Starý Pougès odloží sklenici, napřímí se a otře si levou rukou knír.
„Neber to jako výčitku, Emanueli,“ řekne důstojně, „ale aby mě tvá služka pod tvou střechou urážela, to bys měl zatrhnout.“
„To se podívejme,“ poznamená Menou, „ještě by chtěl, aby se mu člověk klaněl.“
Bledá vzteky, že ji nazval služkou, obloukem pošle krajíc na stůl, založí hubené ruce na prsou a upře na Pougèse oči metající blesky. Starý však klidně vychutnává druhou sklenku i svou malou zlomyslnost a cítí se pomstěn na obou frontách.
„Menou u mě není jako služka,“ prohlásím rozhodné. „Má svůj majetek. Vede mi jen domácnost, proto bydlí se mnou. Ale nic jí neplatím. Mluvím samo sebou o dobách před bombou.“
„Čili něco jako farská kuchařka,“ řekne Colin.
Všichni až na Menou se dáme do smíchu a napětí povolí.
Využiji toho, vstanu, zamířím k Menou a šeptnu jí do ucha:
„Jestli nepřestaneš, vyhodím tě přede všemi ze dveří.“ Neodpoví. Prudce oddechuje, v očích jiskry, sevřené rty, chřípí se jí zachvívá. V určitém smyslu mám radost, že ji po tom, co ji potkalo, zase vidím v téhle podobě.
Jdu se opět posadit. Starý Pougès spěje s přesnídávkou a třetí sklenicí ke konci. Jenže mu to trvá, že by člověk vyrostl. Pije rychle, ale se žvýkáním si dává načas.
Po třetí sklenici zůstane sedět s očima upřenýma na láhev a popotahuje si knír. Naleji mu počtvrté a rozhodným pohybem zarazím zátku. Pozoruje mě, pak zaletí očima k plné sklenici, ale nedotkne se jí. Ještě ne. Poslední sklenku upíjí vždy mlčky. Nezbývá mu tedy, než teď promluvit. Otálí však, až mi to jde na nervy. Pobídnu ho:
„Tak Armand je nemocný?“
Zavrtí hlavou:
„Houby nemocný,“ utrousí s pohrdáním vědoucího vůči nevědomému, ale do řeči mu pořád není, přímo z něho čiší, jakou bolest mu působí o cokoli se s námi podělit, i kdyby to byly jenom čerstvé zprávy.
„Tak co je,“ řeknu suše, abych mu připomněl, že úmluva znamená určité povinnosti i pro něj.
„Inu semlely se u nás věci, darmo hovořit.“
Odmlčí se a pak dodá:
„Tekla krev.“
Hledí na nás, potřásaje hlavou.
„Pimont načapal Armanda, jak mu chce vlézt na Agnès.“
„Násilím?“ vyhrkne Colin, zbledlý jak stěna.
„Násilím nenásilím, co já vím,“ odvětí starý Pougès tak zlomyslně, že by ho člověk praštil. „Agnès tvrdí, že prý násilím. Ty ji znáš líp než já, chlapče, budeš to asi vědět.“
„Stručně,“ vyzvu ho, protože už mi dochází trpělivost.
„Stručně řečeno, Pimont se v tu ránu rozzuří, popadne kuchyňský nůž a vrazí ho Armandovi do zad Ale teď si to vemte, s Armandem to neudělá vůbec nic. Jen se otočí a řekne:,Já ti ukážu, ty mizero, mlátit mě pěstí do zad!’ A než bys řekl švec, vypálí mu z bouchačky rovnou do ksichtu, takže má chudák Pimont obličej tak říkajíc na maděru. Všichni jsme se seběhli, Armand stojí u Pimonta na prahu, tvář načisto bílou, ale jinak, rovný jako svíčka, a vykládá nám tu svou historii, jak ho Pimont praštil do zad.,A teď všichni z cesty!’ povídá pak,,nebo do vás střelím!’ Namíří na nás bouchačku a couvá pozpátku k zámecké bráně. A představ si, Emanueli, teprve když se tam otočil, aby si otevřel vrata, koukáme, že má v zádech nůž. A bylo ho vidět, jako když ho vymaluje, protože Armand měl na sobě to své černé sako a střenka byla červená. Nebudeš mi věřit, ale takhle odešel! S nožem v zádech!“
„A co Agnès?“ ozve se Colin.
„Šílela, to víš,“ pokračuje starý bez sebemenšího vzrušení. „Mužský jí leží na zemi oddělaný, ksicht na maděru, a na podlaze louž krve jak na jatkách. Naštěstí ji i s děckem vzala k sobě Judita. Ale počkej ještě, počkej,“ řekne, jako by to nejdůležitější mel teprve před sebou. „Armand přijde do zámku a před Josefou a Gazelem líčí Fulbertovi, co se stalo. Ale pane Armande,’ povídá mu najednou Josefa v té své hatmatilce,,vždyť vy máte v zádech nůž!’ Nechce tomu věřit. Ohmatává se rukou, a najednou ho drží! V tu ránu se poroučel. Vykládala nám to Josefa.“
„A dál,“ řeknu netrpělivě.
„Co by, to je všechno,“ odvětí starý Pougès, mžouraje po naplněné sklence.
„Cože, všechno? Takhle vy to v La Roque vedete? Zabijí vám člověka v jeho vlastním bytě, za bílého dne a přede všemi, znáte i vraha, a nikdo se neozve? Ani Marcel? Ani Judita?“
„Jo, ti dva,“ odvětí nedbale Pougès, ale na mne se nepodívá. „Taky nic, svolali jen všechny lidi a nechali hlasovat. Jako že prý má být Armand souzen a potrestán za vraždu.“
„A to není nic?“ řeknu pobouřeně. „Tohle považuješ za nic?“
A pak dodám hněvivě:
„Ty ses samozřejmé hlasování zdržel.“
Starý se popotáhne za knír a vyčítavě na mne pohlédne.
Jenom kvůli tobě, Emanueli. Nesmím se s Marcelem moc zaplétat, aby mi ty projížďky na kole nezatrhli.“
Během řeči na mne mrkne.
„A co říkal tomu hlasování Fulbert?“
„Že prý není nic platné. Pověděl nám to okýnkem v bráně. Že prý Armand jednal v sebeobraně a není proč ho soudit. Chlapi na něj šli trochu s bandurskou. Má teď kapku nahnáno, hlavně když je Armand v posteli. Nevystrčí nohu ze zámku, příděly nám vydávají okýnkem. Čeká, až se všecko uklidní. Na tvé zdraví, Emanueli.“
Poslední slova předstírají sice zdvořilost, ale znamenají pravý opak. Dal nám jimi na srozuměnou, že se od téhle chvíle hodlá věnovat popíjení a my ať mu vlezeme na záda, protože už se nám odvděčil až dost.
Rozhostí se ticho. Mlčíme i my. Nemáme slov ani zapotřebí. Víme, že jsme všichni zajedno a že nenecháme vraždu bez trestu. Je načase zajet do La Roque a uvést tam věci do pořádku.
Tomášova poznámka
Na výpravu do La Roque sice došlo, ale mnohem později, než jsme počítali, a dokonce nám při ní hrozilo smrtelné nebezpečí. Dovolím si tedy přerušit Emanuelovo vyprávění už teď, protože až se věci dají do pohybu, mé poznámky už by se do něho nehodily.
1. Musím říci, že mé velice mrzí způsob, jakým Emanuel na předchozích stránkách podceňuje Catie. Nedovedu takový postoj pochopit zvlášť od něho. V pasáži o zpovědi, kde jí vytýká „koketnost“, dokonce píše: „Jak je ta opička na své pohlavíčko pyšná!“
Ptám se: proč by nebyla? Povím to zastřeně, ale tolik snad mohu: v téhle oblasti se Catie vyrovná Miette desetkrát.
Ostatně hovoří-li Emanuel v případě Catie o „koketérii“, projevuje se jako špatný psycholog. Běží tu o něco hlubšího. Catie není koketa Ale nemůže prostě vidět muže, který se jí líbí, aby hned nezatoužila se mu oddat. Je to vlastně tak, že co dělá její sestra z povinnosti, dělala by ona mileráda pro potěšení.
Catie je v tom ohledu, jako ve všem jiném, zcela upřímná. V předvečer naší svatby mi řekla:,Jedno ti slíbit nemohu: že ti budu věrná.“
Čili dostalo se mi varování, a byl by tedy nesmysl, abych žárlil. Už taky proto, že jsem si sňatkem s Catie přisvojil neúnosně velkou výsadu. Když se Emanuel vrátil z Rybníka s Miette v sedle, mohl také rovnou prohlásit: „Miette patří mně.“ Nic lepšího by si byla Miette samozřejmě ani nepřála. Emanuel se však stáhl zpátky, zaujal vůči Miette odstup a ona pochopila, co od ní čeká. První velkomyslný krok neudělala zkrátka Miette, ale Emanuel.
Projevil tím moudrost a sílu. Já to po něm nedokázal. Vůbec mě nenapadlo, že jsem se o Miette dělil s kamarády, a chtěl jsem Catie jen pro sebe. Ve společenství šesti mužů jsem si pod záminkou, že ji mám rád, uzurpoval čistě pro sebe jedinou ženu, která tu má – vím, co říkám – doopravdy cenu.