„A fotka té tvé skopčačky tamhle na stole, to je taky umění? Děsná buchta! Nakynutá až hrůza. Ale tobě to je vlastně fuk, máš Evelynu.“
To je ale had!
„Já že,mám’ Evelynu?“ odvětím s chladným hněvem. „Co tím chceš říct? Máš mě za Wahrwoorda?“
Zabodnu jí do očí zdrcující pohled. Okamžitě se po špičkách stáhne z bitevního pole zpátky.
„Ale prosím tě, nic takového jsem neřekla,“ odpoví. „To by mě ani ve snu nenapadlo.“
Napadlo, nenapadlo, na to jí kašlu. Trochu se uklidním. Sáhnu opět po tužce a přeškrtám andílkovi křídla. Načež mu přimaluji dva růžky a dlouhý ocas. Chápavý, na způsob opičino. A celou tu dobu se Catie přede mnou všelijak kroutí, snažíc se zahlédnout, čím se to zabývám. Jak je ta opička na své pohlavíčko pyšná! A jak se snaží ukázat všem jeho moc. Zvednu hlavu a pátravě se na ni zahledím:
„Tvým snem v podstatě je, aby se do tebe zamilovali všichni mužští na Malevilu a všichni aby chřadli v zoufalství. A ty budeš zatím milovat jen Tomáše.“
Trefil jsem do černého, aspoň si to pro tu chvíli myslím. Vidím totiž, jak se jí kdesi na dně očí opět rozsvítil plamínek útočnosti.
„Co bys chtěl?“ řekne. „Každý na to není, dělat běhnu jako ta tvoje Miette.“
Na chvíli zavládne ticho.
„Krásně mluvíš o své sestře, jen co je pravda,“ řeknu, aniž zvýším hlas. „Výborně.“
Catie však není v podstatě zlé děvče. Zrudne a poprvé od začátku zpovědi vypadá opravdu zkroušeně.
„Ba ne, mám ji hrozně ráda, víš? Nesmíš si myslet.“
Na dlouho se odmlčí.
„Říkáš si asi, že se chovám ošklivě, co?“ dodá nakonec.
Usměji se:
„Říkám si, že jsi mladá a trochu zbrklá.“
A protože neodpovídá, udivená, že s ní po všech jedovatostech, jimiž mě obdařila, mluvím přátelsky, dodám:
„Třeba s Tomášem! Zakoukal se, do tebe a ty, protože jsi mladá, máš sklon toho využívat. Ořeš s ním, ale naděláš dobře. Tomáš není žádná bačkora. Je to muž a bude ti to mít za zlé.“
„Už má.“
„Pro ty hlouposti, co kvůli tobě natropil?“
„No ano.“
„To nic, to se srovná. Při poradě vzal všecko na sebe. Bránil tě jako lev.“
Podívá se na mne, oči jí září.
„Však tys nebyl při poradě taky nijak zlý.“
„Ale jedno jsem ti chtěl říct. S Peyssouem buď trochu opatrná.“
„To, ti slíbit nemohu,“ odvětí s naprostou upřímností. „Jak vidím mužského, prostě neodolám.“
Pohlédnu na ni. Vyvedla mě trochu z konceptu. Přemýšlím. Zdá se, že jsem z toho děvčete nepochopil ani zbla! Je-li pravda, co říká, celá má analýza leží v troskách. Dodá ještě:
„Víš, jako farář jsi vlastně docela fajn. I když si potrpíš na ženské. Takže všechno to ošklivé, co jsem ti řekla, beru zpátky, obzvlášť… No, beru to zkrátka zpátky. Jsi milý. Já prostě neudržím jazyk za zuby, tak to je. Smím té políbit?“
Vtiskne mi polibek. O hodně jiný, než s jakým ke mně vešla. Abychom ovšem jeho čistotu zas nepřeháněli. Pravda je, že mě vzruší, což Catie doprovodí vítězným uchichtnutím na důkaz, že jí to neušlo. Hned nato jí otevřu dveře, proklouzne jimi, proběhne prázdnou chodbou a před točitým schodištěm donjonu se ještě otočí a rychle mi mávne.
Moma jsme pochovali vedle Germaina a malého náhrobku s pozůstatky rodin našich kamarádů. Byl to jakýsi zárodek hřbitova založený v den osudné události, patřil už k světu potom a všichni jsme věděli, že na něm jednou spočineme i my. Ležel před prvními hradbami na někdejším parkovišti. Skála tam tvoří jakousi plošinku, která se po čtyřiceti metrech opět zužuje do rozměrů cesty pokračující odtud dál po útesu. Cesta v těch místech zahýbá okolo skály takřka v pravém úhlu.
Právě tam, v oné těsné úžině mezi strmým srázem a skalní masou nad ním, se rozhodneme postavit palisádu, jež bude chránit první hradby, aby je v noci někdo nezlezl. Je to promyšlené dílo z důkladných, pevné stlučených dubových fošen, s brankou opatřenou těsně při zemi posuvným otvorem, jímž může prolézt po čtyřech jediný člověk. Když nás někdo navštíví, vpustíme ho tudy. Nejdřív si ho ovšem dobře prohlédneme kulatým bezpečnostním otvůrkem skrytým vedle špehýrky. Na samotnou špehýrku, jejíž otevření může být spojeno s jistým nebezpečím, dojde až po bedlivém prozkoumání.
Pamatovali jsme i na možnost, že by chtěl někdo palisádu přelézt. Její hořejšek – který se dá sejmout, aby se mohlo projet s vozem – jsme pojistili čtyřmi řadami ostnatého drátu, na němž se při sebemenším doteku rozřinčí plechovky. Krom toho sáhl Colin do zásob ze svého krámku a pro návštěvníky přicházející s dobrými úmysly instaloval vedle špehýrky zvonek.
Plošinku mezi palisádou a vodním příkopem před prvními hradbami pokřtil Meyssonnier na „zónu předsunuté obrany“, neboli ZPO.
Na jeho radu jsme se usnesli rozmístit po ní šachovnicovou síť pastí. Volný jsme nechali jen tři metry široký pruh, čímž vznikla jakási cesta okolo pravého příkopu, kolem oblouku tvořeného výdutí ve skále a podél hřbitůvku až k palisádě. Nástrahy – neboli pasti na blbce, řečeno s Meyssonnierem byly zcela klasického typu. šedesát centimetrů hluboké jámy a na jejich dně zašpičatělé, nad ohněm dotvrda vysušené kůly nebo prkýnka pobitá silnými hřeby. Otvory jsme zamaskovali kusy lepenky a ještě je zakryli vrstvou hlíny.
Peyssou zatím dokončoval nástavbu prvních hradeb. Jako základ položil přes zubaté cimbuří silné dřevěné trámy a vyhnal zdivo dobře o půl metru výš. Když s tím byl hotov, požádal Meyssonniera, aby otvory v cimbuří uzavřel tlustými dřevenými výplněmi, ale tak, „aby se daly směrem ven zdola nahoru otvírat. Můžeš potom pálit rovnou dolů k hradbám a nemusíš se bát, že si tě nějaký jiný mizera vybere zdálky za terč. A dole v prknech vyřízneš štěrbinu, takže budeme mít kromě střílen v cimbuří ještě jednou tolik střílen tady.“
Aniž to výslovně řekl, předpokládal zcela samozřejmě, že útočníci budou vybaveni podobně jako my, totiž jen loveckými puškami, jejíchž střely silným, letitým dubovým dřevem neproniknou. Předpokládali jsme to tak trochu podvědomě všichni, pozdější události nás však vyvedly z omylu.
Palisáda už byla hotová, zbývalo ještě patřičně vybavit pasti, když se jednoho rána rozcinkal zvonek. Byl jsem v tu chvíli v ZPO sám. Za bránou čekal Gazel, usazený na Fulbertově velikém šedém oslu. Jen jsem otevřel špehýrku, seskočil a nastavil mému pohledu chladně zdvořilou tvář.
„Posilnění“ odmítl, podal mi jen špehýrkou dopis od Fulberta a prohlásil, že si na odpověď počká tam, kde je. Po pravdě řečeno, nijak naléhavě jsem ho dovnitř taky nezval, protože ZPO nebyla ještě zdaleka dokončená.
Dopis zněl takto:
Drahý Emanueli,
děkuji Ti za upozornění o loupeživých tlupách. V naší končině se zatím nic podobného nevyskytlo. Je ovšem pravda, že nejsme tak bohatí jako Malevil.
Buď tak laskav a tlumoč Menou můj projev soustrasti k úmrtí jejího syna a vyřiď jí, že na ni v modlitbách nezapomínám.
Krom toho mám čest Ti oznámit, že jsem byl shromážděním věřících zdejší farnosti zvolen za biskupa.
Na základě toho jsem mohl vysvětit na kněze pana Gazela a jmenovat ho farářem pro Courcejac a abbém na Malevilu.
Je mi velice líto, že Tě musím zarmoutit, ale chci-li dostát svým povinnostem, nemohu Tvou kněžskou funkci, kterou ses cítil povinen převzít na Malevilu, uznat.