„Dej obě ruce za hlavu! A vrať se k palisádě!“
Došel zvolna zpátky, pušku stále na řemeni přes prsa. Nespouštěl jsem z ní oka, připravený vystřelit při sebemenším podezřelém pohybu.
K ničemu však nedošlo. Muž se zastavil kousek před palisádou. Pochopil jsem, že dál se mu nechce, protože netouží mít znovu před očima roztříštěnou lebku svého druha. V tu chvíli se rozhoupal zvon ve vstupní věži. Počkal jsem, až dozní, a pak vykřikclass="underline"
„Otoč se tváří ke skále a ani hnout!“
Uposlechl. Předal jsem springfieldku Meyssonnierovi, vzal si jeho karabinu dvaadvacítku a spěšně mu přikázaclass="underline"
„Drž ho na mušce, dokud nepřejdu na druhou stranu. Jakmile tam budu, přijdeš za mnou.“
„Myslíš, že to jsou členové nějaké tlupy?“ řekl Meyssonnier a přejel si jazykem po vyprahlých rtech.
„Určitě.“
Náhle zavolal z hradeb vstupní věže čísi hlas, myslím Peyssouův:
„Comte? Meyssonniere? Všechno v pořádku?“
„V pořádku.“
Slézt z kopce u Sedmi buků a vyšplhat na protější svah mi trvalo dobře minutu. Muž se nepohnul. Stál obličejem ke skále, ruce za hlavou. Všiml jsem si, že se mu lehce třesou nohy. Za palisádou se ozval Peyssou:
„Mám otevřít?“
„Ještě ne. Čekám na Meyssonniera.“
Hleděl jsem na chlápka. Metr osmdesát, husté černé vlasy, šíje mladíka. Stejná vazba jako Jacquet, jenže štíhlejší. Statný, ale urostlý. Oblečený podobně, jak chodívají ve všední den zdejší mladí rolníci: džínsy, nízké holínky a vlněná kostkovaná košile. Na něm však ten oblek působil elegantně. I v celém jeho držení byl jakýsi švih. Na důstojnosti mu neubrala dokonce ani pokořující pozice, v níž jsem ho nutil stát.
„Odeber mu zbraň,“ řekl jsem Meyssonnierovi, když ke mně došel.
Hlaveň své karabiny jsem přitiskl zajatci na záda. Okamžitě a bez vybízení zvedl ruce, aby mu mohl Meyssonnier přetáhnout řemen pušky přes hlavu.
„Armádní,“ poznamenal Meyssonnier s respektem. „Typ 36.“
Vytáhl jsem z kapsy kapesník, přeložil ho a řekclass="underline"
„Zavážeme ti oči. Spusť ruce dolů.“
Podvolil se.
„Ted“ se můžeš otočit.“
Obrátil se a já konečně spatřil jeho tvář. Krom očí, samozřejmě. Mohlo mu být nejvýš dvacet. Tvář měl oholenou až na malou, pečlivé do špičky sestřiženou černou bradku. Působil dojmem poctivého, solidního chlapíka. Konečné slovo budou mít ovšem oči.
„Vezmi od mrtvého pušku,“ přikázal jsem Meyssonnierovi, „a nezapomeň na munici, určitě u sebe nějakou má.“
Meyssonnier cosi nespokojeně zahučel. Až dosud se pohledu na zabitého a jeho roztříštěnou hlavu vyhýbal. Stejně jako já.
„Můžeš otevřít, Peyssou.“
Otočila se horní závora, pak dolní, po nich obě příčné. A ještě cvaknutí: visací zámek.
„Další šestatřicítka,“ řekl Meyssonnier a vstal.
Objevil se Peyssou, zalétl pohledem k mrtvému tělu, opálená tvář mu zbledla. Převzal od Meyssonniera obě šestatřicítky se slovy:
„To ho tak zřídila springfieldka?“
Meyssonnier ani muk.
„To jsi střílel ty?“ nedal se Peyssou odbýt, vida, že springfieldku drží Meyssonnier.
Ten jenom zavrtěl hlavou.
„Ne, to já,“ řekl jsem podrážděně.
Položil jsem mladíkovi dlaň na záda a postrčil ho dovnitř. Peyssou opět zavřel. Než jsme vkročili na pruh země bez pastí, vzal jsem zajatce za paži a dvakrát nebo třikrát jím zatočil kolem dokola. Opakoval jsem to cestou k vstupní věži ještě třikrát nebo čtyřikrát. Peyssou s Meyssonnierem šli mlčky za mnou. Meyssonnier ztratil řeč od chvíle, kdy vyprazdňoval kapsy mrtvému, a Peyssou zas proto, že jsem na něj vyjel.
Dvě z dřevěných výplní, jimiž jsme uzavřeli otvory po někdejším cimbuří na hradbách u vstupní věže, byly otevřené. Tuše za nimi tváře, zvedl jsem hlavu a položil prst na ústa.
Colin otevřel vrata. Počkal jsem, až zase zamkne, načež jsem pustil zajatcovu paži, vzal Meyssonniera kousek stranou a tiše mu řekclass="underline"
„Odveď vězně do obytné budovy a trochu to s ním cestou šněruj; přehánět to ale nemusíš. Přijdu za tebou.“
Jakmile se Meyssonnier se zajatcem vzdálil, pokynul jsem Colinovi a Peyssouovi, aby je zpovzdálí sledovali, ale mlčky.
Z hradeb právě slézaly po kamenném schodišti obě starušky, Miette, Catie, Evelyna, Tomáš a Jacquet, I jim jsem dal znamení prstem na ústech. Teprve když ke mně došli, potichu jsem každému určil, co má dělat:
„Tomáš s Miette a Catie zůstanou na hradbách. Evelyna taky. Ty, Jacquete, dej svou pušku Miette. Půjdeš s námi. Menou a Falvinová taky.“
„A proč ne já?“ namítla Catie.
„Ptát se budeš až potom,“ odbyl ji suše Tomáš.
Evelyna se kousala do rtů, nespouštějíc ze mne oči, ale ani nepípla.
„To je nespravedlivé,“ zašeptala Catie rozzuřeně. „Každý zajatce uvidí! Jenom my ne!“
„No právě,“ podotkl jsem. „Nechci, aby zajatec viděl vás, Miette a tebe.“
„Hodláš ho tedy pustit,“ řekla Catie s náhlou živostí v hlase.
„Jistě, když to půjde.“
„To je ale vrchol,“ rozhořčila se Catie. „Oni ho pustí a my ho ani neuvidíme!“
„Vidíš snad mě, nebo ne?“ vyjel jsem na ni. „To ti nestačí? Potřebuješ okouzlovat ještě toho chlapa? A ke všemu nepřítele?“
„Kdo říká, že ho chci okouzlovat,“ odsekla Catie se slzami v očích. „Věčné se mi omílá jedno a totéž, už toho mám dost!“
Miette, která celou scénu sledovala s výrazem hlubokého nesouhlasu, udělala náhle cosi nečekaného: sevřela Catie levičkou kolem ramen a přitiskla jí ruku na ústa. Catie se bránila jak lvice. Ale Miette ji držela, zkrocenou a němou, a nepovolila.
Postřehl jsem na sobě Evelynin upřený pohled. Pohled skromné, vzorné dívenky. Která na rozdíl od jiných poslouchá. A bez odmlouvání. Při všem spěchu jsem se na tu malou farizejku musel usmát.
„Jdeme, Jacquete?“
Jacquet se ocitl v nesnázích. Řekl jsem mu, aby odevzdal svou pušku Miette, ta však měla obě ruce zaneprázdněné.
„Předej pušku Tomášovi,“ prohodil jsem přes rameno, už na odchodu.
Vzápětí už jsem ho slyšel, jak za mnou běží.
„Byla taková vždycky,“ řekl polohlasem, když se mnou srovnal krok. „Už ve dvanácti. Věčně se musela lísat. Tak to taky začalo na Rybníku s otcem. Ale stejně se nepoučila.“
„Ach, kdepak ta a Miette!“ dodal po chvíli. „Ani srovnání?
Nic na to neodpovím. Nechci, aby se má kritika případně někomu donesla. A taky jsem pěkně nakvašený. Tomáš pochopil, ale Catie ne. Ještě pořád ne. Neukázněnost trvá.
Zajatec sedí se zavázanýma očima v hradní síni obytné budovy. Na Momově, nyní Jacquetové místě na dolním konci stolu, zády ke krbu. Už se rozednilo, ale slunce ještě nevyšlo. Jedno z oken – to, k němuž má zajatec nejblíž – je pootevřené. Vzduch je vlahý. Čeká nás opět krásný den.
Pokynu ostatním, aby se posadili. Uvelebí se na obvyklých místech, každý s puškou mezi nohama. Starušky zůstaly stát, Falvinka výjimečně drží jazyk za zuby. Tou dobou pravidelně snídáme a vše je také připraveno. Na kamnech svařené mléko, na stole hrnky, pecen chleba, domácí máslo. Najednou cítím, jak mám prázdný žaludek.
„Sundej mu pásku, Coline.“
Konečně vidíme zajatci do očí. Chvilku prudce mžiká, pak si zvolna přivykne. Pohlédne na mne, na kamarády, vidí i hrnky, chleba, máslo. Jeho oči se mi dost zamlouvají. Jeho chování také. Umí se držet. Je bledý, ale nesložil se. Rty má suché, ale rysy pevné.