Na druhé straně řeky naproti Malevilu stojí zámek Rouzies, rovněž feudální stavba, ale elegantní, uměřená, sice opevněná, ale zdobená okrouhlými nevysokými věžemi, které jsou dobře rozmístěné a na pohled příjemné. Malebně na nich působí dokonce i podsebití.
Při pohledu na Rouzies si člověk okamžitě uvědomí, že jeho protějšek Malevil není zdejšího původu. Kámen jeho zdiva pochází sice z místních lomů, ale jeho architektura je importovaná. Malevil je anglický. Postavili ho naši uchvatitelé v době stoleté války a měl tu svůj opěrný bod Černý princ.
Angličanům se u nás, daleko od jejich mlhy, v krajině jasného slunce, vína a tmavovlasých děvčat, jisté líbilo. Snažili se tu udržet. Všechno tu svědčí o podobném úmyslu. Malevil byl zbudován jako nedobytná pevnost, z níž mohla hrstka ozbrojených mužů držet v uctivé vzdálenosti pěkný kus kraje.
Člověk tu nenajde žádné měkké linie, nic elegantního. Všechno je tu účelné. Například hned vstupní věž. Rouzies má klenutou bránu opatřenou po stranách kulatými věžičkami: dílo elegantních linií a uměřených proporcí. Angličané prostě udělali obloukový vchod přímo v zubatých hradbách a vedle něho postavili obdélníkovou dvouposchoďovou budovu, v jejíž vysoké, holé a nevlídné zdi prorazili dlouhé střílny. Stavba je to veliká, hranatá a vojensky jisté velmi funkční Pod hradbami a pevnůstkou vyhloubili ve skále příkop dvakrát tak široký jako na Rouzies.
Když projdete bránou vstupní věže, nejste ještě na hradě, nýbrž v prvním pásmu o rozloze padesátkrát třicet metrů, kde stávalo podhradí. Je to vymyšleno chytře: hrad chránil osadu, ale taky se jí dával chránit. I kdyby nepřítel pronikl vstupní věží za první hradby, čekal by ho nejdřív nejistý boj v těsných uličkách.
A i kdyby v něm uspěl, jeho trápení by ještě nebyl konec. Rozbil by si nos o druhé opevnění, zasazené stejně jako první mezi sráz a příkrý vrch a poskytující – dodnes – ochranu vlastnímu hradu.
Tyto hradby s cimbuřím jsou mnohem vyšší než první a příkop hlubší. Taky tu na útočníka nečeká pohodlný most jako u podhradí, nýbrž další překážka v podobě mostu padacího, nad nímž se tyčí malá hranatá vížka.
Věžička má svůj půvab, ale řekl bych, že tu ze strany anglických stavitelů nešlo o nějaký záměr. Museli prostě něco postavit, aby tam umístili zvedací mechanismus. A štěstí jim přálo: trefili na správné proporce.
Když přejdete po spuštěném mostě (dal jsem ho opravit), z levé strany na vás dolehne obrovská masa hranatého, čtyřicet metrů vysokého donjonu spojeného s další věži rovněž čtvercového půdorysu. Druhá věž však není jenom obranná. Slouží také jako vodárna, zachycuje pramen tryskající ze skály, jehož přebytečná voda – nic nepřijde nazmar – naplňuje zároveň i příkop.
Napravo pak objevíte schody k onomu rozlehlému sklepení, které tak nadchlo strýčka, a uprostřed, v průčelí, vás po vší té strohé přísnosti překvapí velice pěkná jednopatrová obytná budova umístěná v pravém úhlu k donjonu a opatřená půvabnou kulatou věží, v níž je umístěno schodiště. Tahle budova za časů Černého prince neexistovala. Vznikla mnohem později, dal ji postavit v daleko klidnějších dobách renesance jeden francouzský velmož. Její dřevěný krov a těžkou střešní krytinu z plochých kamenů jsem však musel dát opravit, zub času jim ublížil mnohem víc než kamenné klenbě donjonu.
Takový je tedy Maleviclass="underline" anglický a hranatý. A právě takový ho mám rád. Pro strýčka, a za časů Klubu i pro mne, spočívalo jeho další kouzlo také v tom, že v dobách náboženských válek sloužil za útočiště jednomu z protestantských vůdců, který odtud se svou partou držel v šachu po celý svůj život mocná vojska Ligy. Tenhle velitel, který tak zuřivě bránil své zásady a svou nezávislost proti mocipánům, byl prvním hrdinou, s nímž jsem se ztotožnil.
Jak už jsem říkal, z osady v podhradí zbyly jen rozvaliny. Ale kámen z nich – mám ho dosud celé hromady – se mi velice hodil. Umožnil mi přistavět k jižním hradbám – v podstatě zbytečným, protože strmý sráz se tu chrání sám – a k příkré skalní stěně na severu boxy pro koně.
Asi uprostřed podhradí vytváří skála rozlehlou a hlubokou sluj. Vyskytují se tam stopy pravěkého osídlení, ne sice tak bohatě, aby byla jeskyně citována v odborné literatuře, ale přece dostatečné jako důkaz, že Malevil už tisíce let před vybudováním hradu poskytoval lidem útočiště.
Upravil jsem jeskyni po svém. V půlce jsem ji vodorovně přepažil prkny a nahoru uložil hlavní zásoby sena. Dole jsem zřídil boxy pro zvířata, která jsem potřeboval izolovat: pro koně s vadným návykem, pro vzpurného býčka, svini, která měla vrhnout mladé, krávu či kobylu před slehnutím. Nastávajících matek sem přicházel značný počet – byl tu chládek, vzdušno a žádné mouchy, takže si jeskyně nakonec vysloužila název Porodnice. Pokřtila ji tak osoba, od níž bych byl smysl pro humor vůbec nečekal, totiž Birgitta. Za chvíli na ni přijde řeč.
Donjon, mistrovské dílo anglické bytelnosti, mě stál jen pár prken a několik oken z drobných tabulek zalitých olovem. Dal jsem je zasadit do otvorů přepažených kříži, jež tu v pozdějších dobách prorazili Francouzi. Půdorys všech tří podlaží – přízemí a prvního i druhého patra – je stejný: veliká chodba desetkrát deset metrů a z ní vchody do dvou komnat, každá pětkrát pět metrů. Z „malých“ místností v přízemí jsem udělal kotelnu a komoru. V prvním patře koupelnu a pokoj. Ve druhém dva pokoje.
Svůj pokoj jsem si zařídil ve druhém patře, protože je odtud krásný výhled k východu do údolí Rhunes, a koupelnu, i když to je trochu nepohodlné, v prvním, v naší bývalé klubovně. Colin mě totiž přesvědčil, že by voda z vodojemu ve čtvercové věži pouhým tlakem do druhého patra nevystoupila, a já nechtěl, aby na Malevilu nepříjemně hlučelo motorové čerpadlo.
Ve druhém patře donjonu, v pokoji vedle mého, jsem v létě roku 1976 ubytoval Birgittu. Tohle je můj předposlední mezník. Často se k němu za bezesných nocí utíkám.
Několik let předtím pomáhala Birgitta strýčkovi u Sedmi buků a o velikonocích v roce 1976 jsem od ní dostal naléhavý dopis, v němž mi nabízela své služby na červenec a srpen.
Rád bych tu úvodem vysvětlil jednu věc: myslím si, že svým založením jsem tíhl spíš k tomu, vytvořit s určitou milující ženou stálý svazek. Nepovedlo se. Je samozřejmě docela možné, že k mému neúspěchu přispěla dvě nevydařená manželství, jež jsem měl před očima jako dítě, totiž otcovo a strýčkovo. Nicméně jsem stál nejmíň třikrát na krok od manželství, a pak se všechno rozpadlo. Poprvé a podruhé mým přičiněním, potřetí, v roce 1974, přičiněním vyvolené.
Rok 1974: taky jeden mezník, ale ten jsem škrtl. Jistá vypečená dívenka mi tenkrát na nějaký čas zošklivila vůbec celý ženský rod a netoužím na to vzpomínat.
Zkrátka jsem se už dva roky pohyboval pouští, když se na Malevilu objevila Birgitta. Ne že bych se do ní byl snad zamiloval. To rozhodně ne! Ani v nejmenším! Bylo mi dvaačtyřicet, byl jsem příliš zkušený a citově příliš labilní, než abych si něco takového dovolil. Záležitost s Birgittou probíhala v mnohem prostší rovině, ale právě proto mi udělala dobře. Nevím už, kdo řekl, že duši lze vyléčit prostřednictvím smyslů. Ale věřím tomu, sám jsem to zažil.