Mlha pomalu zřídla a Conan viděl, že se ocitl v obrovské, tmavé chodbě, která byla vytesána v solidní, černé skále. Chodba sice nebyla osvětlena, ale jakýmsi podivným kouzlem viděl právě tak jasně jako ve dne. Podlaha, strop i stěny byly vyhlazeny do matného lesku a vyzdobeny řezanými postavami pradávných hrdinů a polozapomenutých bohů. Otřásl se, když letmo zahlédl nejasné obrysy Starých Bezejmenných a byl si téměř jist, že touto chodbou neprošla noha smrtelníka celá staletí.
Pak došel k širokému schodišti vysekanému ve skále a obě stěny stoupající vzhůru byly vyzdobeny esoterickými symboly tak prastarými a tak příšernými, že se král Conan otřásl odporem. Samo schodiště bylo pokryto odpudivými podobami prastarého hada Seta tak, že při každém kroku spočinula králova noha na hlavě jedné z nich. Tato skutečnost ho nikterak neuklidňovala.
Tajemný hlas ho však volal na další cestu a Conan nakonec dorazil v té temnotě, neproniknutelné normálním zrakem, do podivné hrobky a na sarkofágu viděl matný obrys sedící postavy s dlouhými, bílými vousy. Conanovi se zježily vlasy v zátylku a pevněji sevřel rukověť svého meče, postava k němu však promluvila hrobovým hlasem.
„Ó, muži, znáš mne?“
„U Croma, nikoliv!“ zaklel král.
„Věz tedy, člověče,“ řekl stařec, „že mé jméno je Epemitreus.“
„Ale Epemitreus – Vědoucí, je přece mrtev víc než patnáct set let!“ zadrhl král.
„Slyš!“ pokračoval stařec panovačně v řeči. „Když hodíš do černých vod jezera oblázek, vytvoří se kola, která za čas dorazí i k něj vzdálenějšímu břehu. Stejně tak události, které rozčeřily hladinu života v říši temnot, dorazily i ke mně a pronikly pod hladinu mého spánku. Sledoval jsem dobře tvé kroky, Conane z Cimmerie, neboť neseš znamení velikých činů a jsi prapůvodcem velkých událostí. Teď však ohrožuje tvou zem zkáza a nebezpečí, proti kterým je tvůj meč zcela bezmocný.“
„Mluvíš v hádankách,“ odpověděl nejistě Conan, „ukaž mi mého nepřítele a já mu rozetnu lebku až po bradu.“
„Šetři si svou divokost pro nepřátele z masa a kostí,“ odpověděl mu stařec, „nejsou to lidé, proti kterým tě musím chránit. Existují temné světy, o nichž má smrtelný člověk sotva tušení. Tam se plíží ve stínech beztvaré hrůzy – nepřátelé, kteří mohou být přivoláni z vnějšího světa a kteří na sebe přijmou hmotnou podobu, aby mohli plnit rozkazy zlých čarodějů. V tvém domě je had, ó králi, jedovatá zmije, která ohrožuje celé království. Připlazila se ze Stygie a v duši ukrývá temná kouzla a temné úmysly. Tak jako spící člověk sní o odporném hadu, který se plazí opodál, tak jsem i já vycítil přítomnost odporného uctívače Setova. Je opilý nesmírnou silou a údery, jimiž se chystá zničit své nepřátele, by mohl rozdrtit celé království. Povolal jsem tě k sobě, abych ti předal zbraň, která ti pomůže zvítězit nad ním i jeho pekelnými pomocníky.“
„Proč to všechno?“ ptal se užaslý král. „Lidé říkají, že spíš kdesi v nitru hory Golamiry, odkud se tvůj duch vynoří na neviditelných křídlech jen v nejtěžších dobách, aby přispěl na pomoc království Aquilonskému. Ale já, já jsem cizinec a navíc ještě barbar!“
„Upokoj se!“ podivný hlas rozechvěl celý šerý prostor. „Osud Aquilonie je spojen s osudem tvým. V pavučinách osudu teď uvízlo mnoho lidí a v jeho nitru se daly do pohybu obrovské události. Před mnoha staletími svíral zemi ve svém sevření Set, tak jak svírá ve svých závitech nešťastnou oběť had – škrtič. Já jsem s ním bojoval celý svůj život a ten byl delší, než životy tří obyčejných lidí. Zahnal jsem ho až do věčných stínů tajemného Jihu, ale v temné Stygii je stále ještě dost lidí, kteří tohoto Arcidémona uctívají. Tak, jak jsem vedl válku se Setem, bojoval jsem i proti jeho uctívačům a služebníkům. Pozvedni svůj meč!“
Nic nechápající Conan napřáhl svůj těžký meč k tajemné postavě. Stařec vztáhl prst a načrtl na širokou čepel, kousek pod stříbrnou záštitou podivný symbol, který v šeru zářil bílým světlem. V tomtéž okamžiku zmizel sarkofág, hrobka i tajemný stařec a zmatený Conan se vztyčil na svém širokém loži v královské ložnici. Postavil se a stále ještě napůl omámený podivným snem si uvědomil, že v ruce svírá svůj meč. Pak ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz, protože na čepeli zbraně byl vyryt symbol v podobě fénixe. Vzpomněl si, že ve svém snu viděl sochu tohoto zázračného ptáka v kryptě, kde zdobila sarkofág. Teď si nebyl jist, zda to byla skutečně jen socha, a nad podivností všeho, co zažil, mu znovu přeběhl po zádech mráz. Jak zamyšleně stál, uslyšel náhle zvenčí, z chodby, podivný, plíživý zvuk. To ho probralo k životu a bez jediného zaváhání si začal připínat zbroj. Znovu se z něj stal nedůvěřivý a ostražitý barbar, tvor podobný šedému vlku, zahnanému do kouta.
5.
– Epos Cesta králů –
Tichem, které halilo hlavní chodbu královského paláce, se plížilo dvacet tichých postav. Nohy ať už bosé, či obuté v měkké kůži, našlapovaly kradmo a ani na mramorových dlaždicích, ani na silných kobercích nevydávaly nejmenší zvuk. Na čepelích dýk, mečů a seker se rudě odráželo světlo pochodní, umístěných v pravidelných vzdálenostech ve výklencích zdi.
„Teď opatrně!“ zasyčel Ascalante. „Ty tam, ať jsi kdokoliv, přestaň tak hlasitě funět! Důstojník, který velí nočním hlídkám, většinu z nich odvedl z téhle části paláce a zbytek opil, ale stejně musíme být velice opatrní. Zpátky! Přichází hlídka!“
Celý hlouček se ukryl za skupinu bohatě zdobených pilířů a vzápětí prošlo kolem vyrovnaným krokem deset obrovských gardistů v černé zbroji. Většině z nich se sice zračily ve tvářích pochybnosti, ale přesto následovali důstojníka, který je právě odváděl z míst, kde měli držet stráž. Sám důstojník byl nesmírně bledý, a když hlídka procházela kolem místa, kde byli ukryti spiklenci, všimli si, že si z tváře utírá roztřesenou rukou pot. Byl mladý a zradit krále bylo pro něj velice těžké. V duchu proklínal své fanfarónství, které způsobilo, že se zadlužil u lichvářů a stal se figurkou v rukou politických intrikánů.
Kroky hlídky utichly kdesi daleko v chodbě.
„Výborně!“ ušklíbl se Ascalante. „Conan teď spí nehlídán. Kdyby nás chytili při činu, je s námi konec. Málokdo se však zastane památky mrtvého krále!“
„Tak jest, pospěšme!“ vykřikl Rinaldo a záblesk jeho modrých očí zastínil i záblesk čepele, kterou zatočil nad hlavou. „Má čepel už žízní! Už supi se slétají! Kupředu!“
Rychlými kroky se vydali chodbou. Teď už nedbali na opatrnost a zanedlouho se zastavili před rytými dveřmi, na nichž byl ve středu umístěn královský drak – symbol Aquilonie.
„Gromeli!“ vyštěkl Ascalante. „Vyraz ty dveře.“
Obr se zhluboka nadechl a vrhl se mohutným tělem proti dveřím, které při nárazu zaskřípaly a prohnuly se dovnitř. Gromel se znovu přikrčil a znovu zaútočil. Se zazvoněním praskaly nýty a tříštilo se dřevo a nakonec se dveře s děsivým zapraskáním zřítily dovnitř.