„Až na to,“ procedí Tomáš sevřenými rty, „že nemá právo účastnit se porady, na které ji kritizuješ.“
„Chtěl jsem ji toho ušetřit. Ale jestli myslíš, že má být vyslechnuta, dojdi pro ni. Počkáme na tebe.“
Ticho. Všichni se na něho dívají. Oči má sklopené, ruce zabořené v kapsách. Rty se mu chvějí.
„Není třeba,“ řekne konečně.
„V tom případě navrhuji, abychom prohovořili Colinovo stanovisko – s ním jsou myslím zajedno i Peyssou a Jacquet.“
„Ještě jsem nedomluvil,“ řekne Tomáš.
„Ale tak jen mluv, mluv,“ řeknu netrpělivě. „Co pořád máš! Nikdo ti mluvit nebrání!“
„Jsem připraven,“ pokračuje Tomáš, „vyvodit ze svých chyb důsledky a spolu s Catie Malevil opustit.“
Pokrčím rameny, a protože Tomáš mlčí, zeptám se:
„Skončil jsi?“
„Ne,“ odvětí přidušeně. „Dokud nebude rozhodnuto jinak, patřím ještě pořád na Malevil, a mám tedy právo k další projednávané otázce se vyslovit.“
„Tak se vyslov! Kdo ti brání?“
Odmlčí se a pak spustí o něco jistějším hlasem:
„S Colinem nesouhlasím. Litovat, že jsme ty lidi zabili, není myslím na místě. Podle mého byla naopak chyba, že se Emanuel neodhodlal střílet dřív. Kdyby byl nečekal tak dlouho, Momo by dosud žil.“
Neozve se žádné „oh!“, ani takzvaný „šum v sále“, ale nesouhlas je na všech tvářích zřejmý. Pro jednou však nechám obratnost stranou. Lid je se mnou, ale nevyužiji toho. Jde o příliš vážné věci.
„Nevyjádřil ses zrovna moc taktně, Tomáši,“ odvětím klidným tónem, „ale v podstatě máš pravdu. Dovolím si tě však opravit. Nedošlo z mé strany pouze k jedné chybě: došlo ke dvěma.“
Rozhlédnu se po ostatních a zmlknu. Mohu si to dovolit. Povedlo se mi, že navýsost zpozorněli.
„První chyba,“ pokračuji, „a to v obecnějším smyslu, projevil jsem přílišnou slabost vůči Evelyně. Poskytl jsem ostatním pohled na dospělého muže, který dovolí, aby s ním orala malá holčička, a to vneslo do našeho společenství prvek ležérnosti a kázeň povolila. Konkrétní důsledek: nemít v tu chvíli, když jsem běžel z Malevilu k Rhunes, vinou Evelyny svázané ruce, mohl jsem Menou pomoci zadržet Moma. Aspoň než by přišel Tomáš.“
Chvilku se odmlčím, pak dodám:
„Tím si nechci nějak libovat v sebekritice, Tomáši, Chci ti jen ukázat, že svou slabost vůči Evelyně a tvou vůči Catie vidím v jedné rovině.“
„Až na to, že Evelyna přece jenom není tvá žena,“ poznamená Tomáš.
„To je podle tebe přitěžující okolnost?“ zeptám se chladně. Zmlkne, vyveden z konceptu: měl myslím na jazyce, že jeho prohřešek je menší, protože je s Catie ženatý. Ale vyslovit to nahlas se mu nechce, přiznal by tím jen svou slabost. Drží se konvenční, a ve svém případě naprosto falešné představy o muži vládci.
„Druhá chyba: jak řekl Tomáš, neodhodlal jsem se dost rychle ke střelbě.“
Meyssonnier zvedne ruce k nebi.
„Buďme spravedliví!“ řekne zvučně. „Pokud došlo k chybě, nedopustil ses jí jenom ty. Nikomu z nás se nechtělo střílet do těch chudáků. Byli tak vychrtlí! Tak vyhladovělí!“ Obrátím se na Tomáše:
„Cítil jsi to taky tak, Tomáši?“
„Ano,“ odpoví bez váhání.
Mám tuhle poctivost u něho rád: nezalže, ani když tím poškodí, co sám prosazuje.
„Pak ale nezbývá než z toho vyvodit, že k chybě došlo kolektivně,“ řeknu.
„Ano,“ namítne Tomáš, „ale tvá odpovědnost je větší, protože ty jsi velitel.“
Zvednu dlaně do vzduchu a prudce vykřiknu:
„No právě! A jsme u toho! Jsem opravdu velitel? Dá se říct, že je člověk velitel, jestliže dva dospělí ze skupiny, jíž by měl velet, v plné bitvě neuposlechnou jeho rozkazu?“
Rozhostí se ticho a já neudělám nic, abych je přerušil. Jen ať trochu dolehne. Jen ať se Tomáš ještě trochu povaří ve vlastní šťávě.
„Já bych řekl,“ ozve se Colin, „že tady máme před sebou naprosto nejasnou situaci. Scházíme se na Malevilu k poradám a rozhodujeme o všem společně. Dobrá. Při našich poradách hraje Emanuel významnou roli. Ale nebylo nikdy řečeno, že kdyby šlo do tuhého a nezbyl čas se poradit, velení přebírá Emanuel. A říct by se to podle mého mělo. Aby bylo jasné, že v takovém doopravdy naléhavém případě Emanuelův příkaz platí bez diskuse.“
Meyssonnier zvedne ruku:
„Správně,“ prohlásí s uspokojením. „Přesně o tohle mi šlo, když jsem na začátku říkal, že jsme projevili špatnou organizaci. Nejen to, průběh celé události byl podle mě až žalostný. Každý se rozběhl, kam ho napadlo, nikdo neposlouchal, co mu kdo říká. Takže v jednu chvíli zůstaly na hradbách jen Falvinka s Miette, to byla veškerá obrana Malevilu. A Miette neměla ke všemu ani pušku, přestože střílet umí.“
„Máš pravdu,“ přidá se Peyssou, potřásaje mohutnou palicí. „Hotový binec! V Rhunes byl chudák Momo, ačkoli tam neměl co dělat, byla tam Menou, ta zase přiběhla za ním, třebaže tam taky nepatřila. Byla tam Evelyna, protože se držela za šos Emanuela. Byl tam…“
Zarazí se a zčervená až po obočí. Jak se rozjel, už chtěl ve svém výčtu jmenovat Tomáše. Ticho. Tomáš sedí, ruce v kapsách, oči k nikomu nezvedne. Colin se na mne jakoby stranou pousměje a v očích mu zajiskří.
„Zrovna jako ten tvůj nápad,“ řekne náhle Peyssou a natáhne mocnou tlapu k Tomášovi. Člověk má dojem, že by svou paží klidně přesáhl celý stůl. „Zrovna jako ten tvůj nápad,“ pokračuje hromovým hlasem. „Chtít odejít s Catie z Malevilu, takovou blbost svět neviděl!“
„Můj názor,“ připojím se okamžitě.
„Hlavně kam bys šel, ty vrtáku?“ řekne Peyssou, vkládaje do nadávky neuvěřitelnou dávku vřelosti a lásky.
Colin se rozesměje. Naprosto upřímným smíchem a v pravou chvíli, jak už to umí. Přidáme se k němu, jako by nám udal tón. Ovzduší se smíchem natolik uvolní, že se úsměv objeví i na Tomášových sevřených rtech. Od té chvíle, jak si všimnu, už také nesedí tak ztuhle a dokonce vyndal ruce z kapes.
Smích se utiší a přistoupíme k hlasování. S výjimkou jednoho hlasu, totiž mého pro Meyssonniera, jsem zvolen vojenským velitelem Malevilu „pro případ náhlého nebezpečí“. Čímž se rozumí, že s výjimkou naléhavých situací budeme o všem, i o otázkách bezpečnosti, rozhodovat společně. Poděkuji a požádám, aby za mého zástupce, a případně pokud bych pro zranění nemohl svou funkci plnit, za mého nástupce schválili Meyssonniera. Druhé hlasování dopadne k mé spokojenosti. Napětí povolí, všichni se rozhovoří. Nechám je pár minut, aby se uvolnili, a pak řeknu:
„Rád bych se vrátil k hledisku, jež vyjádřil na začátku Colin. Jistě, cítili jsme to všichni, střílet do těch nebožáků bylo něco strašlivého. Proto jsme tak váhali. Ale chtěl bych říct jednu věc. Jelikož naše rozmýšlení stálo Moma život, znamená to, že náš reflex nebyl správný. Neuvědomili jsme si dostatečně, že ode dne, kdy se stala ta věc, nežijeme už v téže době jako předtím, a ještě jsme se tomu pořádné nepřizpůsobili.“
„Co to má znamenat,“ zeptá se Peyssou, „že nežijeme v téže době jako předtím?“
Otočím se k němu.
„Dám ti příklad: řekneme, že by tě předtím navštívil v noci nějaký chlápek a ze msty ti podpálil stodolu, seník a chlív.“
„To bych se na to podíval?’ vybafne Peyssou, zapomínaje, že přišel o všecko.
„Ano, ale dejme tomu. Ztráta je to veliká, řekneš mi, ale taková zas ne, aby tě ohrozila na životě. Především máš pojištění. A kromě toho zemědělský úvěr, než se pojišťovna rozhoupe k výplatě pojistky, můžeš si na nové krávy a seno vypůjčit. Kdežto teď, poslouchej mě dobře, kdyby ti nějaký chlap ukradl krávu, sebral ti koně nebo ti snědl obilí, máš konec, už si nepomůžeš, jsi prosté odsouzený k smrti, ať už k rychlé nebo pomalé. Není to už prostá krádež, ale zločin. A to zločin, který musí být okamžitě a bez váhání ztrestán smrtí.“