Zmýlil jsem se. Vůbec jim to nedošlo. Tón dopisu se jim úžasně líbil („To sedí!“ prohlásil Colin) a jeho obsahem se upřímně nadchli. Okamžitě chtěli vidět dokumenty, jichž jsem užil jako podkladu. Musel jsem tedy vstát, sáhnout v hradní síni do vitrín a všechny ty památné relikvie včetně překladu do současné francouzštiny, který dal strýček pořídit, jim ukázat.
Planuli zaujetím. Znovu a znovu jsem musel předčítat pasáže, ustavující La Roque jako naše léno, a Zikmundovo historické rozhodnutí jmenovat sama sebe malevilským abbém. „No vidíš,“ řekl Peyssou, „to by mě nenapadlo, že jsme vlastně v právu, když jsme tě zvolili, tak jak jsme to udělali. Měl jsi nám to ukázat dřív!“
Byli nad starobylostí našich práv nadšením bez sebe. „Pět století,“ opakoval Colin, „jen si to představ! Pět století máme právo jmenovat si svého abbého!“ – „Abychom nepřeháněli,“ namítl Meyssonnier, poctivý proti své vůli, „byla tu přece jen Francouzská revoluce.“ – „Ale ta netrvala dlouho,“ stál Colin na svém, „to nemůžeš srovnávat!“
Vůbec ze všeho nejvíc je vzrušovala skutečnost, že biskup v našem larockém lénu býval intronizován malevilským pánem. Na Peyssouovu žádost jsem vysvětlil, jak nejlíp jsem uměl, co to slovo znamená. „No tak, je to jasné, Emanueli,“ prohlásil Peyssou. „Fulberta jsi neintronizoval, tak je pro mě hovno biskup.“ (Vřelý souhlas.) Pak už běžela řeč jenom o tom, jak vytáhneme proti městečku pomstít utrpěnou porážku a nastolit svá svrchovaná práva.
Mlčky jsem sledoval vzplanutí mnou rozpoutaných šovinistických vášní. Připadalo mi, že teď už parodický záměr svého dopisu kamarádům odhalit ani nemohu. Příliš se rozhořeli. Měli by mi to za zlé. Snažil jsem se jenom zklidnit nejrozpálenější hlavy, což se mi nakonec povedlo dík Tomášovi a Meyssonnierovi a posléze i Colinovi – když bylo totiž slavnostně rozhodnuto, že své „larocké přátele“ (jeho vlastní výraz) nikdy neopustíme. A že Malevil zasáhne, kdykoli by se někdo z nich cítil nějak sužován či poškozen, což ostatně stálo i v mém dopise.
Druhý den opět přiklusal Gazel. Sotva jsem mu mlčky předal dopis, ihned odjel. Dva dny nato byla ZPO dokončena a pšenice natolik zralá, aby mohla začít sklizeň. Práce to byla zdlouhavá, klasy jsme museli žnout srpem, vázat je do snopů, snopy odvozit na Malevil, zřídit za prvními hradbami mlat a vymlátit obilí cepy. Celá operace představovala takovou dřinu, že když bylo po žních, mohl si každý z nás říci, že pro něj biblická věta o chlebu a potu nabyla nového smyslu.
Na druhou stranu byla však pravda, že se nám námaha vyplatila. I přes onu zničenou čtvrtinu nám sklizeň vynesla deset pytlů na jeden. Celkem tisíc dvě stě padesát kilogramů zrna, V poměru k našim bohatým zásobám (za něž jsme, pokud šlo o obilí, vděčili hlavně kořisti z Rybníka) to bylo málo, ale jako první sklizeň od osudné události a jako příslib do budoucna to znamenalo hodně.
V noci po žních mě probudil jakýsi tichý šramot vedle mé postele, nebo spíš skutečnost, že jsem zprvu, ještě v polospánku, nebyl schopen rozeznat, co to vlastně je. Vidět jsem nic nemohl, noc byla příliš temná, ale jen jsem otevřel oči, hned mi bylo jasné, že to na pohovce u okna povzlykává do polštáře Evelyna.
„Ty pláčeš?“ řekl jsem polohlasem.
„Ano.“
„A proč?“
Následovala řada přidušených vzlyků a popotahování.
„Protože jsem smutná.“
„Pojď mi to povědět.“
Skokem byla z pohovky u mne v posteli a schoulila se mi do náruče. Trochu už sice přibrala, ale ještě pořád mi připadala lehoučká jak pírko. Jako by mi na rameni spočinulo koťátko. Vzlyká dál.
„Ale vždyť mě celého umáčíš! Učiněný vodopád! Tu máš, utři si nos!“
Podám jí svůj kapesník a vzlykot musí přestat aspoň na tu chvilku, než se vysmrká.
„Tak co je?“
Ticho. Popotahování.
„Vysmrkej se a přestaň popotahovat!“
„Už jsem se vysmrkala.“
„Tak ještě jednou.“
Opravdu se znovu vysmrká, ale podle zvuku bez valného výsledku. A už zase popotahuje. Nejspíš to bude od nervů. Stejné jako kašel, vzlykání, křečovité záchvěvy. Možná stejně jako celé astma. Po vpádu do naší pšenice a Momově smrti prodělala další strašlivý záchvat. Říkám si, nechystá-li se nový. Ovinu ji pažemi.
„No tak,“ řeknu, „co se děje?“
Ticho.
„Tolik mrtvých,“ šeptne konečně.
Překvapí mě to. Něco podobného jsem nečekal.
„Proto pláčeš?“
„Ano.“
A když mlčím, dodá:
„A co? Ty se divíš, Emanueli?“
„Ano. Čekal jsem od tebe něco, jako že už tě nemám rád.“
„Ó ne,“ řekne, „máš mě rád pořád stejně, to já poznám. Jenom už mi nic nepromíjíš. Ale mně je to tak milejší.“
„Milejší?“
Mlčí. Přemýšlí, pátrá sama v sobě tak soustředěně, že zapomene popotahovat.
„Ano,“ odpoví nakonec. „Dodává mi to mnohem víc síly.“
Nic neřeknu, jen to zaregistruji.
„Nemohli jsme ty lidi, co jsme zabili, vzít na Malevil? Na hradě je tolik místa.“
Zavrtím do tmy hlavou, jako by mě mohla vidět.
„Neběží o místo, ale o zásoby. Už teď je nás jedenáct. Další dvě tři osoby bychom přinejhorším ještě uživili, ale dvacet ne.“
„Tak jsme je mohli aspoň nechat,“ ozve se po chvilce, „aby se najedli naší pšenice.“
„A co další?“
„Jací další?“
. „Ti, co přijdou po nich. Ty zase necháme, aby nám pobili prasata, spořádali krávy a odvedli koně. My se můžeme jít vždycky napást trávy.“
Mé sarkasmy na ni vůbec nezaberou.
„Sám jsi povídal, že té pšenice z Rhunes není nijak moc.“
„To není, ale jen vzhledem k našim zásobám, bohudíky. Každopádně dvanáct a půl metráku zrní nějaké to kilo chleba přece jenom znamená.“
„Ale přinejhorším bychom vydrželi i bez něho! Tys to říkal,“ dodá honem, jako by mě obviňovala.
Každé mé slovo jí totiž zůstává vyryto v paměti navěky.
„Přinejhorším, ano. Ale kdo může vědět, nedopadnou-li žně v příštím roce katastrofálně? Je líp trochu se dopředu pojistit. Třeba už jen proto, abychom mohli v případě potřeby pomoci našim přátelům v La Roque.“
,A proč jsme tedy nepomohli těm v Rhunes?“
„Bylo jich moc, už jsem ti to říkal.“
„Víc než v La Roque jich nebylo.“
„Ale ty aspoň známe.“
A protože Evelyna mlčí, začnu vypočítávat:
„Pimont, Agnès Pimontová, Lanouaille, Judita, Marcel, který tě vzal k sobě.“
„Ano,“ odvětí. „A taky starý Pougès. Už se u nás nějak dlouho neukázal.“
Je to pravda. Ten starý darebák si nepřijel smočit konce knírů do našeho vína už nejméně deset dní. A tenhle způsob, jak ukončit rozhovor, aniž z něho cokoli vyvodí či cokoli přijme, je pro Evelynu taky příznačný. Hluboce však na mne zapůsobilo, že se mnou diskutovala tak dospělým tónem. V jejích slovech nebylo nic dětinského. A pokročila i ve francouzštině. Od té doby, co jí „nic nepromíjím“, přestala se utíkat k dětinskostem.
„Dobrá,“ řeknu. „Konec audience. Vrať se do postele. Chci spát.“
Pověsí se na mne a vrátí se k tónu malé holčičky:
„Nemohla bych ještě chvilku zůstat, Emanueli?“
„Ne, nemohla. Koukej mazat.“
Vymázne, ani nemukne. Poslechne dokonce s jakýmsi nadšením, jako by měla před sebou výhled na celý dlouhý život strávený v opojné poslušnosti po mém boku.