Ale jsou v ní přece jenom věci, které dobře nechápu. Mluvila o lidech v Rhunes, o Momovi ani slovíčko.
Nehovoří o něm ostatně ani Menou. Nesplnilo se vůbec nic z toho, co jsem od ní do budoucna čekal, když jí zavraždili syna, Neupadla v zoufalství ani otupělost. Své intendantury na Malevilu se nevzdala ani v nejmenším. Nad ženským osazenstvem hradu vládne pořád pevnou rukou, klofajíc jako vždy nejraději tu nejstarší a nejukdákanější; v případě potřeby se však pustí, byť trochu opatrněji, i do mladých slípek, a to spíš do Catie než do Miette, protože Catie se taky dovede ohánět zobáčkem. A že by nám Menou nějak scházela před očima, se rovněž nedá říci. Těžko sice někdy ztloustne, ale vidličku a sklenku ležet ladem nenechává. A pořád je to ta čisťounká, pečlivé vycíděná kostřička, na níž všechno, každý sval i orgán, působí jako miniatura. Vlasy na umrlčí lebčičce má pečlivé stažené dozadu, jak to u ní odjakživa známe, na černé pracovní haleně ani smítko a pod čtvercovým výstřihem na té nejplošší ze všech hrudí řadu zavíracích špendlíků. A pořád si to stejné rázně cupitá na svých velikých šlapkách, droboučká a čilá, hubený šlachovitý krk natažený kupředu.
Na stůl prostírá Catie nebo Miette a ubrousky vkládá do talířů Menou. Z hygienických důvodů, aby se nepopletly, si je poznačila znaménky, která rozezná jen ona sama. A když se jednou ráno chystám posadit, trochu znervózněle si všimnu, že někdo prostřel na dolním konci stolu Momův příbor a do talíře vložil ubrousek. Neušlo to, jak vidím, ani Colinovi, dává mi očima i hlavou znamení, jako by chtěl říci, že to nevěstí nic dobrého. Jakmile se však posadím a příbory spočítám, zjistím, že jich je jedenáct, a ne dvanáct. Dnes ostatně prostírala Catie, těžko mohu předpokládat, že by se byla spletla. Taky ne: když se vykloním, abych se jí očima zeptal, pravým ukazováčkem mi nenápadně naznačí, ať si toho nevšímám.
Teď už sedí všichni, jen Jacquet stojí, paže se mu klátí a zlatohnědé oči má zamžené úzkostí, protože na svém obvyklém místě vidí jen děsivé prázdno. Pokorně na mne pohlédne, v očích otázku, co provedl, že mu bylo odepřeno jídlo. Celým svým chováním připomíná dobráckého, až za hrob oddaného psa, který se po zkušenostech se zlým pánem dostal do rodiny, jež ho hýčká, a on se teď třese strachy, že se jednoho dne probudí a všechno to štěstí, jehož se necítí hoden a nad nímž se dennodenně táže, je-li to skutečnost či sen, bude to tam. Jestliže jsem rozhodl, že nedostane najíst, nevidí v tom nespravedlnost. Pokud jsem to udělal, pak jistě právem. A jakmile se my ostatní najíme, s prázdným žaludkem se pustí spolu s námi do práce. Bojí se jen jednoho: aby odnětí potravy nebylo prvním krokem k vyhnanství.
Usměji se na něj, abych ho uklidnil, ale než stačím něco říci, Menou na něj vybafne:
„Hledáš svůj příbor, chlapče? Máš ho tamhle.“
A pokyne mu bradou k židli, kde sedával Momo.
Rozhostí se ticho jako v hrobě a Jacquet se všecek popletený na mne podívá. Souhlasně přikývnu, vykročí tedy podél stolu k Momově židli. Cítí, jak se zrovna na něj, kterého tak děsí být středem pozorností, upírají všechny oči, a nejradši by se propadl.
Colin hned taktně rozpřede debatu. Nad těmi kusy lepenky jimiž jsme zakryli pasti v ZPO a zasypali je zemí, se musíme ještě zamyslet. V případě deště by začaly hnít, ale dřív než shnijí, rozměknou a pod tíhou hlíny se pronesou. Výsledkem bude, že útočník pasti okamžitě pozná podle prohlubní. Peyssoua napadne, že bychom mohli lepenku v několika místech proděravět, aby se voda řinula rovnou do pasti. Meyssonnier navrhne místo lepenky systém dvou plátů překližky přidržovaných středovou laťkou, jež by se pod váhou nepřítele prolomila.
Sleduji diskusi natolik, abych do ní mohl tu a tam slovem zasáhnout, ale zároveň poslouchám, co se děje nebo říká na dolním konci stolu. Jacquet, studem zdřevěnělý, hlavu nad talířem, mlčky jí a Menou ho tiše, ale nepřetržitě péruje: „Narovnej se! Hrome, nežmoulej tu střídku! Přestaň už jednou mlaskat! Kde myslíš, že jsi? Nemáš ubrousek, že si utíráš pusu rukou?“ Nápadné je, že při každé ze svých pádných připomínek osloví Jacqueta jménem, jako by nám chtěla ukázat, že jí nepřeskočilo, že sice Jacqueta povýšila do oné role proti jeho vůli, ale s nikým si ho neplete. Je tu ostatně i další důkaz, že má Menou hlavu v pořádku: ježto Jacquet jako člověk odjinud nerozumí nářečí, není v jejích výtkách po nářečí ani stopy.
Když jsme dva dny po dokončení ZPO opět zahájili povinné hodiny střelby (i z luku), objevil se na svém antikvárním bicyklu starý Pougès. Nebyl nijak nadšený, že musel prolézt skrze palisádu po čtyřech. A ještě míň se mu líbilo, když jsme mu na cestu přes zónu pastí zavázali oči. Jen se uvelebil v kuchyňce vstupní věže, dal nám na srozuměnou, že by to chtělo patřičnou odměnu. Řekl jsem nám, protože zvěst o jeho příchodu se ihned rozletěla po hradě a stál tu s napjatýma ušima celý Malevil.
„Dostat se k tobě není teda hračka, Emanueli, to ti řeknu,“ prohlásí a popotahuje se za nažloutlý knír. „Není to hračka, ať to vezmu z kterého chci konce!“
Rozhlídne se kolem sebe, polichocen, že je středem pozornosti.
Je už totiž kumšt dostat se z La Roque; Fulbert dává hlídat obě brány: To bys nevěřil, ale s projížďkami po malevilské silnici je amen. Tak tak, že si mohu vyjet aspoň po okresce. Naštěstí mě napadlo, že z ní vede pěšina na silnici k tobě. Přes Faujouxe, jestli si vzpomínáš.“
„Tys jel přes Faujouxe!“ užasnu. „Na kole!“
„Však jsem je taky na některých místech musel nést,“ řekne Pougès. „Hotový terénní jezdec! V mém věku! Taky doufám, Emanueli,“ připojí po dramatické odmlce, přejížděje očima všechny přítomné, „že mi po tom trmácení nezašpuntuješ láhev moc rychle.“
„Posluž si,“ řeknu a přistrčím mu láhev. „Poctivě sis těch pár sklínek vysloužil.“
„To teda jo,“ přisvědčí. Jen si vzpomeň, co to je, projet přes Faujouxe na kole. A těch novinek, co jsem ti přivezl, až mi jde hlava šejdrem. A nohy z toho šlapání taky.“
„Měl bys mít trénink,“ poznamená Menou. „Však ses něco najezdil z La Roque do Malejacu na flámy za tou svou děvkou.“
„Na tvé zdraví, Emanueli,“ pronese Pougès důstojně, v duchu však rozzuřený, že mu Menou pokazila jeho chvilku slávy.
„Nabídni mu něco k zakousnutí, Menou,“ obrátím se na ni přísně.
„Ne že bych odmítl,“ řekne starý. „Hlavně po tom trmácení přes Faujouxe, to člověk vyhládne.“
Menou otevře skříň vpravo od krbu, smýkne před Pougèse talířem, až to bouchne, ukrojí teninký plátek šunky, palcem a ukazováčkem ho vezme a mrskne jím zdálky do talíře.
Sjedu ji přísným pohledem, dělá však, jako by to neviděla. Krájí Pougèsovi kousek chleba a pečlivě se snaží, aby byl co nejtenčí, což není tak snadné, protože pecen je čerstvý. V průběhu oné složité operace polohlasem mluví sama k sobě. V kuchyni je však naprosté ticho, Pougès s pohledem upřeným na láhev právě mlčky upíjí ze své první sklenky a my ostatní v očekávání ohlášených novinek také nic neříkáme, a tak je Menouin monolog do publika přes všechnu mou snahu nějak ho přerušit nádherně slyšet.
„Jsou lidi,“ brumlá si Menou, aniž na mne pohlédne, „že z člověka dokážou sát krev hůř jak veš. Jen taková Adéla. Někdo řekne, jakápak Adéla, houby na ní záleží, no prosím. Žhavá do každého chlapa. Ale nakonec se ještě našli takoví, že z ní dokázali těžit. Nejdřív si s ní užívali, a když jim došly síly, tahali z chudáka flundry aspoň to pití. S takovými kunčofty si věru moc nepomohla!“