K severu a východu zůstal bunkr ve výši hrudi otevřený, abychom dobře viděli k palisádě a mohli tím směrem případně i střílet. Od severu a východu přicházely však bohužel také deště a hlavní větry, takže nám při bouřích, jež se s oblibou rozpoutávaly v noci, mnoho neposloužila ani přečnívající střecha a byli jsme někdy zmáčení jak myši.
Střídal jsem se s Meyssonnierem v bdění a spánku tak, aby na mne vyšlo svítání; považoval jsem je za nejnebezpečnější chvíli, protože chce-li se nepřítel přiblížit k cíli, musí z něho přece jen aspoň něco vidět.
K uším mi nedolehl sebemenší zvuk. Všechno se odehrálo jako v němém filmu. Zazdálo se mi, jako bych na malevilské cestě zahlédl nějaké dva stíny, jež se blíží k palisádě. Říkám „zazdálo“, protože v první chvíli jsem tomu nevěřil. Na vzdálenost sedmdesáti metrů je člověk cosi velice maličkého, a když se ten drobný tvar, sám o sobě šedivý, tiše pohybuje v době mlhavého rozednívání na pozadí šedé skály, říkáte si, není-li to jen přelud. Kdoví zdali jsem dokonce trochu nepodřimoval? Asi ano, protože jen jsem přiložil dalekohled k očím, trhlo to se mnou, a jak jsem se ho snažil zaostřit – což nebylo v oné rozplývavé mlhavosti nic snadného, rázem jsem se přes všechen chlad časného rána začal potit. Ale půda se už zřejmé ohřívala. Ze země stoupaly páry, kupily se v prohlubních a kolem skalního srázu se trhaly na cáry. Nakonec jsem se zaměřil na palisádu, čočky přece jen seřídil a zvolna pak jel dalekohledem podél skály k západu.
Prozradily je tváře. Odrážely se od okolní šedi jako dvě kulaté růžové skvrnky. Překvapilo mě, že jsou v té mlze a ranním šírání obě dvě tak jasně zřetelné. Těla, oblečená v bezvýrazných barvách, splývala se skálou mnohem víc, ale když jsem se teď mohl držet oněch dvou růžových skvrnek, přece jen jsem dokázal matně zachytit jejich obrysy.
Blížili se zvolna po cestě k Malevilu, a jak se mi zdálo, snažili se držet co nejblíž u skalní stěny. Teď už jsem rozeznával i postavy. Jeden se zdál mnohem vyšší a statnější než druhý. Každému se v ruce pohupovala puška, ale nestačil jsem zírat jaká: lovecké se ani jedna z nich nepodobala.
Zatřásl jsem Meyssonnierem, a sotva otevřel oči, zakryl jsem mu ústa rukou a šeptl mu:
„Buď zticha. Před palisádou jsou dva chlapi.“
Zamrkal, odstrčil si mou ruku z úst a vydechclass="underline"
„Ozbrojení?“
„Ano.“
Podal jsem mu dalekohled. Seřídil si čočky podle svého a pak něco řekl, ale tak tiše, že jsem mu nerozuměl.
„Co povídáš?“
„Že nemají rance,“ odvětil, vraceje mi dalekohled.
Smysl jeho poznámky mi zprvu nedošel. Vytanula mi znovu až po chvíli. Seřídil jsem si zas čočky. Svítání pokročilo, růžové tváře pocestných už se mi nejevily jako skvrny, ale nabyly zřetelných obrysů. Neměly v sobě nic vychrtlého, nic, co by připomínalo loupeživou tlupu z údolí. Tohle byli dva mladí, statní, dobře živení mladíci. Větší přistoupil k palisádě a z jeho postoje jsem uhodl, co dělá. Četl si nápis, který jsme tam přibili pro návštěvníky. Na velkém bíle natřeném čtverci z překližky tam stálo černými písmeny z Colinovy ruky:
PŘICHÁZÍTE-LI JAKO PŘÁTELÉ, ZAZVOŇTE NA ZVONEK. NA KAŽDÉHO, KOHO PŘISTIHNEME, ŽE BY CHTĚL PŘELÉZT PALISÁDU, BUDEME STŘÍLET.
MALEVIL
Výtvor to byl málem umělecký. Colin si každé písmeno nejdříve předkreslil tužkou a pak teprve namaloval. Štětec si nůžkami sestřihl do špičky, aby nepřetahoval. Měl sto chutí nakreslit pod slovo Malevil ještě lebku a zkřížené hnáty, ale to jsem mu zatrhl. Text mi svou stručností připadal dostatečně pádný.
Muži pátrali každý na svou pěst po nějaké skulině, kudy by mohli nahlédnout za palisádu. Pátrali samozřejmé marně. Jeden z nich dokonce sáhl do kapsy a začal do starého ztvrdlého dubu bodat nožem. Meyssonnier zrovna držel dalekohled, podal mi ho a s útrpnou tváří šeptclass="underline"
„Koukni se na toho blbce.“
Koukl jsem se, ale ve chvíli, kdy jsem zaostřil, muž se už pokusu vzdával. Zamířil ke svému druhovi. Stáli proti sobě a zdálo se, že se o něčem domlouvají. Připadalo mi, že se nemohou shodnout, ten větší několikrát pokynul k cestě, z čehož jsem usoudil, že by se asi nejradši pustil zpátky, kdežto malý hodlal pokračovat. Ale v čem? Nebylo mi to jasné. Přece si snad nepředstavuji že by mohli ve dvou zaútočit na Malevil?
K nějakému rozhodnutí však přece jen asi došli, protože si jeden po druhém přehodili řemen pušky přes prsa. (Tvar jejich zbraní mě v tu chvíli zarazil.) Pak se ten vetší opřel zády o palisádu, sepjal dlaně ve výši podbřišku a nastavil je menšímu, aby po nich mohl vyšplhat. V tu chvíli mi vyvstala na mysli Meyssonnierova poznámka, že ani jeden z nich nenese ranec. No ovšem, přímo bilo do očí, oč běží. Ti dva nebyli sami. Nehodlali zaútočit na Malevil, ani do něj vniknout. Patřili k nějaké tlupě a přišli před útokem obhlédnout terén podobně jako my včera v La Roque.
Spustil jsem dalekohled a rychle šeptl Meyssonnierovi:
„Odrovnám toho malého a velkého se pokusím zajmout.“
„To v instrukci není,“ odvětil Meyssonnier.
„Měním instrukci,“ odvětil jsem tónem nepřipouštějícím námitek.
Pohlédl jsem na něj, a třebaže na žerty nebyl pravé čas, dostal jsem najednou chuť se zasmát. Meyssonnierova poctivá tvář skýtala totiž dokonalý obraz bolestného zápasu, který v jeho duchu sváděla úcta k instrukci s poslušností, jíž je povinován veliteli.
„Ty střílet nebudeš. Je to rozkaz,“ dodal jsem týmž nesmlouvavým tónem.
Přiložil jsem pušku k líci. Puškohled springfieldky mi zřetelně ukázal růžový profil menšího z obou mužů. Stál druhému na ramenou zaklesnutý rukama za hořejšek palisády a centimetr za centimetrem sunul tvář vzhůru, aby se dostal očima k příčnému trámu. Na tu vzdálenost to byla se zaměřovačem hračka. Projela mnou myšlenka, že ten malý, zdravý mládenec má před sebou vlastně už jen jednu či dvě vteřiny života. Ne proto, že by chtěl přelézt palisádu, nic podobného nezamýšlel, ale nesl teď v hlavě poznatky užitečné pro útočníka.V hlavě, která se pod kulkou springfieldky roztříští jak ořechová skořápka.
Zatímco se chlápek dlouze, pečlivě rozhlížel, netuše, nakolik už jsou všechny ty posbírané znalosti k ničemu, zaměřil jsem křížek dalekohledu na jeho ucho a vystřelil. Vymrštil se vzhůru jako v akrobatickém saltu mortale a zřítil se na zem. Jeho společník na celou vteřinu ztuhl, pak udělal čelem vzad, vzal nohy na ramena a už pádil dolů po malevilské cestě. Vykřikl jsem na něj:
„Stůj!“
Běžel dál.
„Stůj, dlouháne!“ zahulákal jsem, div mi plíce nepraskly.
Přiložil jsem k líci springfieldku. A právě v okamžiku, kdy už jsem zaměřoval křížek na jeho záda, k mému úžasu se zastavil. Zavolal jsem na něj: