„Vzhůru!“ zařval Ascalante, jehož duch zdivočel v očekávání krve.
„Dovnitř!“ pozvedl hlas i Rinaldo. „Smrt tyranovi!“
Vrhli se do dveří, ale v té chvíli zkameněli. V místnosti stanuli tváří v tvář Conanovi. Ne polonahému muži, který byl napůl omámený právě probuzen ze spánku, ale divokému barbarovi, jehož smysly byly bystré, jehož tělo bylo kryto téměř připnutým brněním a který v ruce třímal těžký meč.
Na krátký okamžik celá scéna znehybněla. Čtyři vzbouření šlechtici ve vyražených dveřích, skupina hrdlořezů namačkaných za nimi – ti všichni teď stáli bez pohybu zmrazeni pohledem obra s modře planoucíma očima, který stál uprostřed svícemi ozářené místnosti s mečem v ruce. V tom okamžiku padl Ascalantův zrak na malý stolek u hlavy královského lože, na němž leželo stříbrné žezlo a štíhlá zlatá obroučka – koruna Aquilonie. Ten pohled v něm rozdmýchal pekelnou touhu.
„Na něj, vy lumpové!“ zaječel zbojník. „Je nás dvacet na jednoho a navíc nemá nasazenou přilbu!“
To byla pravda. Na to, aby si Conan nasadil a zapnul těžkou přílbu s vysokým chocholem, mu už nezbyl čas. Stejně tak už si nestačil přišněrovat boční části pancíře, ani strhnout ze zdi těžký štít. Ale i přes to byl Conan chráněn mnohem lépe, než většina z útočníků, s výjimkou Volmany a Fromela, kteří byli v plné zbroji.
Král na ně vrhal pátravé pohledy, protože je zatím nepoznával. Oba šlechtici měli spuštěná hledí a Rinaldo si stáhl kapuci pláště hluboko do očí. Na žádné domněnky však nezbýval čas. S řevem, který se odrážel až od stropu, zaplavili útočníci místnost. Gromel byl v čele. Zaútočil jako zdivočelý býk, hlavu měl skloněnou mezi rameny a meč napřažený k smrtelnému bodnutí. Conan se mu vrhl vstříc a celá jeho nesmírná síla se soustředila do paže s těžkou čepelí. Meč zasvištěl v obrovském oblouku a dopadl na Bossoniáncovu helmu. Helma i čepel praskly současně a Gromel se bezvládně zřítil k zemi. Conan uskočil se zbytkem zlomeného meče v ruce zpět.
„Gromel!“ vyplivl s pohrdáním, když se prasklá helma svezla mrtvému z hlavy a odkryla obličej. Pak se na něj vrhl zbytek nepřátel. Po žebrech mezi hrudním a zádovým plátem mu sjela čepel dýky a před očima mu zableskla čepel meče. Levou rukou odhodil útočníka s dýkou a muže s mečem udeřil zbytkem své zbraně jako palicí do spánku. Do tváře mu vystříkl nešťastníkův mozek.
„Vás pět, hlídejte dveře!“ křičel Ascalante, který se pohyboval na okraji vířících čepelí. Obával se, aby Conan neprorazil kruhem útočníků a neprchl. Bandité se na okamžik stáhli a jejich vůdce jich několik postrčil k vyražených dveřím. Té chvilky využil Conan. Přiskočil ke zdi a strhl z ní prastarou válečnou sekeru, která tady více než půl století visela jako dekorace.
Zády ke zdi se král rozhlédl po kruhu postav, které se k němu blížily, a pak se vrhl do útoku. Nebyl zvyklý jen se bránit. Dokonce tváří v tvář zdrcující přesile byl zvyklý přenést boj na území nepřítele. Každý jiný by byl na jeho místě mrtev a Conan sám nevěřil, že přežije, byl však rozhodnut, že než padne, zabije tolik nepřátel, kolik to jen bude možné. Duše divocha v něm zaplála touhou po boji a v uších mu zazněly písně o dávno mrtvých hrdinech.
Vyrazil kupředu. Pod prvním úderem jeho sekery padl jeden zbojník s uťatou paží a čelo sekery při zpáteční cestě rozdrtilo hlavu druhého. Kolem hlavy mu jedovatě zasyčel meč, ale smrt jej přece jen o vlásek minula. Cimmeřan se změnil ve vtělení rychlosti. Jako tygr mezi útočícími vlky uskakoval, otáčel se, uhýbal i útočil. Byl v neustálém pohybu, nesnadno zasažitelný, a těžká sekera okolo něj vytvářela blýskavý kruh smrti.
Na krátký okamžik se spiklencům podařilo krále obklopit, zasypávali jej naslepo ranami a tísnili jej pouhým počtem, ale pak náhle ustoupili. Dva mrtví, ležící v krvi na podlaze, svědčili o divokosti králova útoku, i když i Conan sám krvácel z menších ran na paži, krku a obou nohách.
„Vy skety!“ vykřikl Rinaldo a s planoucíma očima si shrnul z čela kapuci. „Máte z toho boje strach? Což chcete nechat despotu žít? Na něj!“
Vyrazil kupředu a divoce se rozháněl zbraní. Conan, který ho poznal, mu přerazil krátkým, těžkým úderem sekery meč a silným úderem otevřené ruky ho omámeného srazil na zem. Ascalantova čepel zasáhla krále do levé paže a náčelník zbojníků si zachránil život jen tím, že rychle klesl na kolena, převalil se dozadu a tak se vyhnul letící sekyře. Smečka se znovu vrhla kupředu a sekera svištěla a drtila. Jeden z vousatých rváčů se sehnul a zaútočil pod sekerou královi na nohy. Uchopil jej kolem kolen, chvíli zápasil s něčím, co mu připadalo jako železná věž a zvedl hlavu sice včas na to, aby viděl, jak se na něj snáší ostří sekery, ne však už včas na to, aby se mu vyhnul. V tom krátkém čase však stačil jeden z jeho druhů zvednout svůj těžký meč oběma rukama a zaseknout ho do králova levého ramene. Čepel proťala chránič a zasáhla rameno pod ním. Během několika vteřin měl král pancíř plný krve.
Volmana, který ve své netrpělivostí odstrkoval své druhy nalevo, napravo, se vrhl vpřed a zamířil vražedný sek na královu nechráněnou hlavu. Král klesl do hlubokého podřepu a letící čepel mu odsekla chomáč vlasů z temene hlavy. Conan se otočil na patě a sekera proletěla vzduchem ve vodorovném oblouku. Zasáhl útočníka plnou silou do boku, sekera projela ocelovým pancířem jako máslem a Volmana se zřítil k zemi se smrtelnou ranou, která mu otvírala celý bok.
„Volmana!“ tiše se nadechl Conan. „S tím trpaslíkem se znovu sejdu až v pekle!“
Vztyčil se, aby čelil dalšímu Rinaldově šílenému útoku. Básník útočil bezhlavě, ozbrojený pouze dlouhou dýkou, a nesnažil se vůbec krýt. Conan uskočil a pozvedl sekeru.
„Rinaldo!“ Jeho hlas byl plný naléhavosti. „Ustup, nerad bych tě zabil…“
„Zemři, tyrane!“ vykřikl šílený minstrel a vrhl se kupředu. Conan zadržoval osudný úder tak dlouho, až bylo pozdě. Udeřil ve slepém zoufalství až v okamžiku, kdy ucítil, jak se mu do nechráněného boku zakusuje čepel Rinaldovy dýky.
Rinaldo padl s rozťatou hlavou a Conan se zapotácel zpět. Opřel se o zeď a mezi prsty, jimiž si svíral ránu, mu prýštila krev.
„Tak, teď všichni na něj, ať to skončíme!“ zaječel Ascalante.
Conan se pevněji opřel o zeď a pozvedl sekeru. Stál nehnutě, jako socha představující neporazitelnost. Nohy doširoka rozkročené, hlavu nakloněnou kupředu, jednou rukou opřený o zeď, v druhé pozdviženou válečnou sekeru. Na nohou i pažích se mu jako ocelová lana vzdouvaly pletence svalů a obličej měl pokřivený v divokém pohrdání smrtí. Oči mu modře plály krvavým závojem, který je zčásti oslepoval. Jeho protivníci couvli v hrůze. Ti muži, divocí lumpové, vrazi a zločinci pocházeli přece jen z rodu civilizovaných lidí, vyrůstali v civilizovaném světě, ale člověk, který teď před nimi stál, byl divoký barbar, který už do vínku dostal schopnost zabíjet. Couvali, protože tenhle umírající tygr stále ještě mohl rozdávat smrt.
Conan jejich nejistotu vycítil a divoce a nemilosrdně se zasmál.
„Tak, kdo zemře první?“ procedil napuchlými a krvavými rty.
Ascalante skočil jako vlk a se stejnou obratností jako vlk se zarazil uprostřed skoku, aby se s neuvěřitelnou rychlostí vyhnul Conanově úderu.
Vrhl se k zemi, kde zůstal na okamžik ležet. Vzduchem k němu svištěla smrt v podobě sekery a Ascalante tak tak stačil mrsknout nohama a převalit se stranou, když Conan zopakoval úder znovu. Tentokrát se čepel sekery zakousla několik centimetrů do leštěné podlahy a jen o vlas minula Ascalantovy pohybující se nohy.