Vidím, že se Jacquet nějak cuká, ale jak jsem ponořen do svého výkladu, neuvědomím si hned, oč běží. To, co říkám, jsem si od Momovy smrti opakoval tolikrát, že mám teď dojem, jako bych vlastně jen omílal známé pravdy. Ale v každém případě se k věci hodlám ještě vrátit, protože je mi jasné, že jak kamarádi, tak ani já nedokážeme svůj dosavadní životní postoj změnit ze dne na den. A že ani pud sebezáchovy v nás nedokáže potlačit vypěstovanou úctu k lidskému životu.
„Ale stejně,“ povzdechne smutné Colin. „Zabíjet lidi!“
„Musí to být,“ řeknu nezvýšeným hlasem. „Nová doba, v níž jsme se octli, nás k tomu nutí. Říkám ti znovu: chlap, který ti vezme obilí, tě odsoudil k smrti. A volit raději vlastní smrt než jeho, k tomu přece jenom nemáš důvod!“
Colin mlčí. Ostatní také. Nevím, zdali jsem je přesvědčil. Událost, kterou jsme zažili, má však svou váhu. Mohu se spolehnout, že jim hned tak z hlavy nevymizí a pomůže mi vštípit jim – a především sobě samému – onen bleskový a brutální reflex živočicha, který si hájí svou půdu.
Nakonec si přece jen všimnu, že Jacquet v tváři málem zfialověl, na čele se mu perlí veliké kapky potu a stékají mu po spáncích. Dám se do smíchu.
„Jen klid, Jacquete! Na čem se dnes večer ustanovíme, nebude mít zpětnou platnost.“
„Co to znamená, zpětnou platnost’?“ zeptá se, dobrácké hnědé oči upřené do mých.
„Že se to nebude vztahovat na činy, které už se staly.“
„Á to jo,“ oddechne si zhluboka.
„Safraportský Jacquet!“ řekne Peyssou.
Pohledy obrácené na Jacqueta, dáme se mu všichni do smíchu stejně jako prve Tomášovi. Nevěřil bych, že je možné být tak veselí po vší té krvi, kterou jsme ztratili a sami prolili. Ale pravé veselí to vlastně není. Náš smích má společenský obsah. Potvrzuje, že patříme k sobě. Že je Tomáš přes všechny prohřešky jedním z nás a stejně tak Jacquet. Naše společenství prošlo zkouškami a znovu se stmeluje, uzavírá a nabývá nové síly.
Pohřeb jsme stanovili na poledne a rozhodli se, že půjdeme k přijímání. Po ranním shromáždění očekávám ve své ložnici ty, kdo se chtějí vyzpovídat.
Vyslechnu Colina, Jacqueta a Peyssoua. Co je tíží, vím u všech tří předem, ještě než otevřou ústa. Mají-li však pocit, že je mohu břemene zbavit, tím líp. „Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí, a kterým je zadržíte, jsou zadrženy.“ Bůh mě chraň, abych si osoboval, ať už dnes či do budoucna, tak nezměrnou pravomoc! Vždyť někdy pochybuji, může-li lidské svědomí vůbec očistit i sám Bůh. Ale dost. Nechci dělat svým kacířstvím nikomu těžkou hlavu. Už proto ne, že si v oblasti víry nejsem jist vůbec ničím.
Když Colin skončí, pousměje se, tak jak to umí, a dodá:
„Peyssou říká, že prý se Fulbert při zpovědi vyptává na spoustu věcí. A pak ti vynadá. Tvá metoda to není.“
Také se usměji.
„Snad bys ani nechtěl! Zpovídáš se, aby sis ulevil. Nebudu ti přitěžovat.“
Colinova tvář k mému velikému údivu zvážní.
„Jen kvůli tomu se ale nezpovídám. Taky proto, abych se stal lepším.“
Začervená se, věta mu připadá směšná. Pochybovačně stáhnu rty.
„Ty si myslíš, že to není možné?“
„V tvém případě snad ano. Ale většinou ne.“
„Proč?“
„Protože, víš, lidi si dokážou své chyby velice úporně skrývat. Důsledek: jejich zpověď nemá cenu. Vezmi si třeba Menou: já ji nezpovídal, rozumíš, jinak bych o tom nemluvil. Ale vyčítá si svou,tvrdost’ vůči Momovi, a přitom ani nevzdechne, že se chová sprostě k Falvince. Dokonce to ani za sprosťárnu nepovažuje, myslí si, že je v právu.“
Colin se rozesměje. A já si uvědomím, že jsem hovořil o Momovi, jako by dosud žil, a náhle mě to strašně zabolí. Mluvím honem dáclass="underline"
„Napsal jsem pár slov Fulbertovi, chci ho upozornit, že se v okolí potulují lupičské bandy. Radím mu, aby nechal La Roque lépe střežit, hlavně v noci: Co říkáš, nechtěl bys mu ten lístek doručit?“
Opět se začervená.
„Nemyslíš, že po tom, co jsem ti pověděl, je to trochu…“
Větu nedokončí.
„Myslím si, že máš v La Roque přítelkyni z dětství a s radostí se s ní shledáš. Tak co? Kde je jaká špatnost?“
Třetího muže vystřídá u mne Catie. Jen vejde do pokoje, ovine mi paže kolem krku. Její objetí mě sice nenechává tak docela lhostejným, ale vezmu je raději v žertu a se smíchem se jí vykroutím.
„Přeháníš. Přišla jsi mě pomuchlat, nebo se vyzpovídat? Tak jen se posaď, a pěkně z druhé strany, ať jsem trochu v bezpečí.“
Mé přivítání ji nadchlo. Čekala víc chladu. A už se zpovídá jak o závod. Čekám, co přijde dál, protože kvůli zpovědi nepřišla, to je jasné. Zatímco se bije v prsa a vyznává se mi z prkotin, které jí jakživ nedělaly těžkou hlavu, pozoruji, že má nalíčené oči. Nenápadně, ale se vším všudy: obočí, řasy, víčka. Dožívá ještě z malé zásobičky líčidel, jež měla před výbuchem.
Když vyklopí onen výčet bezvýznamných hloupůstek, mlčím. Čekám. A schválně se na ni nedívám, abych vypadal co nejmíň zaujaté. Čmárám si tužkou na piják. – Papír nekazím, je teď příliš vzácný.
„A jinak,“ řekne konečně, „ještě se na mě zlobíš?“
Čmárám.
„Zlobím? Ne.“
A dál ani slovo. Dodá tedy:
„Vypadáš, jako by se ti něco nezdálo.“
„Taky že se mi nezdá.“
Ticho. Čmárám dál.
„A to se ti nezdá něco na mně, Emanueli?“ zabrouká tak lichometně, jak jen dokáže.
Ale může se lísat a dělat opičky jak chce. Marná snaha. Mé oči mají co dělat jinde. Kreslím na piják andílka.
„Nejsem spokojen s tvou zpovědí,“ prohlásím přísně.
Teprve teď zvednu hlavu a pohlédnu na ni. Tuhle písničku nečekala: jako malevilského abbého mě určitě nebere moc vážně.
„Byla to špatná zpověď,“ pokračuji v přísném tónu. „Nevyznala ses ani ze své hlavní chyby.“
„A co by to podle tebe mělo být?“ zeptá se, těžko přemáhajíc útočnost.
„Koketérie.“
„Ach, tohle!“ řekne.
„Ano, samozřejmě! Pro tebe to neznamená nic! Máš svého muže ráda, víš, že ho nebudeš podvádět,“ (v tu chvíli se výsměšně pousměje) „tak si říkáš:,Jen do toho, pobavme se trochu!’ Jenže ve společenství, kde je šest mužů na jediné dvě ženy, jsou tyhle legrácky velice nebezpečné. Kdybych tomu neučinil přítrž, obrátí mi tvá koketérie Malevil vzhůru nohama. Peyssou po tobě podle mne už teď kouká víc, než by měl.“
„Myslíš?“
Září! O zkroušenou tvář se ani nepokusí!
„Ano, myslím. A zkoušíš to i na ostatní. Jenže s těmi to naštěstí nepohne.“
„Chceš říct, že to nepohne s tebou,“ zaútočí. „Ale to mi nepovídáš nic nového. Tobě se líbí jen macaté bečky. Jako ta nahá ženská, co máš tamhle nad postelí. Farář! To mě tedy podrž! Člověk by myslel, že tam uvidí spíš krucifix!“
Namouduši, jedovatá být umí!
„To je reprodukce Renoira,“ odvětím, užaslý, že jsem se dal zatlačit do defenzívy. „Vůbec nerozumíš umění.“