„Pšenyče! Pšenyče!“ zaječí Momo na vrcholu zuřivosti.
A náhle přeběhne oněch deset metrů, jež nás dělí od tlupy, a vrhne se s řevem na nejbližšího škůdce. Začne do něho bušit pěstmi, kope do něho.
„Momo! Momo!“ křičí Menou.
Někdo se zasmál, snad Peyssou. I já mám smích na krajíčku. Z lásky k Momovi, protože co provádí, je tak dětinské, tak směšné a jemu tak velice podobné. A protože z ničeho, co Momo udělá, se nikdy nestřílí, Momo je z vážnosti života jaksi vyňat, zkrátka na něm „houby záleží“. A protože si neumím vůbec představit, že by se Momovi někdy mohlo něco stát. Vždycky nad ním někdo rozprostíral ochranná křídla: Menou, strýček, já, kamarádi.
Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.
Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení, Menou se vyřítí vpřed a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádí po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Pálíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplné prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.
Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.
14
Na nikoho z nás kromě Menou v první chvíli ztráta Moma plně nedolehla. Nebyli jsme tomu jaksi schopni uvěřit, hlavně jsme však měli po vpádu námi zneškodněné tlupy celých čtrnáct dní od rána do večera plné ruce práce.
V první řadě jsme museli pochovat mrtvé. Bylo to něco příšerného. A tím obtížnějšího, že se k nim na můj příkaz nesměl nikdo přiblížit. Bál jsem se, aby na sobě neměli parazity a nepřenesli na nás nějaké epidemické choroby, proti nimž bychom stáli s holýma rukama. Vzpomínal jsem si, že například blecha může přenášet mor a veš skvrnitý tyfus. Mé podezření vůči oněm nešťastníkům bylo tím víc nasnadě, že byli tak zchátralí, a soude podle hadrů, jimiž měli mnozí z nich obalené nohy, přišli zřejmě z velké dálky.
Vykopali jsme v blízkosti mrtvých těl jámu, na dno dali roští a na ně vyrovnali polena až do výše obilného pole. Každé mrtvole jsme zaklesli nohu do smyčky uvázané na konci tyče, a držíce se sami co nejdál, dovlekli ji na hranici. Mrtvých jsme napočítali osmnáct, z toho pět žen.
Bylo jedenáct večer, když jsme na dosud teplý popel hodili poslední lopatu hlíny. Připadalo mi bezpečnější nevracet se na Malevil v šatech, jež jsme měli na sobě. Zazvonil jsem u vstupní věže, a když se objevila Catie, požádal ji, aby řekla Miette a přinesly nám spolu dva prádelní hrnce plné vody. Naházeli jsme pak do nich všechno oblečení včetně prádla, vešli do hradu nazí a jeden po druhém se v koupelně v donjonu hned osprchovali. Prohlédli jsme se pečlivě po celém těle, na nikom se však parazit nenašel. Druhý den jsme rozdělali pod hrnci před věží pořádný oheň, šatstvo důkladně vyvařili a teprve pak je odnesli na hrad a na slunci usušili.
Po návratu z údolí zasedla celá naše šestice v hradní síni k večeři. Obsluhovala nás Catie. Byla tu i Evelyna, ale, netroufala si ke mně přistoupit a já na ni také ani slovo nepromluvil. Miette s Falvinkou a Menou bděly u Moma ve vstupní věži. Padal jsem únavou a city měl jako umrtvené. Krom tupého živočišného uspokojení z jídla, pití a odpočinku jsem cítil jen nesmírnou potřebu spát.
Na to však nebylo ani pomyšlení. Museli jsme všelicos rozhodnout, a zasednout proto hned po večeři k poradě. Ženy jsem tentokrát vyloučil. Tomáš měl u mne pořádný vroubek a nechtěl jsem ho kárat před Catie. Evelynu jsem před rokováním také vystrnadil ven. Z ložnice sice vyhazov nedostala, ale nemluvil jsem na ni.
Z tváří shromážděných kamarádů čišela únava a hořká sklíčenost. Zahájil jsem rozpravu neosobním tónem a slovy co nejopatrnějšími. „Prožili jsme velice ošklivé chvíle. Došlo k různým chybám. Měli bychom společně provést bilanci. Ale nejdřív by měl každý k tomu, co se stalo, povědět své.“
Dlouho se nikdo neozve, až řeknu:
„Tak spusť, Coline.“
„Inu, víš,“ začne Colin přiškrceným hlasem, aniž na koho pohlédne, „je mi líto Moma. Ale taky těch, co jsme zabili.“
„Meyssonniere?“
„Já si myslím,“ řekne Meyssonnier, „že jsme projevili špatnou organizaci a že došlo k celé řadě neukázněných činů.“
Ani on se během řeči na nikoho nepodívá.
„Peyssou?“
Peyssou povytáhne široká ramena a rozloží na stole své mocné tlapy.
„No jo,“ řekne, „chudák Momo si to vlastně na jednu stranu vykoledoval. Ale stejně, jak povídá Colin…“
A dost.
„Jacquet?“
„Já si myslím to, co Colin.“
,A ty, Tomáši?“
Oslovil jsem ho až naposled, abych mu dal najevo odstup. Počítal s ním ostatně už předem, posadil se totiž jinam, Evelyninu židli vedle mne jako by neviděl. Narovná se. Hlavu ke mně neotočí, hledí rovnou před sebe a v profilu jeho tváře je cítit napětí. Sedí velice zpříma, dokonce až jaksi strnule, ale ruce má proti svému zvyku v kapsách. Ne však z nenucenosti, schovává je myslím proto, že se mu trošičku chvějí.
Ovládá hlas jenom s obtížemi.
„Protože se Meyssonnier zmínil o neukázněném chování, rád bych řekl, že si vyčítám dvě věci. Za prvé: když se ozvaly výstřely, Emanuel mi řekl, abych se neoblékal a běžel dolů se zbraní, tak jak jsem. Já se ale zdržel oblékáním a dostal se k věži příliš pozdě, takže jsem už nemohl Menou pomoci zadržet Moma.“
Polkne.
„Za druhé: místo abych zůstal s Catie na stráži na hradbách, jak mi Emanuel rozkázal, rozhodl jsem se na vlastní pěst, že půjdu a pomohu vám v Rhunes. Uvědomuji si, že to ode mne byla vážná chyba, protože jsem nechal Malevil bez obrany. Kdyby ta tlupa, s níž jsme se střetli, byla organizovaná, mohli se rozdělit na dvě skupiny: jedna se mohla pustit do naší pšenice a tím nás odlákat do údolí, a druhá se zatím mohla zmocnit hradu.“
Neznat Tomáše tak dobře, považoval bych jeho slova za projev obratnosti. Tím, že se sám obviňuje, bere nám totiž zbraň z rukou. Jak vznést obžalobu proti viníkovi, který se předem přiznává? Ale vím, že ve skutečnosti promluvila pouze jeho přísná poctivost. Je-li v jeho slovech vůbec něco obmyslného, pak leda fakt, že se snaží očistit svou ženu. Je to sympatické, ale taky dost nebezpečné. Na Catinu roli v prohřešcích, k nimž se Tomáš přiznává, mám totiž svůj názor, a taky ho nesmlčím.
Řeknu nevzrušené:
„Tvá upřímnost mě těší, Tomáši. Ale myslím, že trochu moc kryješ Catie. Položím ti jednu otázku: nebyla to ona, kdo chtěl, abys počkal, než se obleče?“
Pohlédnu na něj. Vím, že by se ke lži nesnížil.
„Byla,“ řekne Tomáš a hlas se mu lehce chvěje. „Ale já na její hledisko přistoupil, za zpoždění jsem tedy odpovědný já.“
Není pro něj lehké to přiznat, ba naopak. Nervy má napjaté k prasknutí. Ale ještě ho nepustím.
„A nebyla to na hradbách Catie, kdo ti nasadil do hlavy, aby ses šel podívat do údolí, co se tam děje?“
„Byla,“ řekne Tomáš, zrudlý jako pivoňka „Ale já udělal chybu, že jsem ji poslechl. Vina je tedy jen na mně.“
„Vina je na vás obou,“ řeknu břitce. „Catie má stejná práva a stejné povinnosti jako my všichni tady.“