Cítím k ní vděčnost a přátelství, to je pravda. Ale mám ji doopravdy rád? Teď, když první vzplanutí touhy přešlo? Myslím to takhle: mám ji raději než Emanuela, Peyssoua nebo Meyssonniera? A proč by měl vůbec člověk milovat nějakou ženu víc než přítele jen proto, že s ní spí? Skoro mi připadá, že v takovém pozlátkovém romantismu je spousta lži a prázdné konvence.
Další otázka: i kdyby člověk nějakou ženu „miloval“ má právo zabrat ji pouze pro sebe, žije-li ve společnosti, kde je počet žen velice omezený? Jestliže ano, pak má na Catie Peyssou aspoň podle toho, jak se po ní točí – stejně výlučné právo jako já, A kdyby se Catie doopravdy řídila svým vkusem venkovanky, nepřitahoval by ji nakonec Peyssou víc než já? Mám prostě dojem, že jsem vehnal sama sebe do situace, k níž nemělo dojít, a že odtud mé sebevědomí vyjde značně pochroumané. Catie mi věrná nebude, to vím a předem si zakazuji reagovat podrážděně. Pro tradiční způsob myšlení z dřívějších dob je to sice šokující, ale Emanuel má pravdu: ve společenství, kde je všechno založeno na vzájemné náklonnosti jednotlivých členů, není výlučný svazek mezi mužem a ženou na místě.
Pokud jde o Emanuelův negativní přístup ke Catie, mám na mysli ještě něco. Vzniká z toho na Malevilu jakési trvale nepříjemné napětí. Catie Emanuela obdivuje a trápí ji, že u něho nachází tak malé ocenění. Má pocit, že ji neustále přirovnává k Miette, a vždycky v její neprospěch. Myslím, že odtud plyne i její vzpurnost a nekázeň. Kdyby Emanuel dokázal Catie líp ocenit jako člověka, podle mého by se okamžitě chovala jinak.
2. Zmíním se teď o Evelyně. Nerad bych v té věci působil nechutně, ale vynasnažím se být upřímný.
Řeknu rovnou, co si myslím: po fyzické stránce není mezi Evelynou a Emanuelem nic, naprosto nic.
Catie byla dlouho přesvědčena o opaku a často jsme o tom hovořili.
Všechny ty dohady vznikly z jedné prapodivné příhody, k níž došlo v době mezi naším návratem na Malevil a vpádem do naší pšenice. Emanuel ji ve svém příběhu zcela pominul. Jak už jsem se jednou zmínil, není to poprvé, kdy Emanuel přechází mlčením věci, jež jsou mu nějakým způsobem trapné.
Je známo, jak to na Malevilu večer chodí: po skončení sedánky si Miette vždycky vybere jednoho z kamarádů a odvede si ho. Musím přiznat, že mě ten ritus zpočátku šokoval. Postupem doby, jak jsem začal být sám netrpělivý, kdy na mne dojde, jsem si zvykl. Ale teď, když jsem ženatý a pěkně si užívám své výsady – alespoň prozatím, šokuje mě to zase. Ovšem, vím, co mi lze namítnout. Že lidská morálka je dvojí a řídí se podle toho, je-li člověk na činu, který ho pobuřuje, sám účasten nebo není.
Zkrátka ten večer, asi měsíc po příchodu Evelyny na Malevil, zamířila Miette po večerní sedánce s něžným úsměvem k Emanuelovi a vzala ho za ruku. Evelyna stála po jeho levici, okamžitě však přešla napravo a obě ruce mlčky, ale s překvapivou rozhodností a silou rozpojila. Miette, překvapená a smutná, že Emanuel bez odporu její ruku pustil, se nebránila. Dívala se na Emanuela, ale ten se ani nepohnul. Neřekl jediné slovo. S krajním soustředěním hleděl na Evelynu, jako by se snažil pochopit, co tím myslela – ačkoli všem ostatním byla věc naprosto zřejmá. A když se pak Evelyna zmocnila svou „packou“ Emanuelovy právě uvolněné ruky, nebránil se jí.
Dodnes jsem nezapomněl, jak se tenkrát Evelyna po Miette podívala. Nebyl to pohled dítěte, ale ženy. A říkal i beze slov zcela jasně: Emanuel je můj.
Lehko lze uhodnout, co si o té příhodě asi myslela Miette. Najevo však nic nedala. Když mělo příště opět dojít na Emanuela, vynechala ho a on dělal, jako by si toho nevšiml.
Z toho plynou také všechny naše rozhovory s Catie na téma domnělých intimních styků mezi Emanuelem a Evelynou. Catie původně tvrdila, že Emanuel není muž, který by zůstal bez ženy, když se odřekl Miette.
Svěřil jsem se s našimi pochybnostmi Colinovi, ale ten s námi nesouhlasiclass="underline" „Není pravda,“ řekl mi, „že by Emanuel nevydržel bez ženy. Jak tu stojím, mohu ti potvrdit, že když nám bylo dvacet, nedotkl se Emanuel ženské dva roky. Dva roky. Předtím byl samá holka, potom taky, a nebylo těch ženských málo, ale ty dva roky nic. A víš, co si myslím? Že se tenkrát trápil kvůli nějakému děvčeti.“
„A vůbec,“ dodal, „to Emanuela špatné znáš. Je samý ohled. Něco takového by neudělal. Jakživ neprovedl děvčeti nějakou sprosťárnu. Spíš naopak. Aby někoho využil, kdepak, to nikdy.“
Chtěl jsem tedy vědět, jak vidí celou situaci on. „Inu, má ji rád,“ řekl, „ale jakým způsobem, to ti nepovím. To se ví, člověka to trochu překvapuje, protože Emanuelovi se vždycky ženská líbila tím víc, čím byla macatější, a Evelyna je hubená jak kotě. A taky se člověk diví, protože je jí teprve čtrnáct a nic krásného na ní vlastně není, jen ty oči. Ale že by na ni sáhl, vyloučeno. To pusť rovnou z hlavy. Na to není dělaný.“
Musím říci, že se k tomu mínění později přiklonila i Catie. Vzala si totiž do hlavy, že „po nich půjde“, ale neobjevila jedinou známku, jež by její podezření potvrzovala.
3. Shromáždění, jež Emanuel popisuje v předchozí kapitole, nebylo významné jen tím, že jsme ten den přešli k „tvrdé morálce“, lépe vyhovující naší „nové době“. Důležité bylo i zvolení Emanuela za našeho vojenského velitele „pro případ naléhavého nebezpečí“. V příštích měsících se totiž podobné případy množily, a protože byl Emanuel už předtím malevilským abbém, vypadalo to nakonec tak, že ve svých rukou spojil veškerou duchovní i světskou moc našeho společenství.
Znamená to, že Emanuel povýšil do stavu „vrchnosti“ a že se prosté vracíme do feudálních dob? Nemyslím. Podle mého chápe malevilská společnost své vnitřní vztahy v duchu zcela moderním. Takovému duchu odpovídá i Emanuelova neustálá péče, aby nepodnikl nic bez našeho souhlasu. Nechci mluvit o pokoře – z takové masochistické frazeologie na mne jde hrůza, ale skoro bych v oné soustavnosti, s jakou je Emanuel i každý z nás kdykoli ochoten předložit svůj názor k diskusi, viděl cosi jako sebepřesažení.
15
Dva dny po návštěvě starého Pougèse jsem vyslal za svítání špehy k larockým hradbám. Nabyl jsem tím jistoty, že Fulbertova obrana za mnoho nestojí a dobýt městečko nebude problém. Obě brány byly sice střeženy, mezi nimi však běžely dlouhé hradby, které nikdo nehlídal a které nebyly tak vysoké, aby se na ně nedalo vyšplhat po žebříku nebo ještě spíš po laně s hákem.
Výpravu proti městečku jsem stanovil na příští den, ale v rozporu s míněním ostatních jsem trval na tom, že přístupové cesty k hradu musí být tentokrát střeženy až do rána. Protože v Rhunes už nebylo po sklizni co hlídat, stáhla se noční stráž do bunkru, který jsme vykopali v kopci u Sedmi buků. Bylo odtud krásně vidět na cestu k Malevilu i na palisádu.
Protože nás ráno čekala výprava proti La Roque, kamarádi soudili, že bychom se na ten velký den měli uchovat svěží, a do noční hlídky mimo hrad se jim příliš nechtělo. Rozhodl jsem se jít příkladem a uvelebil se s Meyssonnierem v bunkru sám.
Při ničem tak nepoklesnete na duchu jako při noční hlídce. Běží při ní čistě o kázeň a rutinu. Člověk tam trčí, čeká, kdy se něco stane, a většinou se nestane vůbec nic. Tomáš a Catie si mohli svou noční směnu krátit aspoň milováním, i když bunkr přes všechnu Meyssonnierovu snahu co nejlíp ho vybavit nebyl, k podobným kratochvílím zrovna nejvhodnější. Stěny výkopu jsme stejně jako v Rhunes podepřeli otýpkami z chrastí Dno vyložené podlážkou se mírně svažovalo a v jednom místě byla stružka, jež vyváděla dešťovou vodu ven na svah. Bunkr jsme zastřešili kromě větví ještě plechem a zakryli ho vrstvou hlíny zježené tu a tam chomáčky trávy, aby celý povrch připomínal mlází jež v onom pozdním jaru prudce vyrašilo na všech stranách. Okolí jsme posázeli nízkými listnatými keři; nezacláněly nám výhled, ale z cesty k Malevilu maskovaly bunkr tak dokonale, že se mezi okolními zuhelnatělými kmeny a křovinatým porostem nedal rozeznat ani dalekohledem.