Meč s fénixem

ROBERT ERVIN HOWARD MEČ S FÉNIXEM

Když Conan dobyl hlavní město Aquilonie, zabil krále Numedida přímo na schodišti, vedoucím k jeho trůnu. Ten trůn pak uchvátil právem dobyvatele. Tak se stal Conan – teď kolem čtyřicítky – králem největšího hyborského království.

Život krále, jak se však brzo ukázalo, nebyl zdaleka procházkou rájem, plným hurisek. Už během prvního roku začal minstrel Rinaldo zpívat obdivné písně oslavující mučedníka Numedida. Ascalante, hrabě z Thunu, začal shromažďovat skupiny spiklenců, kteří měli v plánu svrhnout barbara z trůnu. Conan rychle zjistil, že lidé mají krátkou paměť, a navíc pocítil nejistotu, kterou zažil snad každý korunovaný vládce, jehož rozhodnutí mohou změnit osud celých států.

1.

Nad věžemi a kupolemi, které se utápěly ve stínech, vládla ta naprostá tma a ticho, které oznamují brzký příchod úsvitu. V jedné z úzkých uliček, jenž je součástí skutečného bludiště tajemných zákoutí, se objevily čtyři maskované postavy. Vystoupily z malých dvířek, které jim opatrně otevřela tmavá ruka. Nepadlo jediné slovo, čtyři postavy rychle zašly do stínů. Každá z nich byla pečlivě zahalena do pláště a podobné duším zavražděných lidí zmizely ve tmě. Za nimi se v napolo otevřených dveřích rýsovala podivná, cynická postava. Z šera dveří blýskal pár zlých, zlomyslných očí.

„Jen zmizte v nočních stínech, vy tvorové noci,“ zazněl jízlivý hlas. „Vy hlupáci, vaše zkáza vám jde v patách jako slepý pes, a vy o tom nemáte ani tušení!“

Mluvčí zavřel dveře a zastrčil závory. Otočil se a prošel vnitřní chodbou. Svíčka, kterou nesl v ruce, mu osvětlovala cestu. Byl to zachmuřený obr, jehož tmavá pleť svědčila o stygickém původu. Došel do velké místnosti, kde se jako líná kočka válel na hedvábném gauči vysoký hubený muž, oblečený do zašlého sametu. V ruce držel velký zlatý pohár s vínem, z něhož usrkával.

„No, Ascalante,“ promluvil Stygijec a odložil hořící svíci, „ti tvoji prosťáčkové se rozběhli po ulici jako krysy, prchající do svých děr. Nástroje, které používáš, jsou opravdu zvláštní.“

„Nástroje?“ odpověděl Ascalante otázkou. „Musím ti říci, že oni považují mne za svůj nástroj. Celé měsíce, od chvíle, kdy pro mne ta vzbouřenecká čtyřka poslala do Jižní pouště, žiju uprostřed svých nepřátel, přes den se skrývám v prapodivných domech a v noci se plížím temnými uličkami a ještě temnějšími průchody. Dokázal jsem to, co se těm rádoby vzbouřeneckým šlechticům nepodařilo. Použil jsem jako prostředníky je a množství dalších agentů, z nichž mnozí nikdy nespatřili mou tvář. Zasel jsem nespokojenost a ducha vzpoury v celém království. Krátce řečeno, já, který pracoval skrytě, postava ve stínu, jsem připravil pád krále, který sedí na trůně a na výsluní. U Mitry! Než jsem se stal psancem, býval jsem státníkem!“

„A ti hlupáci, kteří se považují za tvé pány?“

„Jen ať si myslí, že jim věrně sloužím, alespoň do té doby, než bude dosaženo našeho cíle. Jak by si mohli troufnout změřit své síly s Ascalantem? Volmana, zakrslý hrabě z Karabanu, Gromel, ten obrovský, ale tupý velitel Černé legie, Dionus – tlustý baron z Attala a Rinaldo, ten zpěvák se srdcem zajíce! Já jsem ta síla, která v každém z nich z ničeho ukula ocel a která rozdrtí tu blátivou polovinu v nich skrytou na prach! Ale to je zatím otázka budoucnosti, dnes v noci musí zemřít král!“

„Před několika dny jsem viděl oddíly královského vojska opouštět město,“ navázal řeč Stygijec.

„Odjížděly na hranice, aby se postavily piktským nájezdům. Piktové totiž v poslední době, díky silným lihovinám, které jsem jim tam dal propašovat v celých sudech, obtěžují pohraniční posádky víc, než se zdálo. To mi umožnilo Dionovo nesmírné bohatství. A Volmana zase zařídil, že jsme se zbavili zbytku královského vojska, které ještě zůstalo ve městě. Prostřednictvím svého vysoce postaveného příbuzného, toho nemedijského princátka, přesvědčil krále Numu, aby pozval na státnickou návštěvu poitainského hraběte Trocera, aquilonského senešala. Samozřejmě, aby bylo učiněno zadost dvorní etiketě, hraběte musí doprovázet nejen jeho garda, ale i zbývající část královského vojska a králova pravá ruka – Prospero. Takže teď zůstává ve městě s výjimkou královy osobní stráže jen Černá legie. Opět prostřednictvím Gromela se mně podařilo podplatit jednoho důstojníka královské gardy, který utrácí nad poměry. Odvede své lidi přesně o půlnoci od dveří královských komnat.“

„Tam pak nastoupím já, se šestnácti vybranými hrdlořezy z mé tlupy. Do paláce pronikneme tajnou chodbou, o které jsem se dozvěděl po dlouhém pátrání. Až bude po všem, bude to už jednoduché. I kdyby se nepodařilo přesvědčit lid o tom, že jsme osvoboditelé, Gromelovy Černé legie stačí na to, udržet město a s ním i královskou korunu.“

„Předpokládám, že si Dionus myslí, že koruna připadne právě jemu?“

„Samozřejmě. Ten tlustý pitomec je přesvědčen, že mu v žilách koluje díl královské krve. Conan udělal obrovskou chybu, když nechal žít ty lidi, kteří odvozují svůj původ od rodové linie starých králů, z jejichž rukou vyrval aquilonskou korunu.“

„Volmana si přeje, aby se mu dostalo všech poct, které si podle něj jeho rod zaslouží a kterých požíval za minulého režimu. Chce samozřejmě rozšířit své statky a zvětšit svůj majetek tak, aby dosáhly své bývalé slávy. Gromel nenávidí Pallantida, velitele Černých draků, a chtěl by se stát svrchovaným velitelem celé armády. Konec konců, je to jen tvrdohlavý Bossoniánec. Jediný Rinaldo nemá žádný cíl, který by mu přinesl osobní prospěch. Ten vidí v Conanovi barbara s krvavýma rukama a ztvrdlými patami, který přitáhl odkudsi ze Severu, aby znásilnil civilizované království. Zidealizoval si krále, jehož Conan zabil, a vzpomíná teď jen na to, jak nebožtík tu a tam podporoval umění. Už zapomněl na jeho hrůzovládu a pomáhá zapomenout i lidem. Na mnoha místech už se zpívá jeho pláč za mrtvého krále, v němž Rinaldo toho krutého lumpa prohlašuje skoro za svatého mučedníka a o Conanovi mluví jako o divokém barbarovi s černým srdcem, který vystoupil z temných hlubin. Conan se zatím směje, ale lidé už to začínají brát vážně.“

„Proč vlastně Conana nenávidí?“

„Většina básníků nenávidí právě ty, kteří jsou u moci. Pro ně existuje dokonalost hned za nejbližším rohem, a když ji tam nenajdou, tak znovu za tím nejbližším. Unikají přítomnosti do svých snů o minulosti a budoucnosti. Rinaldo se cítí být planoucí pochodní idealismu, která se pozvedá, jak sám věří, aby pomohla svrhnout tyrana a osvobodit trpící lid. Co se týká mne, já jsem ještě před několika měsíci netoužil po ničem. Chtěl jsem v klidu vodit své karavany, ale teď se ve mně probouzejí staré sny. Conan zemře. Dionus dosedne na trůn. Potom zemře i on. Postupně, jeden po druhém, zemře každý, kdo se mi postaví na odpor. Zemřou ohněm, ocelí nebo po požití těch jedovatých nápojů, které umíš tak skvostně připravovat! Ascalante, král Aquilonský! Jak ti zní ta slova?“

Stygijec pokrčil širokými rameny.

„Bývaly doby,“ poznamenal s neskrývanou trpkostí, „kdy jsem měl své sny i já. Vedle nich ty tvé vypadají jako přání malého dítěte. Jak hluboko jsem klesl! Ti, kteří mně byli rovni, i mí sokové z minula by jistě neskrývali svůj údiv, kdyby viděli Thoth–Amona, který slouží jako otrok cizinci a navíc ještě psanci. Já, Thoth–Amon se zabývám malichernými třenicemi mezi barony a králi!“