo a zvedá žaludek.
„Pšenyče! Pšenyče!“ vřeští Momo a oběma rukama se popadne za vlasy, jako by si je chtěl vyrvat.
Křečovitě svírám pravicí zbraň, držím ji však stále u boku, hlavní dolů. Nemohu se přimět, abych zalícil. A přitom ty cizince, ty škůdce nenávidím až k zešílení. Protože to, co tak dravě polykají, znamená pro nás život. A protože v podobné tvory bychom se snadno mohli proměnit i my na Malevilu, kdyby mělo drancování našich zdrojů pokračovat. Mou nenávist však zároveň vyvažuje jakýsi odporný soucit a ten mě činí bezmocným.